in ,

Děvče, které tam bylo taky

25 let od smrti Dagmar Šimkové

Dagmar Šimková | Foto: Fotografie archív Moniky Le Fay

Když jsem před dvaceti lety přečetla na jeden zátah knihu Dagmar Šimkové o ženách v komunistických věznicích Byly jsme tam taky, nemohla jsem usnout. Kdo je ta žena? V útlém paperbacku nebyly téměř žádné informace. Znala jsem v té době hodně politických vězňů, agentů chodců, kněží i skautů. Všechno to ale byli muži. Každý z nich si odseděl dlouhý trest 10, 11 nebo i 15 let odnětí svobody. O jejich kriminálech existovaly knihy, povídky, svědectví. Sama jsem řadu článků a rozhovorů a jednu knihu napsala. V té době jsem ale neznala žádnou ženu – politickou vězeňkyni. Chtěla jsem je poznat, toužila jsem dozvědět se víc o člověku, jakým byla Dagmar Šimková. Takhle začalo mé pátrání, které trvalo dvacet let a dodnes neskončilo. Pátrání po ženě, která už byla málem zapomenutá, a přitom by měla mít v české historii podobné místo jako třeba Milada Horáková.

Dáša Šimková, zvaná svým okolím Dášenka, přišla na svět do rodiny bohatého píseckého bankéře Jaroslava Šimka před devadesáti lety, 23. května 1929.

Mladá Dagmar Šimková | Foto: Fotografie archív Moniky Le Fay

Jejím rodičům patřila honosná vila pojmenovaná Marta na počest maminky. Stejné jméno nosila také Dášina sestra. Obě dcery si užívaly života písecké smetánky. Navzdory tomu, že do jejich života zasáhla válka, dokázaly se bavit po svém. Moderní hudba, kavárna, dým vonných cigaret. Léto strávené u vody, navazování přátelství s mladými muži. 

Po šedesáti letech se mi ozval člověk, který se v té době s Dagmar s přátelil a zamiloval se do ní. Popisoval ji jako okouzlující a sebevědomou krásnou mladou ženu. Věřila jsem mu. Z fotografií se dívá dívka plná jiskřivého života. Bystrá, inteligentní, nevšední, klidně by mohla být filmovou herečkou. Do vínku jí kromě pronikavé inteligence a smyslu pro humor vložily sudičky také odvahu, statečnost a talent. Smrtící kombinace. Dáša díky ní celý život a vlastně i po smrti narážela. Protože inteligentní, krásná a sebevědomá žena na malém městě, to se moc nenosí. Navíc žena, která za všech okolností říká svůj názor.

Dagmar Šimkové bylo právě šestnáct, když skončila válka. Teď mělo začít nejlepší období. Osud ale kartami zamíchal tak, že do konce života bude Dagmar nejspíš vzpomínat jako na nejkrásnější na to, co se stalo před rokem 1945. Její tatínek totiž spáchal sebevraždu. Jeho zoufalý čin možná souvisel s tím, co se dělo za války. Rodina dodnes ale o jeho smrti nemluví a mluvit nechce, jako by se propadl do země. Pro Dášu, její matku a sestru nastaly krušné časy.

Dagmar (vlevo) se maminkou (uprostřed) a sestrou Martou (vpravo) | Foto: Fotografie archív Moniky Le Fay

Změna režimu visela ve vzduchu. Písecká rodina Šimkových mnoha lidem ležela v žaludku. Honorace, ti hogo fogo, kteří si stavějí luxusní vily a pojmenovávají je po sobě. Říká se, že jedním z motivů uvěznění Dáši byla právě vila Marta, na niž měl kdosi zálusk.

Dívka z bohaté rodiny nemohla studovat filosofickou fakultu, jak by si byla přála. Smířila se s životem v rodném Písku, kde dny plynuly jeden jako druhý. Aby se zbavila špatného pocitu z toho, čím je obklopena, začala alespoň distribuovat letáky s burcujícími výroky proti socialistickému zřízení. A začala také jednat – ukryla vojenské zběhy. Netrvalo dlouho a na dveře vily Marta zabušilo komando. Nic netušící matce Šimkové sdělili, že její dceru odvážejí k výslechu. Dáša se ve spěchu rozloučila. „Dobře se rozhlídni, kurvo reakcionářská, nikdy to tu už neuvidíš,“ sdělil jí člověk, který ji zatýkal.

Dáša si jeho slova dobře zapamatovala. Vrátit nazpátek se mohla až po čtrnácti letech.

Z rodné vily Dagmar odcházela, když jí bylo třiadvacet. Vrátila se jako zralá žena. Bylo jí třicet sedm let, měla za sebou nejtěžší žaláře, zkušenost bití, korekcí a smrti, která byla ve vězení všudypřítomná. Stále kouřila cigarety, tak jako za mlada. Z dívky dychtivé života, plné elánu a energie, se stala žena středního věku. Pořád krásná, ale k smrti unavená. Už se nesměje.

Začala pracovat v sodovkárně. Splácela dluh vůči státu za to, že v neděli odmítala jako katolička pracovat. Žila ve stísněných podmínkách i se svou maminkou, jež si také odseděla mnoho let. Našla na ulici malého voříška, kterého pojmenovala Lumpík a vzala si ho domů. 

Když přišel rok 1968, přirozeně se zapojila do dění. Bohužel velmi brzy jí došlo, že kýžená změna a svoboda se nekonají. Při představě, že by mohla být i se svou starou maminkou znovu uvězněná, se jí udělalo špatně. Konec roku 1968 už obě strávily u sestry Marty v australské buši. I s Lumpíkem, což bylo vzhledem k podmínkám v utečeneckém táboře a cestě na jiný kontinent téměř nepřestavitelné. Dáša to dokázala. 

Dagmar Šimková | Foto: Fotografie archív Moniky Le Fay

O tom, co prožila, nemohla mluvit. Stejně by jí nikdo nevěřil. Australští úředníci jí omylem do dokladů napsali, že se narodila o deset let později, a ona to tak nechala. Našla si přítele, vystudovala sociální práci a dějiny umění a věnovala se výtvarnému umění. Uspořádala několik výstav, pracovala také jako manekýnka a kaskadérka. Kromě toho spolupracovala s Amnesty International ve věznicích. Říkalo se, že jako jedna z mála měla u vězňů respekt. Žena, která nejlepší část svého života strávila ve vězení.

Přečtěte si také:  Božský řád věcí vždycky nakonec zvítězí

Nakonec jí to nedalo a o tom, co zažila, napsala knihu. Literární text, jenž je svou syrovostí, hloubkou a přesností tím nejlepším, co kdy bylo o komunismu napsáno. Srovnatelná s knihou ruské novinářky Jevgenije Ginzburgové Krutoj maršrut (Strmá stezka). Komunismus pohledem žen nebyl jen mučení a hromady mrtvol. Bylo to také každodenní ponižování, boj o lidskou důstojnost, pláč dětí a matek, které o děti přišly, násilí ze strany dozorců i spoluvězeňkyň a jiné věci, které se jen těžko popisují.

Jedna z nejmladších politických, Irena Vlachová-Šimonová, kterou v devatenácti letech odsoudili ke dvanáctiletému trestu odnětí svobody, byla stejně jako Dáša útěkářka. Dagmar dostala za pokus utéct další tři roky natvrdo, ale stálo jí to za to. Irenka mi vyprávěla, jak se Dáša jednou v noci probudila a nad její hlavou stála vražedkyně, která měla v ruce sekeru. Dáša s ní prý začala potichu mluvit, a nakonec se spřátelily natolik, že žena odsouzená za vraždu na ni nedala dopustit a stala se její ochránkyní. Původně ji přesvědčili bachaři, aby na spoluvězeňkyni zaútočila. Dášiny drzé poznámky, neochota pracovat v neděli a řeči o tom, že ji mrzí, že toho neudělala víc a že po propuštění bude ve své činnosti pokračovat, byly na ně moc. Dáša prý jako rozená psycholožka dokázala ale získat lidi na svou stranu, říkala Irenka. A nezáleželo na tom, zda to byla žena, která zavraždila děti, nebo dcera rabína, která za války v koncentračním táboře zažila smrt svých blízkých, žena národního hrdiny – generála, skautská vedoucí, katolická spisovatelka či profesorka dějin umění. Politické vězeňkyně, surově promíchané se spodinou, vražedkyněmi a zlodějkami, byly elitou národa. Dagmar Šimková jim ve své útlé knížce postavila pomník. Neokázalý, skromný a tichý, stejně jako byly všechny ty ženy, „které tam byly taky“. 

Dagmar (uprostřed) po návratu z vězení | Foto: Fotografie archív Moniky Le Fay

Dagmar Šimkovou se bachařům nepodařilo zabít a ona všechno, co viděla a zažila, popsala tak, že člověk, který si knihu přečte, nikdy na ni nezapomene. Nutno číst zejména v dnešní době, kdy se nám komunisté a estébáci z Hradu a Strakovy akademie zase už smějí do očí.

Dagmar Šimková zemřela v australském Perthu před pětadvaceti lety, 24. února 1995.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů