Česká společnost v kostce

Symbolické uzavření Matyášovy brány v noci ze středy na čtvrtek ukončilo dvacetiletou éru temna. Konečně jsme se dočkali dne, kdy v propadlišti dějin zmizely všechny ty trapné figurky, které už není ani třeba jmenovat. Ačkoliv jsem druhého dne vstávala brzy ráno, ten okamžik, kdy definitivně skončí, jsem si nenechala ujít. Co kdyby se na poslední chvíli ještě něco stalo? Ne, nestalo, a ani stát nemohlo; přece jen jsem ale šla spát s větším klidem.

Spolu se mnou, jak vidno, bdělo víc lidí. Dříve jsem si vždycky myslela, že vypukne obří mejdan, vyrazíme do ulic s lahvemi v ruce a s květinami ve vlasech a tak mě vlastně překvapilo, jak tiše všechno nakonec proběhlo. Jako kdyby se tím vším už nikdo nechtěl pořádně zabývat. 

Ke svátku MDŽ, který má pro naši generaci pořád ještě zvláštní pachuť, jsem dostala od dětí kromě květin a čokolády také láhev vína, což se hodilo na symbolický přípitek nad koncem jedné smutné éry novodobých českých dějin . Sláva, hradní zombie a jeho parta jsou pryč!

Ve čtvrtek brzy ráno už jsme podupávali před Arcibiskupským palácem, kde jsme natáčeli rozhovor s budoucím hradním architektem Josefem Pleskotem. Po dvou desítkách let, kdy zřejmě na Hradě žádný architekt nebyl, se konečně zase objevil někdo, kdo může navázat na všechny své předchůdce, ať už to byl kosmopolitní Bořek Šípek, či slovinský Jože Plečnik. Bylo to nejlepší zahájení inauguračního dne, jaký si člověk dokáže představit. Vkus, uměřenost, evropský rozměr a noblesu potřebuje sídlo českých králů jako prase drbání!

Když se později během dne začali kolem míhat lidé z SPD, ANO, nebo KSČM, působilo to naprosto bizarně. Anoisti pospíchali, aby se zdrželi co nejméně a nezastavil je ani pan Daniel Vyhlídka z Českých Budějovic, dvojník či vzdálený příbuzný Petra Pavla, který na rozdíl od něj ještě stále skáče padákem, ale k tomu má v malíčku celou Bibli, kterou všem doporučuje proti strachu.

Česká společnost v kostce, – reagoval na popis situace Jolyon Naegele, legendární americký novinář, kterému jsem to vyprávěla.

Skutečně; kdo by si chtěl dát drink ve společnosti nejrůznějších vyžírků, profesionálních vymetačů večírků, či pohrobků dvou prokremelských exprezidentů, kteří kromě normálních lidí tvořili velkou část návštěvníků? Pozvánky na inauguraci prý z velké části zajišťovala ještě stará kancelář, stejně jako měl na starosti akreditace novinářů vedoucí tiskového odboru Jiří Ovčáček. Při vší dobré vůli, které jsem schopná, jsem si nedokázala představit, že bych ho požádala o spolupráci.

Zato na náměstí před Hradem byl čerstvý vzduch a mnohem veselejší atmosféra. Nově zvolený prezident navzory ochrance zamířil mezi prostý lid a s kdekým si potřásl rukou. Bylo až překvapivé, že nedošlo k výtržnostem či protestům, když nepočítám hlouček monarchistů s transparentem, kterým se dožadovali krále. Vybavila se mi vzpomínka břevnovského arciopata, benediktina Anastáze Opaska, na katolického spisovatele a lékaře Jaroslava Durycha. který byl natolik rozčílený, že by měl pracovat v Masarykově vojenské nemocnici, pojmenované po prezidentovi, kterého nesnášel, že se vyšplhal na střechu a alespoň odstranil z názvu písmeno „M“. Žádný zuřivý Durych se ale neobjevil a lidé se tvářili mile a vstřícně. Dokonce mezi přihlížejícími byl kromě několika kočárků s dětmi také jeden se psem. Byla radost sledovat, jak z Hradu odchází, sám, jako kůl v plotě, bývalý premiér a neúspěšný prezidentský kandidát.

Dobrá nálada nám vydržela, Spirituál kvintetu navzdory, při jejichž zpěvu se mi kroutily i prsty u nohou. Kdybych na Hradě byla já, pozvala bych tam Jardu Hutku, jako symbolické překlenutí havlovské éry s tou dnešní, nebo vyrovnání se exilu a disentu s lidmi, kteří kolaborovali, či jen byli zticha. Anebo bych ji nechala zazpívat mladého zpěváka Ondřeje Rumla. Naštěstí o tom ale nerozhoduju.

Jak mi řekl jeden inteligentní muž:  A cos čekala? Že bude nový prezident hipík?!  

Plastici už prostě na Hradě hrát nebudou.

Ano, přiznávám, že jsem snobka, která raději poslouchá Ach to státu hanobení a do flanelky by mě nikdo nedostal, ani pod pohrůžkou blízké mučivé smrti. Taky si myslím, že nejsme (nekorektně řečeno) černoši na bavlníkových polích. Jak říkal můj kolega, který z Hradčanského náměstí užasle sledoval hradní hudební produkci, jednou (tj. v listopadu 1989) to snad stačilo.  

Pokud je to ale zatím to jediné, co se dá Petru Pavlovi vytknout, tak s tím se dá docela dobře žít.