Monika Le Fay
Uřezaná velbloudí hlava visící před řeznictvím podél prašné cesty je něco, na co jsem dlouho nemohla zapomenout. Horší bylo vidět mladičkého velbloudka, který podupával kopýtkem, za něž byl uvázaný a snažil se přitom dosáhnout hlavou k jediné malé zelené rostlince rašící ve vyschlé půdě. Ještě nevěděl, že i jeho osud bude za chvíli zpečetěný. Velbloudí maso je prý narůžovělé a levné, na rozdíl od hovězího.
Splašený evropský mozek okamžitě napadají samé nereálné úvahy. Kdyby to šlo a kdyby autobus zastavil a všichni cestující počkali; kdyby řezník velblouda prodal; a kolik by asi stál? Co by následovalo? Najít někoho, kdo se o něj ochotně postará a hned co se za námi zvedne prach, ho odvede k řezníkovi znovu? Nebo chytí jiného a pošle ho na jeho místo?
Velbloudi, stejně jako vyzáblé pouštní lišky, či vypelichaní dravci na řetězu, slouží chudým Tunisanům jako zdroj obživy. Člověka to může iritovat, ale jednak v zemi sužované suchem, která žije hlavně ze zemědělství a turistického ruchu a kde se platy pohybují ve výši pár tisíc korun, se něčím živit musí. A to, že kolem silnice i v městečkách člověk vidí uřezané ovčí, kravské, či velbloudí hlavy, je sice divný zážitek, na druhé straně, co jsou všechny ty prasečí rypáčky ozdobené citronem s petrželí, ryby každoročně ubité k smrti, liščata, která se používají na výcvik norování, nebo král ptáků orel, který má létat na obloze a dívat se na zem z výšky a místo toho sedí zavřený a apatický v malé kleci zoologické zahrady u nás? A co humři, čekající na svůj osud v akváriu, se zavázanými klepety, které někdo zaživa hodí do vařící vody? Držte pokličku, dokud si nebudete jisti, že se humr nehýbe, píšou v receptu. Ne, my si s Tunisany nemáme co vyčítat, lidstvo je zvrácené a snad jen čas dokáže, že na krutost, kterou uplatňujeme vůči zvířatům, se budeme v dalším století dívat jako se dnes díváme na otrokářství a práci dětí.
Vracím se do severní Afriky pořád dokola, takže je možné, že díky tomu nebudu mít čas vidět jiné země, ale něco, co tam nasávám spolu s horkým vzduchem, mě dělá šťastnou tak, jak jsem nikdy v Evropě nebyla. Přestože člověk neustále řeší otázky, jak nakrmit všechny kočky světa (psy, děti, lidi) a nezbývá mu, než se smířit s tím, že může udělat něco pouze v rámci svých omezených možností, ale nic víc. Přes veškerou bídu, kterou jsme viděli v centrálním a jižním Tunisu, který jsme projeli – a kde člověk na rozdíl od severu vidí opravdovou chudobu berberů, nomádů i místních – jsou tu lidi na sebe hodní, nemračí se a nestěžují si. V zemi, kde vysychají řeky a kde v oázách často neteče voda – prý už se dnes vypíná večer a pouští až ráno běžně a uvažuje se o tom, že příští rok bude téct jen několik hodin denně – kde u kraje cesty člověk vidí běžence z centrální Afriky mířící v úmorném vedru za lepším životem, končící v Lampeduse – kde lidé dřou za pár šupů – všechno plyne svým tempem. Jeli jsme tentokrát až na hranice s Alžírem a s Libyí a je to přece jen jiné, než sedět v letovisku na severu. Podobně jako když člověk vyrazí po jižním Egyptě a neskončí pouze v Hurghadě, či Marsa Alam a může vidět utrpení na vlastní oči. Po takových zážitcích už si nikdo ze střední Evropy nemůže stěžovat. A je to velký kontrast mezi bohatými lidmi v Káhiře, kde jsem měla možnost zažít recepce na festivalu, velvyslanectví, či ministerstvu, nebo v místech, která navštěvují bohatí Evropané, jako je třeba marocká Essaouira a mezi tím, co člověk vidí mimo hlavní města a turistická centra.
Běžný evropský neurotik má v Tunisu okamžitě chuť zavolat na ministerstvo, které má na starosti odpad a dožadovat se vyvezení hald odpadků u cesty, nebo se pozastavit nad tím, proč je každý druhý dům nedostavěný; má potřebu vzít štětec a barvu, nebo jednoduše jen koště. A je třeba, aby do toho vstoupil někdo místní a uvedl věci na správnou míru, jako například pán v Monastiru,.který mi v 6.10 poté, co jsem byla nervózní, že auto má deset minut zpoždění, řekl s úsměvem: Madam, tohle je Tunis, buď happy! Nebo jak mi kdysi nějaký muž na břehu oceánu v Maroku řekl, že nás upracované Evropany je třeba zavést do pouště a naučit plakat .Tohle je něco, co si budu pamatovat do konce života. Stejně jako úplně cizího muže, který když viděl můj výraz, když jsem řekla, že se za chvíli musíme vrátit domů, mě začal hladit po zádech. A ano, cestou na letiště jsem plakala a nemohla přestat. Protože první, co na nás čekalo, byla srážka se středoevropskou realitou. Všichni na letišti opakovaně poslouchali z letištního rozhlasu výzvu, aby se cestující do Budapešti dostavili k odletu. Po asi dvaceti minutách se vyrojila skupina opilých Maďarů a beze spěchu, jako by nic, kráčeli vstříc svému letu.
První pán, kterého jsem rána potkala u české benzinky, se na mě zadíval a zhluboka si vzdychnul. Nebrala jsem to nijak osobně, myslím že nevzdychal ani tak nade mnou, jako spíš nad svým životem. Ale tohle by se ještě chvilku předtím nestalo. I průměrná žena s velikostí XXL a ve věku, kdy už není úplně nejmladší, získá za deset dní pobytu v Tunisu tolik nabídek na romantické chvilky, večeři, drink, nebo společnou cestu životem, jaké nezažila v manželství za deset let. Ženy jsou prostě bohyně, lásky, miláčkové, zlatíčka, jsou nádherné a je potřeba jim to pořád opakovat, jen co se octnou bez doprovodu muže. A zajímavé je, že mě to neomrzelo, ani když jsem to slyšela každý den několikrát, protože je to taková hra a nikdo se na vás nebude zlobit, když odmítnete. Jaký propastný rozdíl oproti tomu, jak neurvale často projevují přízeň čeští muži, včetně vzteku a pohrdání, když nezískají to, co chtěli. Proč se vlastně čeští muži nechovají k ženám jako k bohyním; copak mají jinou alternativu?
Tunis je nádherný také proto, že tu žijí vedle sebe muslimové, křesťané i Židé, ženy chodí plavat zahalené, nebo polonahé, na noční diskotéce pobíhají malé dvouleté a čtyřleté holčičky, oblečené jako princezny, pozorované matkami, z nichž některé mají šátky a sem tam dokonce i nikáb (závoj přes obličej, kdy jsou vidět jen oči a který je v Tunisu už pár let zakázaný). Někdo pije, jiný kouří, ostatní si dají džus. Na jevišti hrají muži převlečení za ženy, mlátí se, dělají, že jsou opilí, děti v publiku jsou nadšené. Jeden z mužů, který hraje matku, bijící syna, se kdoví proč opakovaně hlásí do telefonu Ahooooj! Další na programu je žena, která má na hlavě džbán a na něm dvanáct lahví od piva, na kterých stojí další džbán. Nebo břišní tanečnice, která je téměř nahá a kterou ženy z první řady v dlouhých rukávech, nohavicích a s šátky na hlavě sledují se zaujetím a pobavením. Je to takový nekorektní večer.
Když pak na závěr všichni tancují a zpívají, zazní italská antifašistická hymna Bella Ciao, okcitánský Jean Petit qui danse, portugalská Soco bate vira, nebo všudypřítomný tuniský hit, který ovládá tamní diskotéky posledních několik let, Mare e Lumea, a je zpívaný v rumunštině. Každý Tunisan a každá Tunisanka se učí ve škole arabsky a francouzsky a na vyšším stupni, pokud studuje, anglicky. K tomu má na výběr další jazyk: italštinu, nebo němčinu. Tohle je svět těch šťastnějších, bohatějších a osvícenějších lidí, který je ovlivněný francouzskou kulturou a jehož barevnost mu můžeme jen závidět.
Kdysi jsem si přála ho poznat a pak jsem dostala pozvánku z egyptského ministerstva kultury, potom z marockého velvyslanectví a když jsem se pořád vracela, tak jsem dostávala cesty jako dárky. Lepší než nějaké předměty, které se rozbijou a zahodí. Jednou mi nějaký jasnovidec řekl, že bych se měla učit arabsky, že to pro mě bude důležité. Zdálo se mi to v té době přitažené za vlasy. Na jeho slova jsem si vzpomněla, když jsme cestou domů ještě udělali odbočku do Polska. Hned na první bezince mě nějaký člověk praštil svou taškou, kterou měl na zádech a obsluha, na kterou jsem se snažila mluvit polsky, abych vypadala přívětivě, nám ke kávám místo milkshaku pro dítě nalila aperol. Když jsme to reklamovali, otráveně ho vzala a ostentativně vylila do umyvadla. O něco později jsme přijeli na místo a ukázalo se, že to, co bylo zaplacené a objednané, bylo mezitím zrušené. Nikdo si s tím moc nelámal hlavu. Rozdíl mezi chudobnou severní Afrikou a postkomunistickými zeměmi je ten, že tam taky často něco nefunguje, nicméně lidé se tam k sobě chovají mnohem lépe. Proč být na sebe ještě navíc zlí? Utrpení je všude i tak dost.
Dřív jsem si vždycky myslela, že bych chtěla v Polsku bydlet. Mám Poláky ráda, miluju jejich filmy, knížky, přírodu. Jsou nám kromě Slováků nejblíž a mají moře. Teď už si to moc představit nedokážu. V autě jsme mluvili o Bělověžském pralese, o novém filmu Agnieszky Holland Zielona granica, která ho navzdory vládní moci natočila. A o tom, jak daleko je od nás Osvětim. Jak je možné, že po tom všem, co Poláci zažili za druhé světové války, se dnes chovají k uprchlíkům, kteří putují z Běloruska, tak, jak se chovají? Na jedné straně nechají umírat lidi i děti v pralese a vůbec jim to nevadí, nejspíš proto, že to nejsou křesťané a většinou mají tmavou barvu pleti. Na straně druhé jsou vstřícní a pohostinní vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Jenže to nesmí být těhotná uprchlice. Tu by nejspíš také nechali na útěku před válkou zemřít jen proto, že by nechtěla donosit dítě, které je odsouzené ke smrti.
Zatímco na tuniských značkách je upozornění na velbloudy v silnici, na polských cestách jsou billboardy s Kaczyńskim a potracenými dětmi. Můj se jmenoval Lachtana a vezl mě hodinu po dunách v zapadajícím slunci, zatímco velbloud vedle mě do mě strkal a jiný, který šel za mnou, se mi snažil okusovat botu ozdobenou barevnými látkovými kytičkami. Přestože nemívám katastrofické myšlení, tak se mi rozjelo naplno. Co budu dělat, když se rozběhne? Když spadnu? Když budu pro ni příliš těžká? Teprve ve chvíli, kdy jsem se uklidnila a zeptala se, jak se má velbloudice jmenuje, se i ona uklidnila a dovezla mě až do cíle. Vzpomněla jsem si na původní obyvatele Sahary, kteří jezdili na velbloudech, museli cestovat celý den a neměli ani dostatek vody. Ti šťastnější z nich; kteří měli na to, aby si zvíře půjčili, či koupili.
Na konci cesty jsem svou Lachtanu pohladila po krku, Nikdy předtím jsem na velbloudovi nejela a vždycky jsem odmítla byť i jen na něj vyšplhat kvůli focení, protože mi to přišlo jako vykořisťování a bylo mi těch zvířat, vozící vyžrané Evropany, líto. Teď mě ale napadlo, že velbloudi, stejně jako lidi, jsou vhozeni do života a je jenom štěstí, když jsou užiteční a mohou někoho vozit, takže jejich hlava s odkapávající krví nevisí na háku. Kdo se octne na světě, musí se prostě držet na hřbetě, nebo v pohybu, a dávat dobrý pozor, aby nespadl. A když je to to jediné, co musí řešit, tak může být jenom rád.
Věnováno Alici Oppové
Loading…