Monika Le Fay
Pořád se někdo vracel z Egypta. A já, která jsem v dětství chtěla studovat egyptologii, byla fascinovaná sfingami v Louvre, které jsem jednou zvečera v příšeří sama obcházela, jsem neměla ani čas, ani peníze. Děti byly malé, chodily ještě do školky, nemohla jsem nikam odjet.
Všichni kolem navštěvovali Hurgádu a turistická centra a já jsem stejně nejvíc ze všeho toužila jet do Alexandrie, místa které tak fascinujícím způsobem popsal ve svém kvartetu Lawrence Durrell. Jeho knihy, o kterých se mluvilo jako o teorii relativity v literatuře, jsem schraňovala jako úkryt před reálným životem, který mě deptal. Tak ráda bych někdy jela do Alexandrie!
Vracím se z práce domů, podzimní den, tma.
– Máš na stole nějaký fax! Asi z Egypta.
Já? Z Egypta?
Nevěřícně se na něj podívám. Je to nějaký vtip? Toho dne mám právě narozeniny, možná že si někdo ze mě dělá legraci. Ministr kultury Egyptské arabské republiky mi píše, že by mě rád pozval na výlet do Káhiry. Jako členka mezinárodní filmové poroty budu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu. Letenky a všechno ostatní mi zařídí Egypťané. Součástí cesty je také výlet do Alexandrie.
Přání se nejlíp plní, když na nich člověk nelpí
Cesta do Káhiry a později do Alexandrie byla pro můj život rozhodující. To jsem v té době ale netušila. Jen jsem byla sladěná se svým přáním a ono se rychle splnilo. Dnes mám dvě vydání své dětské knihy o velrybě pod Karlovým mostem v arabštině a přátelství na celý život s lidmi z celého světa.
Také to byl faktický konec mého manželství, protože na jiném kontinentu, mezi lidmi, z nichž nikdo neuměl česky, jsem si uvědomila svou cenu.
Mé manželství začínalo procházkou zasněženým Břevnovem, kdy jsem v doprovodu jednoho svého kamaráda prohlásila: – Tady jsou krásné domy, tu bych chtěla bydlet. Netrval ani rok a v jednom z těch domů jsem bydlela.
Cestou do Alexandrie ale mé manželství skončilo.
Odstěhovala jsem se i s dětmi do nezařízeného bytu, kde nebylo vůbec nic a nám nezbývalo, než všechno co už jsem předtím jednou koupili, shánět znovu. Dětský pokoj, postele, židle, stoly. Neměli jsme vůbec žádné peníze ani žádné věci, ale byli jsme šťastní, že jsme spolu.
Ležím si tak jednou a čtu o Casablance. A opět mě přepadne známý pocit. Všichni cestují, jezdí na dovolenou a já jen chodím z práce a do práce. Starám se o děti a na nic jiného není čas. Navíc Casablanca, to je přece místo spojené s filmem. Nevadí, že film natočili v Hollywoodu, Casablanca je pojem.
Asi za tři týdny ležím ve vaně (nevím proč, ale vana podporuje flow). Natáhnu ruku po mobilu. Kdo mi zase volá? Proč mě nenechají na pokoji ani ve vaně?
– Tady Marocké velvyslanectví. Pan velvyslanec se ptá, zda byste měla zájem být součástí delegace, která bude cestovat po Maroku?
– To si pište, nemyslím na nic jiného, – vyletí ze mě a zase se znovu dostaví známý pocit. Sen? Legrace? Omyl?
– Můžete se dostavit k panu velvyslanci?
– Proč ne, – slíbím. Ani nepřemýšlím nad tím, že mám příští týden stříhat film.
– Dobře. Zítra ve čtvrtek se dostavíte k panu velvyslanci. V sobotu odlétáte do Casablancy.
Loading…