Copak jste nečetla Boučkovou?

Některé věci nechápu. Jiné musím přijmout rozumem, nebo se je naučit. Jediné ale, co vím jistě, je, že jsem nikdy nebyla rasistka. Možná mi to bylo dáno shůry, anebo to byl prostě výsledek žití v rodině, kde se takové věci nepěstovaly. Strýc si vzal Brazilku a měli spolu dva nádherné tmavovlasé a tmavooké syny a jednu světlejší holčičku, o nichž babička říkala, že mají také indiánskou krev. Možná měli, možná neměli, každopádně nikomu na tom nepřišlo nic divného. Hlavně to nikdo neřešil.

Evangelický děda zachránil život katoličce. Prateta si za války brala na chalupu děti ženy, která byla v koncentračním táboře. Prý z rasových důvodů, ale není to jisté. Fascinuje mě na tom, že ani to nikdo neřešil. Prostě měli matku v lágru a bylo třeba se o ně postarat.

Druhý dědeček, její bratr, se na stará kolena spřátelil s Editou Ř., která v lágru byla taky. Seznámili se spolu v nemocnici, kde prý z dlouhé chvíle konverzovali francouzsky. Pamatuju si její vytetované číslo na předloktí a vyprávění o tom, jak pozorovala komíny a myslela přitom na své bratry. Vzpomínka je to zamlžená, bylo mi asi deset. Edita byla prvním člověkem s vytetovaným číslem, kterého jsem viděla, a od té doby mám naprostý odpor k tetování všeho druhu.

Babička zase často vzpomínala na svou kamarádku Elsu T., která skončila v plynu. Když jsem čekala první dítě, tak jsem si napsala do kolonky ženské jméno Elsa. Nemyslela jsem přitom na konkrétní Elsu T., ale scházela jsem se tenkrát s Otou Krausem a sbírala jeho vzpomínky na Osvětim a měla pocit, že jedním ze způsobů, jak zachovat paměť, je pojmenovat živé lidi po těch, co se ztratili, protože jen tak úplně ze světa nezmizí. Nakonec se mi narodil syn, vzpomínka na tmavovlasou a tmavookou holčičku, jak si vyhrnuje rukáv a ukazuje do kamery vytetované číslo, ale nezmizela.

Ve školce jsme chodili pravidelně navštěvovat památníky osvobození a fascinovaně si prohlíželi jména příbuzných naší kamarádky Evičky W. Byla jich tam celá dlouhá řada. Jiná má kamarádka ze školky, sousedka, s níž jsme měly společnou praprababičku Annu Kocháňovou, napsala o holocaustu ceněnou knihu, Zvuk slunečních hodin.

Otce mé prababičky, z té rodinné líhně, odkud pocházela také Hana Androniková, zabil při loupežném přepadení Rom. Výstřižek z novin o tom mordu jsme doma po léta schraňovali. Když jsme si pak jeli pro malou tmavovlasou a černookou holčičku do Klokánku, ani na moment jsem si na to nevzpomněla. Nejspíš jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala v takové rodině, kde se to neřešilo. A asi mi i zůstala vzpomínka na tu holčičku z filmu, která si vyhrnuje rukáv. Měla podobné tmavé oči a černé vlásky.

Studená sprcha přišla poté, co jsem svou malou dcerku přivedla k lékařce, do školky, nebo později do školy.

– Učí se anglicky a balet, je šikovná na keramiku, jezdí na ponících… – spustila jsem předem, abych se vyhnula rasistickým poznámkám o tom, že jsou romské děti nevzdělavatelné.

– A umí jíst příborem? – podívala se na mě jako na takového prosťáčka lékařka přísně přes brýle.

– Nemá poruchu attachmentu? – zeptala se psycholožka.

– Nemá, – trvala jsem na svém. – Ze všech několika desítek bodů, které by eventuálně poruchu potvrzovaly, má jednu, a to, že je v náhradní rodině. A možná ještě půl bodu za to, že ztrácí věci. To ale u tak malého dítěte není nic neobvyklého.

– Nemá, ale mohla by mít. Spíš se připravte na to, že ji mít bude!

– Měla by se nechat testovat rovnou. Testování stojí tři tisíce, – poradila mi doprovázející pracovnice.

– Testovat na co? Vždyť jí nic není! Problémy budu řešit, až nastanou, dřív ne, – nenechala jsem se odbýt.

– Měla by se testovat už teď, aby se vidělo. Možná, že i vy máte poruchu attachmentu?

Tak určitě, chtělo se mi zakřičet. Jenže mám štěstí, narodila jsem se jako bílá a jsem paní režisérka z Prahy. Mě prostě nikdo bez mé vůle testovat nebude. Stačilo by mít jen o odstín tmavější kůži, třeba takovou, jakou jsem měla po narození, a testování bylo nasnadě.

Nejhorší reakcí pro mě byla věta našeho rodinného lékaře, homeopata, s nímž jsem před dvaceti lety homeopatii studovala a který mi pomáhal v tom, aby naše rodina více než dvacet let nepotřebovala používat žádné alopatické léky. Léčil i mé starší děti, takže jsem se na něj logicky obrátila s dotazem, jak pomoct malé dceři při nějaké běžné a banální situaci.

– A co jste čekala? – vypálil na mě. – Copak jste nečetla Boučkovou?!

Četla, bohužel. A některé věty mi ještě dlouho budou znít v hlavě. Boučková je vlastně takový dobrý indikátor. Četls Boučkovou? A líbila se ti? Aha, tak tady jsou dveře!

Naši dceru zatím vychováváme v tom, že může dělat, co bude chtít. Stát se první romskou prezidentkou, jezdit s cirkusem, zachraňovat amazonské pralesy, nebo se živit jako tanečnice street-dance. Zatím to neřeší, nejvíc jí momentálně leží v hlavě krásný kluk, dítě našich přátel, který je podobně jako ona malilinko snědší. A který to už v takhle nízkém věku schytává ze všech stran, ačkoliv ani nemá romské předky, jenom prostě nevypadá jako typicky český knedlík.

Nemůže si ale nevšimnout, že kopáči v naší ulici, kteří v úmorném vedru každý den kopou, mají stejnou barvu kůže jako ona.

– Každý je nějaký, – řeknu jí.

– Předkové naší Ariannky jsou z Asie. A moje brazilská sestřenice Christine má brazilskou maminku. A možná, kdo ví, třeba má mezi babičkami a dědečky i nějaké peruánské Indiány.

– Ale já nejsem Indiánka, já jsem Romka! A chci se učit romsky!

– Já vím, – řeknu. – Ale myslím, že teď je pro tebe lepší, že mluvíš skvěle anglicky. S tím se domluvíš po celém světě. Romsky tolik lidí nemluví.

Anglicky mluví úžasně a bez přízvuku, drmolí tak rychle. že už jí často ani nerozumím. Češtinu musíme občas pilovat. „Vejdeme se do botů – botou – botouch?!“

– A jak se mluví romsky?

– Vždyť víš, – lovím z hlavy těch pár slov z loňského kursu, co jsme se spolu naučily, a zazpívám kousek písničky Ó poštáris avel.

Vlastně je divné nutit někoho učit se jako rodný jazyk jiný než ten, který má vlastní. Asi jako kdyby mě nutili číst a psát romsky. Zřejmě bych skončila v nějaké praktické škole.

– A hasman šukar čajori, jak zpívá naše oblíbená Věra Bílá s Vidiekem.

A pijas decos mojori
a pijas latar miri čaj miri čaj
Džavamange palate
cinav lake malrante
chudavlaha vastesta rokíca
Ó Maňo, ó maňo maňo joj ó maňo joj
Ó Maňo, ó maňo maňo joj ó maňo joj

– Takže já se budu učit romsky! – řekne, a basta.

– To si děláš srandu, – nevěřícně kroutí hlavou můj nejstarší syn, který je velký fanoušek své malé sestry. Právě jí koupil raketu a obleček a vyrazil s ní na tenis. – To je jak nějaká příhoda z Facebooku!

– No to teda není, – ohradím se. – To bych nikdy nevymyslela!

Prostě naše Tulina – nikdy nečetla Boučkovou.