in

Češi by měli slavit svůj svátek

16 let v EU

Přesně před šestnácti lety – 1. května 2004 – jsem se vracela z Vídně domů do Prahy. Měla jsem v rakouském hlavním městě autorské čtení pro děti. Trošku osaměle jsem bloumala městem s rozkvetlými vonícími kaštany, které mám ráda. Co mi ale spravilo náladu, byl fakt, že když jsem se vracela domů, situace se mezitím změnila. Znovu jsem usedla do prázdného kupé rychlíku Gustav Mahler a poprvé v životě v cizí zemi si přichystala jako doklad totožnosti občanku. Opravdu to bude stačit? Nebude po mně nikdo chtít pas? Pro člověka mé generace, který vyrůstal za ostnatým drátem a cesta do drážďanské galerie pro něj byla životním dobrodružstvím, nastal naprostý zázrak.

Projela jsem přes hranici domů – a bylo to. Do vlaku jsem nasedla v den, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Napadlo mě ještě, že třeba nastanou nějaké zmatky – co když jim to nikdo ještě nestačil říct – třeba to ještě nikdo neví… A světě div se, všichni to věděli.

Vagón byl prázdný, za okny nádherný květnový den. Potkala jsem jenom dva zdvořilé a usměvavé japonské důchodce. Cestovali do střední Evropy poprvé, paní mi napsala na kus papírku svůj email.

Seděla jsem sama a vzpomínala na českého hraběte Coudenhove-Kalergiho, syna japonské matky a rakouského otce. Narodil se v Tokiu, vyrůstal v Rakousku, měl československé občanství. Jeho domovem byla Francie, jeho snem Evropa spojená na křesťanských základech. Evropa, která – kdyby se uskutečnila – by zabránila dvěma nejhorším totalitním režimům.

Ze snění mě vytrhl český komik, který proletěl kolem, strčil hlavu do dveří a zvolal: „Krásná dívka, sedí sama!“. Až do Prahy jsem už pak s nikým nemluvila a mohla se oddávat nostalgii.

Na gymnáziu, stráveném v socialistickém Československu, kde se podepisovaly petice proti Ronaldu Reaganovi (já s kamarádkou naštěstí ne, daly jsme si mírným pohybem hlavy najevo, že se toho neúčastníme – a hned jsem zaznamenaly ostříží pohled ruštinářky – naštěstí ale neměla čas kontrolovat všechny podpisy) a kde jsme se učili v ruštině principy socialistického chozraščotu, mě při životě udržovalo divadlo a knihy. Skrze ně jsem našla svou životní lásku, rakouského dramatika a spisovatele Ödöna von Horvátha, který tak skvěle popisoval všechny ty dobré měšťáky a šosáky, kteří umožnili nástup Hitlerovi. 

Zdroj: nrc.nl

Horváth se narodil v přístavním městě Rijeka (Fiume) v severním Chorvatsku a byl to typický představitel středoevropského mišmaše. Matka Němka, s českým příjmením, otec maďarský šlechtic, rakousko-uherský diplomat. Rodina se často stěhovala – Bělehrad, Budapešť, Bratislava, Vídeň, Mnichov. Samotný Horváth později žil v Berlíně. Jako jeden z prvních – už koncem dvacátých let – měl v úzkém kroužku možnost poznat Hitlera a už tenkrát poznal, že je nebezpečný. Utíkal před ním přes Rakousko a Prahu až do Paříže, kde ho zastihla tragická smrt.

Přečtěte si také:  Pokrytecká nemoc západních intelektuálů

Osud tohoto geniálního autora je také osudem střední Evropy. Ať chceme, či ne, v něčem jsme stejně trapní jako Rakušané, kteří také odmítají uprchlíky. Pijeme pivo stejně rádi jako Bavoři v Německu a se Slováky nás spojuje jazyk, který se nemusíme učit, protože je velmi podobný tomu našemu. Všichni jsme selhali s nacismem, i s komunismem. Neexistovala žádná síla, která by nás mohla před nimi zachránit a ušetřit desítky milionů životů.

V době Ödöna von Horvátha, tedy před druhou světovou válkou, žilo v Čechách mnoho Němců i Židů. Franz Kafka uměl velmi dobře česky. Staroříšský katolík Josef Florian nechal jako první v roce 1929 přeložit jeho slavnou povídku Proměna z němčiny. Tím, že jsme se po druhé světové válce vzdali německého jazyka a nahradili ho sice libozvučnou, leč pro nás naprosto nesmyslnou ruštinou, jsme se symbolicky odstřihli od kulturního okruhu, ke kterému jsme vždycky patřili.

Pak už ani nepřekvapí, že jsme si v době svobody místo autentického člověka, zbožného katolíka a syna rodičů, kteří doma s dětmi mluvili česky, německy a anglicky, zvolili věčně opilého proruského slouhu, klanícího se čínské pandě. Který by nás nejraději z Evropy zatáhl zase směrem na Východ.

Slavím svátek. Den, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. A věřím, že v ní i nadále zůstaneme. Protože jak víme z dějin, jen silná Evropa by dokázala společně čelit hrůzám války. Jen spojená Evropa nás může uchránit od toho, abychom se znovu stali ruskou gubernií. Může také pomoct řešit uprchlickou či klimatickou krizi a všechny ostatní, které nás čekají.

Evropo, prosím, drž nad námi ochrannou ruku! V téměř nejateističtější zemi na světě, kde jsme si odvykli modlit se k našim svatým, tě budeme potřebovat.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů