Monika Le Fay
V neděli 24. května, den poté, co by oslavila Dagmar Šimková 91.narozeniny, kdyby ji neutrápily k smrti archetypální krysy jako je Vojtěch Falmer Filip a jeho kamarádi, zemřela jiná česká spisovatelka, Zdena Tominová. Obě ženy strávily druhou část života v exilu a proto je současná společnost zná daleko méně, než by si zasloužily.
Zdena Tominová byla disidentka, chartistka. Mluvčí Charty 77 se stala po Václavu Havlovi a nevzdala to, ani když ji přepadli a zbili do bezvědomí. Příběh rodiny jsem společně s jejím bývalým mužem, filosofem Juliusem Tominem a synem Markem natočila před pár lety pro Reportéry ČT. Rodiny, pro které byla svoboda důležitější než cokoliv jiného. V dnešní divné době už zase vzácnost.
Zdena Tominová se natáčení účastnit bohužel nechtěla. Což je velká škoda, neboť paměť žen je jiná než paměť mužů. Chápu ale, proč se nehodlala vracet k traumatickým zkušenostem svého života, kdy estébáci vláčeli jejího muže za nohy po schodech a ji samotné ubližovali jak mohli. Nezastavili se ani před dětmi, syn Lukáš byl v cele předběžného zadržení už v šestnácti letech. V 90. letech poté za tragických okolností Lukáš dobrovolně ukončil život v Divoké Šárce.
Pamatuju si, jak jsme někdy počátkem devadesátých let po nějakém tahu stáli uprostřed noci na Václavském náměstí společně s jedním našim kamarádem, který v té době hodně pil a byl strašně protivný. Lukáš navrhl, ať jdu k němu domů, do bytu, kde bydlely děti Ivana Havla a on tam po návratu z exilu našel přístřeší. Tak jak jsme byli, oblečení, jsme si lehli do postele a usnuli. Ráno mě probudily hlásky za dveřmi: „Lukáš má u sebe nějakou holku, podívej, jsou tu holčičí boty!“. Opatrně jsem se vyplížila z pokoje a běžela domů.
Od té doby uplynulo mnoho let. Mám několik dětí a všechny postupně chtěly do McDonaldu. Nejbližší pro nás byl vždycky ten šárecký. Sedíme u okna nebo venku u skákacího hradu, děti lížou zmrzlinu, šťastné a veselé a já myslím na Lukáše. Pokaždé si na něj vzpomenu, jak mu asi bylo, když se vydal do Šárky s rozhodnutím ukončit život. A nemůžu si pomoct, jeho tragický osud je především důsledek tragické doby. Rodiče, šikanovaní estébáky, bití a mlácení. On sám jako dítě vyslýchaný a traumatizovaný policií a estébáky. Nedobrovolný odchod do emigrace. Vykořenění, ztráta rodného jazyka, přátel a blízkých, návrat do ničeho – všechno dohromady bylo víc, než mohl citlivý kluk unést. Kdoví, co by z něj bylo, kdyby žil v normální zemi. Psal by básně, měl rodinu, děti?
V reportáži o rodině Tominových zaznělo, že „v božském řádu se nemůže stát, aby horší člověk poškodil člověka lepšího“. Tak to prostě je. Někdy ale za to ten „lepší člověk“ zaplatí životem. Na pochmurnou normalizační dobu ve filmu vzpomínal mimo jiné rodinný přítel Jan Bednář, bývalý předseda rady České televize, vzdělaný a diplomatický novinář, disident, který studoval v Oxfordu.
Jen pár dní poté, co jsme se dozvěděli o odchodu Zdeny Tominové, přišla zpráva, že statečné, kultivované a inteligentní lidi typu Bednáře nahrazují v radě ČT osoby, jejich jedinou kvalifikací je servilnost vůči mocným. Lidé, kteří by nikdy natáčení o rodině Tominových neschválili, protože jim nesahají ani po kotníky. Lidé, kteří se posmívají Václavu Havlovi, že neuměl anglicky. Zatímco celý svět znal Václava Havla, tyhle kreatury jenom trochu zasmrdí prostor a zase zmizí v propadlišti dějin. Do té doby ale budou škodit, jak budou moct. Proti Tominovým a Havlům celého světa. Nastavovat zrcadlo vlastní malosti je totiž bolí.
Nezbývá než si zopakovat Sokratovo „v božském řádu věcí není možné, aby horší člověk poškodil člověka lepšího“. I kdyby se nás snažili poškodit Institut Václava Klause, SPD, ANO, Trikolóra, Zeman, Babiš, klerofašisté z Arcibiskupství a celá Česká biskupská konference dohromady.
Loading…