Monika Le Fay
Jedním z nezamýšlených důsledků používání sociálních sítí je obraz toho, jak na tom naše společnost ve skutečnosti mentálně je. Na sítích člověk potká kromě falešných profilů a těch, co sledují své soukromé cíle – v žoldu politických stran, náboženských spolků, prodejců zboží, či idejí – také reálné osoby, které zná třeba jen z obrazovky. Politiky, novináře, herce, zpěváky, sportovce – a kteří tím, že mají na sítích své publikum, jsou ochotní sdělit o sobě v podstatě cokoliv. Včetně svých mentálních limitů, což člověka znovu a zase nepříjemně překvapí.
Nemám vůbec nic proti svobodě slova, právě naopak, jsem na její hájení doopravdy háklivá. Nebylo by ale lepší, aby některé události, či jevy, komentovali jen ti, kteří tomu alespoň trochu rozumí? Sama se snažím držet toho, že pokud se k něčemu vyjadřuju, mám to téma natolik propátrané a nastudované, že bych ho mohla obhájit i před soudem. Pokud veřejně komentuju nějaké věci, tak jen ty, o kterých skutečně něco vím a které se mě osobně dotýkají (v poslední době to byl disent, rasismus, nebo úmrtí Karla Schwarzenberga). S úžasem sleduju ty, kteří se dokážou vyjádřit kdykoliv k čemukoliv, bez ohledu na to, jestli tomu rozumí, či nikoliv.
Nepřijetí Istanbulské úmluvy, podmíněný trest za opakované znásilňování nezletilé nevlastní dcery, sexuální delikty slavných; každý má potřebu k tomu něco říct. Nejhorší jsou veřejné lynče obětí a diskuse o míře dopadu sexuálního násilí. Jakákoliv vyjádření, nebo dokonce petice na obranu kteréhokoliv predátora jsou v těchto případech naprosto irelevantní, protože pokud někdo nebyl přímo přítomen neblahé situace, má jeho výpověď hodnotu zlámané grešle. Sociální sítě ale ovládl běs fanouškovství a lynče, kdy se ti, co mají jiný názor, nebo jsou přímo obětmi, či dokonce právníky, kteří je zastupují, vydávají za lháře, šašky a zkrachovalce toužící po slávě.
Je to podobné, jako když se někteří vyjadřují k dění na Blízkém Východě a rozhodnutí Haagu. Kdyby se někdy někdo nudil, mohl by si na tomto tématu udělat diplomovou práci. Kolik českých politiků, novinářů a veřejně vystupujících lidí nedokáže tento konflikt vůbec pochopit, neznají historii, složení populace v Gaze (cca 75 procent obyvatel je mladší 25 let, polovina jsou děti), netuší, že volby tam byly naposledy v roce 2006 a nedokáže si spočítat, že současných voličů tehdejšího Hamásu je v celé Gaze zhruba osm procent a hlava chobotnice sedí navíc úplně někde jinde. Místo toho donekonečna opakují fráze o tom, že v Gaze neexistuje disent, takže si za to můžou sami. Občané země, kde většina lidi dobrovolně kolaborovala s komunismem a to jim ani nehrozilo, že je někdo shodí ze střechy, nechá zaživa zalít do betonu, nebo demonstrativně pro výstrahu uvláčet za autem. Většina těchto lidí dodnes nepochopila, že odnož egyptského muslimského bratrstva Hamás nerovná se Gaza, dokonce ani ne Palestina. Obyčejní lidé v Gaze, kterých je 2 400 000, ovládá Hamás, tj. cca 30 000 z nich. Bojí se ho stejně jako Mosadu, Shin Betu, nebo Hizballáhu. Chtěla bych vidět všechny ty radílky ze sítí, jak by se s kamenem v ruce Hamásu postavili, když jsou odpůrci jen za podezření ze spolupráce s Izraelem rovnou stříleni. A když na druhé straně stojí země, která Gazu podle zpráv OSN okupuje a znemožňuje jejím obyvatelům vycestovat a vytrvale na ně hází bomby.
Vrcholem těchto tvrzení je konstatování, že k židovským obětem ze 7. 10. člověk cítí větší soucit, než k těm palestinským. Copak si autoři těchto prohlášení neuvědomují, jak moc se to podobá antisemitismu?
Včerejší předběžné opatření mezinárodního soudu v Haagu uložilo Izraeli zabránit genocidě, zlepšit humanitární podmínky v Gaze a do měsíce o tom podat zprávu. Jinými slovy, obvinění z genocidy nebylo shozeno ze stolu a bude se o něm dále jednat. Když jsem o tom krátce informovala na Twitteru/X, napsal mi účet, který používá jméno naší velvyslankyně v DIllí a je sledovaný MZV, že podporu Hamásu vyjadřují pomýlení západní rádoby liberálové.
Intelektuální bída našeho prostředí v kostce. Ve statusu o žádné podpoře Hamásu nebyla řeč, ani nemohla, Haag vyzval k propuštění izraelských rukojmí. Já sama jsem nikdy v životě nikde Hamás nepodporovala a toto tvrzení považuju za naprosto urážlivé. Stejně jako dávat lidem nálepky jako z Rudého práva.
Co dělat, když sociální sítě jsou plné roztleskávaček nenávisti proti OSN, UNICEF, nebo Červenému kříži, jako je Němcová, nebo Černochová, které sbírají tisíce lajků, protože většina lidí ani zdálky netuší, k čem je OSN, na co je třeba Mezinárodní soudní dvůr, nebo organizace zajišťující vodu a léky pro trpící děti po celém světě. Mirka Němcová sdílela fašistický tweet o tom, že je třeba srovnat Gazu se zemí, Jana Černochová lajkovala výrok Pavla Novotného, že Palestinci jsou opice, regulérní opice. Nikomu to nevadí. Bezpečnostní poradce vlády Pojar, který jezdí do Číny fotit se a podporovat jménem naší vlády politiku jedné Číny – zatímco premiér si v té době potřásá v Africe rukou s člověkem podezřelým ze spoluúčasti na smrti 600 000 lidí ve válce v Tigraji – nás dnes a denně ze všech možných médií ujišťuje, že neví, co jsou dezinformace a že pokud ruSSko získá 20 procent Ukrajiny, dokáže s tím v klidu žít. A samozřejmě jako ten, kdo měl s Izraelem vazby, mluví o tisících mrtvých dětech jako o jakémsi nutném zlu, ne-li o něčem téměř hodném obdivu. 24 000 mrtvých, z toho řekněme půlka bojovníků Hamásu – no není to krása?
Někde na sítích jsem zahlídla, že byla vypsána sbírka na synagogu v Čáslavi. Nejsem nekulturní člověk, mám dojem. O zubožených klášterech, které jsem objížděla s Anastázem Opaskem, jsem psala v knize o něm, o zděšení, když vidíte na starých vybledlých freskách stopy od míče, protože místnost sloužila jako sportovní hřiště. Ale ačkoliv by nejspíš mého židovského kamaráda zvaného Čáslavák potěšila, myslím si, že žádná synagoga na světě, žádný křesťanský kostel, či mešita, nestojí za život jednoho nevinného palestinského dítěte. A že zabývat se opravou památek v době umírajících tisíců dětí, není na pořadu dne.
Kdysi jsem nechala pro židovskou filozofku, židovského známého spisovatele a zapomenutého židovského novináře, kteří byli za války zavražděni, vysadit v Izraeli stromky, doufám, že dnes jsou z nich už pořádné stromy. Ale sbírat peníze na opravu synagogy v době, kdy umírají nedonošená miminka v inkubátorech a ty živé operují bez anestézie – pokud mají to štěstí, že jen přijdou o končetiny a ne o život?
Neváhala bych obětovat všechny kostely světa, stejně jako bych neváhala jedinou pikosekundu, kdyby zničení nějakého chrámu bylo podmínkou nutnou k tomu pomoct jedinému židovskému dítěti na světě dostat se z transportu do koncentračního tábora. Osobně bych klidně vyhodila do vzduchu chrám svatého Mikuláše, kdyby to pomohlo. Památky i kostely mám ráda, ale pořád jsou to jen domy, ne lidé. Jakoukoliv památku, či kostel bych dokázala obětovat také proto, že by se tím třeba zachránil život potulné fenky s nechtěnými štěňaty, která si tam udělala domov. Žít s pocitem, že jsem zničila duchovní svatostánek, bych mohla. Žít s tím, že jsem někomu mohla zachránit život a neudělala to, bych nedokázala.
Loading…