Miroslav Vodrážka: Jak vypadá Babišovo tělo bez orgánů

Francouzští filosofové Gilles Deleuze a Félix Guattari při popisování různých těl hovoří též o nebezpečné existenci politického těla bez orgánů, respektive o těle, které funguje jako rakovinová tkáň, kdy každá část orgánu nebo organismu ztrácí ve zhoubném bujení i svůj politický tvar. Když 30. října 2022 oznámil v přímém přenosu na TV Nova předseda politického hnutí ANO Andrej Babiš, že hodlá kandidovat na prezidenta republiky, podmínil svou kandidaturu důvěrou, oficiální podporou a rozhodnutím svého předsednictva. Ze stínů svých slov vytvořil zdání, že jeho politické hnutí má skutečný, nikoli jen formální demokratický výkonný politický orgán.

Andrej Babiš od vstupu do politiky v roce 2013 reprezentuje politické tělo bez orgánů, neboť hnutí ANO je Andrej Babiš a Andrej Babiš je hnutí ANO, včetně jeho předsednictva jako nejvyššího politického orgánu. V průběhu dlouhého desetiletí se nestalo, že by Andrej Babiš umožnil, aby v jeho hnutí vznikly skutečně demokratické orgány a kontrolní mechanismy. Filosoficky řečeno, Babišovo politické tělo bez orgánů nemá jako subjekt schopnost se „restratifikovat“, protože je od samého začátku postiženo politickým zhoubným sebebujením a jen jako zanikající echo vyzněly slova hejtmana Moravskoslezského kraje a místopředsedy ANO Iva Vondráka, že při rozhodování předsednictva chybí v ANO diskuse.

K čemu je potřebná diskuse nebo alternativní adepti na prezidentskou funkci za ANO, když jediným politickým stranickým tělem, ovšem bez politických orgánů, je Andrej Babiš sám, což není výrazem politické ipsace čili sebeukájení, nýbrž politické rakoviny. Marketingoví odborníci, píáristé a výrobci politických sloganů hnutí ANO se ani po deseti letech nedokázali vymanit ze zajetí systému, který vytváří politické tělo bez orgánů.

Rozbujelé tělo despoty

Když se v roce 2013 uskutečnily předčasné volby do Poslanecké sněmovny, založil Babiš svůj vstup do politiky na atraktivní marketingové strategii přitáhnout voliče na známé tváře a osobnosti, jako byl herec Martin Stropnický, novinář Martin Komárek, někdejší eurokomisař Pavel Telička, Věra Jourová a další. Jedním z mála, kdo včas prohlédl Babišovo politicky rakovinové bujení, byl advokát Milan Hulík, který před rokem 1989 pravidelně hájil disidenty a Babišovu nabídku nakonec odmítl. Kdo naopak zůstal, ten postupně ztratil osobitou tvář ve zhoubném bujení politického těla bez orgánů, a tak ti, kdo chtějí přežít, mají jedinou cestu: zvolit „únik“ mimo Babišův zhoubný politický organismus, jak to udělal v roce 2017 poslanec Evropského parlamentu Pavel Telička nebo ministr spravedlnosti Robert Pelikán v roce 2018.

V návaznosti na to, jak popisují Deleuze a Guattari nebezpečnou existenci politického těla bez orgánů, je možno konstatovat, že kdo v hnutí ANO naopak zůstal, toho manažersky „pučící tělo despoty“ blokuje, neboť je vystaven dusivé babišovské subjektivizaci, jež činí politické „osvobození o to nemožnější, že nedovoluje zachovat distinkci mezi subjekty“. Politické tělo bez orgánů má dopad nejen na vlastní straníky, ale dokonce i na politické partnery. Vládní koalice, která vznikla po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 s podporou ČSSD a KSČM, byla ukázkou, jak rakovinová tkáň bují a postupně proměňuje i jiné subjekty, až ztrácejí nejen svou politickou tvář, ale i svou parlamentní existenci.

Politické tělo bez orgánů nemá žádný cíl, protože jeho smyslem je vytváření metastáz pronikajících do všech orgánů, a je jedno, zdali se jedná o ANO nebo cizí stranu, funkci předsedy vlády, nebo potenciálně prezidentský úřad. Jak upozorňují Deleuze a Guattari, nezáleží totiž na společenské formaci, protože politické tělo bez orgánů je připravené rozežírat, bujně se množit, pokrývat a zaplavovat „celé společenské pole“ – od ekonomiky, přes politiku, až po zákonodárství – tedy i institut poslanecké imunity a prezidentské milosti.

Politická psychopatologie každodennosti

Formaci politicky dusivého těla bez subjektivizace a distinkce otevřeně prozradila Babišova spoluobžalovaná v kauze Čapí hnízdo, manažerka Jana Nagyová, která poté, co se dostala do druhého kola senátních voleb v obvodu Jihlava, prohlásila ve vysílání České televize, že první, co by v Senátu udělala, pokud by se do něj dostala, je podání žádosti o senátorskou imunitu.

Andrej Babiš i sama Jana Nagyová následně uvedli, že se jednalo o „přeřeknutí“, čímž však pouze zesílili důraz na to, co by Sigmund Freud pojmenoval jako „psychopatologii každodenního života“ a co se nachází spíše pod prahem politického vědomí, neboť se nejednalo o chybu v řeči, ale o anticipování politicky zakázaného či obscénního přání jeho veřejným vyslovením: in flagranti. Politická psychoanalýza tohoto „přeřeknutí“ byla zjevná: ačkoli obžalovaná manažerka Jana Nagyová nebyla ještě ani zvolena do Senátu, přesto se už rozhodla politicky „koketovat“ s parlamentní imunitou; ve svém „přeřeknutí“ s ní ovšem přímo „koitovala“.

Politické přeřeknutí, které je přítomné v psychopatologii každodenního života hnutí ANO, je pouhým detailem vzhledem k bujení rakovinové tkáně, která usiluje vytvořit politické tělo bez orgánů jako stát; ostatně sám Andrej Babiš hovořil o řízení státu jako firmy. Prezidentskému kandidátovi obžalovanému z účasti na dotačním podvodu však nemůže hrozit, že by se mohl v souvislosti s imunitou nebo milostí přeřeknout jako jeho spoluobžalovaná manažerka, protože řeč politického bujení těla bez orgánů nikdy nechybuje, nýbrž je od počátku řízena zárodečnou chybnou mutací.

Právě 30. října 2022 prohlásil Babiš na tiskové stranické konferenci: „Pokud by si mě lidé zvolili prezidentem, mým prvním zájmem by byla Česká republika.“ Mnozí jeho výrok pochopili tak, že poté, co vysál populistická témata z levicových stran, rozhodl se konjunkturalisticky si přivlastnit i aktuální slogan pravicových aktivistů iniciativy „Česká republika na 1. místě!“, kteří se netají protiústavními požadavky a proputinovským smýšlením.

Podle Deleuze a Guattariho jsou všechna politická těla bez orgánů nejen připravena rozežírat, bujně se množit, pokrývat a zaplavovat celé společenské pole, tedy vyluxovávat témata jiných stran a iniciativ, ale i „vstupovat do vztahů násilí a soupeřivosti, právě tak jako spojenectví a spoluúčasti“. Podle zmíněných francouzských filosofů však o tom, zda se politická těla bez orgánů stanou „totalitními nebo fašistickými“, rozhodují „klepeta vazeb“.

Babiš: Mojí paní se na nic neptejte

Porozumění současné české politické kultuře a společnosti nevede jen přes poznání existence politického těla bez orgánů, ale i prostřednictvím strategického posunu, ke kterému došlo zejména v západním feminismu zaměřeném na řeč tělesných zákazů. Když v říjnu 2021 prohrál Babiš sněmovní volby, napomenul tehdy na tiskové konferenci novinářku, aby se na nic neptala jeho manželky Moniky Babišové: „Mojí paní se prosimvás na nic neptejte, jo?“

ANO je nejen politickým tělem bez orgánů, ale její nejvyšší představitel prezentuje dokonce i svou ženu – ať už z důvodů její ochrany, nebo z vlastní obavy, že by ho mohla svou spontánní řečí ohrozit – nejen jako politicky marketingový objekt, ale dokonce jako subjekt bez tělesného hlasu: „a-bjekt“, neboť „a-bjektivizuje“ ženu na němý me­diální obraz. Andrej Babiš svou „a-bjektivizací“ zosobňuje tradiční politický mužský strach z nekontrolovatelného projevu ženy, který může ohrozit identitu hegemonického muže. Řečeno feministicko-filosofickým jazykem: Ústa ženy se stávají zónou zakázané znečisťující promluvy narušující konvenční identitu politického těla bez orgánů.

Kdyby se tímto českým politickým příběhem inspirovaly zahraniční umělkyně vytvářející tzv. „abject art“, v kterém se zkoumají témata, jež narušují pomyslnou čistotu (i politickou) v kontextu ženského těla, mohly by například vytvořit symbolický obraz muže, který k řečnickému pultu vede za ruku ženu se zadrátovanými ústy, což předvedl Andrej Babiš 30. října 2022 na tiskové stranické konferenci, kde oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Za komunismu byly ženy předních politiků většinou neviditelné a neslyšitelné a v této kultuře pokračuje i Andrej Babiš. Po pádu režimu v roce 1989 zosobňovala Olga Havlová nový typ ženy, která byla zvyklá říkat, co si myslí, a to se týkalo i jejího kritického názoru na prezidentskou kandidaturu Václava Havla koncem roku 1989. Skutečnost, že po třech desetiletích od pádu komunistického režimu je například žena prezidenta Miloše Zemana neviditelná a žena Andreje Babiše byla svým mužem učiněna mediálně němou, vypovídá o obecnějším úpadku kultury politických elit a částečně i o české společnosti, proto u nás bez „političnosti ženského hlasu moderní demokracie oslabuje“.

Strach Nerudové před političností ženského hlasu

Zdálo by se, že pokud zhoubné bujení Babišova politického těla bez orgánů ohrožuje nejen stranickou politiku a stát, ale i symbolický svobodný orgán ženského hlasu, pak ideální prezidentskou kandidátkou by mohla být ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, která zdůrazňuje, že oproti mužským kandidátům je její výhodou, že je žena. Na podporu své „výhody“ například tvrdí, že přece „ženy jsou matky a chtějí mír“. Jenže letmý pohled do minulosti ukazuje, že například v době nástupu nacismu to byly i obrovské masy zfanatizovaných žen, které byť byly matkami, žádný mír nepodporovaly.

Aby se Nerudová zalíbila mladší generaci, v rámci svého předvolebního politického marketingu říká: „Pro věc feminismu bych udělala hodně už jen tím, že bych byla zvolena do nejvyšší funkce“. Jenže na přímou otázku, zda je feministka, vylekaně odpovídá: „Ne, ne, ne, to nejsem!“

Její naivní představu, že stačí, aby žena byla zvolena do nejvyšší politické funkce, a stane se zázrak v podobě naplnění nejrůznější agend ženské politiky, však příkladně vyvrátila předsedkyně britské vlády a vůdkyně Konzervativní strany Margaret Thatcherová v letech 1979–1990 v časech doznívající „druhé vlny feminismu“. Ve feministických publikacích je tato úspěšná politička zobrazovaná jako sociálně-politická privatizační zlodějka sahající do nákupních tašek mladých matek s dětmi, aby je zbavila posledních peněz. Vzhledem k tomu, že Danuše Nerudová byla předsedkyní důchodové komise projednávající nové reformní pilíře, je otázka, zdali by reformní doporučení této komise nakonec nevedlo spíše k „thatcherovské“ praxi.

Danuše Nerudová se leká představy, že by měla být feministkou („Ne, ne, ne, to nejsem!“), na druhé straně s feminismem kalkuluje. Věnuje se otázkám rovného postavení mužů a žen, ale samotný feminismus neguje, protože nechápe, že jednou ze základních feministických myšlenek bylo a je zvýšit společenské postavení žen na základě rovnosti, neboť ženy z důvodů svého pohlaví byly a částečně jsou stále znevýhodněny v mnohých oblastech.

Známý výrok T. G. Masaryka „tož, demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, by se mohl aktualizovat v podobném duchu: „Dnes už sice máme nejrůznější komise, které se věnují otázkám rovného postavení mužů a žen, máme i ženy ve většině politických, vědeckých a kulturních funkcích, a dokonce i kandidátky na funkci prezidentky, teď ještě by to chtělo nějaké ty feministky“. Samozřejmě, že Nerudová nepatří do kategorie Babišových politických subjektů bez „ženského“ hlasu, přesto je ale typem političky, který využívá „ženství“ spíše populisticky v duchu různých stereotypů jako například, že ženy jsou pro mír, přitom má ale zjevně strach před političností ženského hlasu.

Nerudová: Přestaňme se „hrabat“ v minulosti

V rozhovoru pro zpravodajský portál iDNES na otázku týkající se budoucnosti („V čem budete chtít být jiná než ostatní kandidáti?“), odpovídá nelogicky s odkazem na minulost: „Mám čistý štít a netáhnu si s sebou komunistickou minulost“. Je zvláštní, že Nerudová nahlíží na sebe jako na politicky počestnou osobu jen proto, že v době hroucení komunistického režimu jí bylo necelých 11 let. Jak vůbec může akademicky vzdělaná žena hájit svou politickou počestnost politickou infantilitou?

Danuše Nerudová jako prezidentská kandidátka často slibuje věci, které jako prezidentka nebude moci splnit. Na druhé straně, když hlásá „přestaňme se po třiceti letech hrabat v minulosti“, zjevně neví, že do výčtu prezidentských povinností patří „hrabat“ se v minulosti, protože prezident například jmenuje jednoho z členů Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu a navrhuje kandidáta do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří se zabývají historií, vzděláváním a ochranou lidských práv.

Jako prezidentka se bude muset „hrabat“ v minulosti, jinak může dopadnout jako prezident Miloš Zeman, který se v roce 2017 odmítl zabývat minulostí agenta Státní bezpečnosti Karla Srpa a neúspěšně ho navrhl právě do Etické komise. Odpor Danuše Nerudové „hrabat“ se v minulosti možná souvisí i s tím, o čem ve svých životopisech mlčí či mlží, když jen marketingově uvádí, že se „narodila do rodiny výpočetních techniků“. Archivní dokumenty však ukazují problematičtější rodinné pozadí.

Její otec Oldřich Peslar, protože se názorově ztotožnil s komunistickým světovým názorem, byl od roku 1980 kandidátem KSČ a zpočátku měl funkci propagandisty Závodního výboru SSM. Aby se mohl stát členem strany, stal se v místě svého bydliště agitátorem uliční organizace KSČ a v roce 1981 zahájil studium Večerní univerzity marxismu-leninismu. Ještě předtím, než byl roku 1982 přijat za člena KSČ, začala ho prověřovat brněnská Státní bezpečnost v rámci šetření podniků zahraničního obchodu a založila na něho spis s krycím názvem Pes, který byl v roce 1986 ukončen a uložen do archivu. Ano, zvláštním rysem jakékoli minulosti, ať už politické nebo feministické, je to, že je před námi, a to bez ohledu na to, že je často „zahrabávána“.

Psáno pro Novou orientaci (Týdeník FORUM). Převzato s laskavým svolením autora.