in

Berlínská zeď 1989 a moje cesta za ní

Zhroucení totalitního symbolu je významný státní svátek také pro Čechy

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Jednoho pošmourného rána jsem zamířila na Hlavní nádraží v Praze a odsud vlakem přímo do Berlína. Trošku jsem se bála, ale jen malinko. Měla jsem u sebe papírek s ručně napsanou adresou a doufala jsem, že ho u mě nenajdou, nebo že ho neztratím.

V Berlíně jsem nikdy předtím nebyla a věřila jsem, že si nějak poradím. Bylo mi dvacet a ve východním Německu jsem předtím byla jen jednou, na výletě v drážďanské galerii. Dnes, když můj syn, kterému bylo sotva osmnáct, odletěl sám do Jižní Ameriky, a to s sebou ještě třeba i vzal dítě našich přátel, se to nezdá jako zas až tak hrdinský výkon. Jenže my jsme, ač to zní neuvěřitelně, nikam nejezdili. Neměla jsem mobil s internetem, nikdy jsem neletěla letadlem a nejdál v zahraničí jsem byla u Balatonu. Německy jsem uměla asi deset slov, v případě nouze nebylo na koho se obrátit. Jediné, co mi nescházelo, byla odvaha a sebevědomí.

To, že mě pustili přes hranice, byl zázrak. Psal se rok 1989, policisté na obou stranách toho už asi měli tolik, že nestačili všechno sledovat. Ale dostat se do rukou Stasi byl zážitek, který bych si byla ráda odpustila. Stasi byla daleko tvrdší než StB a spolu s KGB považována za nejhorší represivní složku v zemích bývalého bloku.

Když jsem nakonec našla dům a byt s adresou z papírku, zaklepala jsem a otevřela pusu. „Já jsem Monika z ČSSR.“ Než jsem stačila něco říct, vyplašená dívka ve dveřích si dala prst na rty a naznačila mi, ať nemluvím. Rozhlížela se kolem sebe, jestli někdo nejde, a pantomimicky mi ukazovala jméno a adresu na dalším papírku. Papírek jsem vzala a šla hledat. Vysoké berlínské domy v centru města, ulice, které mi připadaly jedna jako druhá. V dalším činžáku s vysokými stropy se opakovalo totéž – papírek s adresou, podávaný potichu mezi dveřmi, jako bychom se domluvili na tom, že spolu sehrajeme divadlo pro hluchoněmé. Na třetí adrese jsem papírky vyhodila. Konečně jsem se mohla nadechnout a promluvit.

Byt byl plný lidí ze zemí střední Evropy. S překvapením a radostí jsem zaznamenala tři Čechy, muže a dvě dívky. Všichni jsme byli trochu vyplašení, dívali se po sobě a usmívali. Radim Špaček, Věra Náhlíková s kamarádkou Hankou. Byli z Prahy a z Plzně, já z Gottwaldova. ČSSR měla na této mezinárodní schůzce, která si dala za cíl propojit svobodomyslné lidi z několika zemí komunistického bloku, důstojné česko-moravské zastoupení.

Život v tehdejším východním Německu byl ještě daleko horší než u nás, i když je těžké si to představit. Disidenti byli mnohem víc pronásledovaní, metody tajné policie daleko brutálnější a také mnohem sofistikovanější. Kdyby nás tenkrát v tom bytě našli, asi by to byl pro všechny nezapomenutelný zážitek. Stalo se ale to, co jsme zažívali i my v Gottwaldově, v Praze a všude jinde – lidé začínali zvedat hlavy a bylo jich tolik, že bylo těžké to uhlídat.

S kamarádkou Radkou Chovancovou jsme v našem rodném městě našly několik desítek mladých lidí, kteří byli ochotni se nechat zavřít, výměnou za člověka, který byl pronásledovaný státní mocí nespravedlivě. Nebyli to žádní disidenti, ani svazáci, plánovitě jsme „šly“ po lidech, které StB ještě neměla v hledáčku, aby nemohla říct, že to jsou zase ti samí – povaleči, buřiči, máničky, a nemakačenka, placení v petrodolarech. Byli to úplně normální mladí lidé, kterým šlo o hodně, protože mohli ze dne na den přijít třeba o práci, jako se to stalo mně. Jak jsem se později ke své radosti dozvěděla, estébáky to opravdu rozzlobilo.

Na té berlínské schůzce se stačilo probrat hodně věcí a také se vytvořil plán, jak budeme postupovat příště. V době všeobecné paranoie jsem o té schůzce neřekla ani svým přátelům z Gottwaldova, s nimiž jsme se účastnili nejrůznějších akcí, množení samizdatů, demonstrací a další podvratné činnosti. Toto setkání organizovali Berlíňané pro lidi z ostatních zemí a já jsem se o něm dozvěděla v Praze od kamaráda Pavla Maráška. Čím méně osob o tom vědělo, tím líp. Úplně stačily celodenní výslechy kvůli daleko méně závažným věcem, než je mezinárodní spiknutí. Ráda vzpomínám, jak doběla vytočený příslušník křičel a mlátil do stolu malou knížečkou doporučení a rad, které sepsal inženýr Petr Uhl pro lidi u výslechu. „To se jim to nevypovídá, když mají k dispozici toto!“

Byly to doby, kdy jsme se například vydali autem ze Zlína do Lán, uctít památku prezidenta Masaryka. Celá ta několikahodinová akce spočívala v tom, že jsme přijeli starou škodovkou až téměř do Lán, tedy několik set kilometrů daleko od našeho domova. Tam naši výpravu takzvaně perlustrovali – opsali si údaje z našich občanských průkazů – a jeli jsme zase nazpátek. Právem si malý syn filmařky Evy Holubové stěžoval, že to nebyl žádný „výlet s obědem v restauraci“.

Přečtěte si také:  V Norsku prý sociálka odebrala dítě rodině, protože bylo smutné

Když jsme pak zaparkovali u nějaké zaplivané čtyřky, usadila ho Eva: „Měl jsi výlet? Měl. Máš oběd v restauraci? Máš.“ Na to se nedalo nic říct.

Na konci mého berlínského dobrodružství mí noví němečtí přátelé nabídli, že mi ukážou Berlínskou zeď. Stála jen kousek od nás, totalitní symbol rozdělení jednoho národa. Zeď, která desítky let ztělesňovala útlak a bezpráví a na druhé straně svobodu a normální život. Hlídači, psi, ostnaté dráty i tanky strážili vynalézavé a svobodomyslné obyvatele východní části Německa, kteří se za pomocí tunelů či úkrytů v kufrech aut zoufale snažili prodrat na druhou stranu. Za svou touhu po tomto životě zaplatilo nejméně sto lidí smrtí. Berlínská zeď bylo asi to poslední, co bych si přála vidět.

„Ta tady ještě bude stát dlouho!“ mávla jsem rukou. Který občan socialistické země by se chtěl v socialistickém Německu dívat na pomník totality? Měla jsem dost toho, co se dělo u nás. Lidé vyhazovaní z práce. Spousta kamarádů, kteří raději volili odchod do exilu. Mrtvý Pavel Wonka. Každodenní šikana. Kluk ze Zlína, Pepa Römer, který se provinil pouze tím, že si chodil na americkou ambasádu půjčovat desky, byl třináctým rokem ve Valdicích. Kdo by chtěl vidět Berlínskou zeď?

Odjela jsem vlakem do ČSSR a nenáviděná zeď za pár týdnů spadla.

Když jsem se o mnoho let později dostala v rámci spolkového programu do škol bývalé DDR, abych tam vyprávěla své zážitky z komunismu, přemýšlela jsem nad tím, jak profesionálně se Německo postavilo ke své minulosti. Učí o ní děti na školách, vytvořili úřad pro dokumenty Stasi a postavili si do čela národa Joachima Gaucka, jeho bývalého ředitele.

Evangelického pastora Gaucka Stasi sledovala od roku 1974 a existují záznamy o tom, že se uvažovalo kromě psychické šikany také o fyzickém útoku na něj, protože jako osoba, která svobodně vyjadřovala svůj názor, byl nebezpečný. Člověk, který měl vždy naprosto jasno v tom, co je dobro a zlo, se stal svobodnou hlavou státu, spojoval Východ se Západem, který označil za „demokratický zázrak“.

Jako první spolkový prezident navštívil Lidice. Nebylo to jen gesto, v jeho tváři bylo vidět pohnutí. Češi se o něco málo později rozhodli pro Zemana. Když bylo pětadvacáté výročí oslav pádu komunismu v Praze, dostal Gauck vajíčkem, určeným pro Miloše Zemana, do hlavy.

Zvažovala jsem před časem vydat obsáhlou kmihu o německém disentu, protože o lidech, jako je Gauck toho stále moc nevíme. Nakonec jsem si ale řekla, že to je marné. Koho by – kromě pár historiků – v zemi, kde KSČM řídí vládu, na Hradě sedí bývalý komunista a premiérem je bývalý komunista a estébák, zajímal východoněmecký disent? Knihu bych si sama ráda přečetla, ale i tak nevím co dřív, abych stačila zmapovat alespoň kousek naší minulosti, což je často sysifovský úkol.

Německo má stále náskok a bude těžké jej dohnat. Ačkoliv kritici říkají, že německý HDP nejde nahoru tak rychle jak by měl, na východě Německa řádí krajně pravicová AfD a země prý nezvládá nápor uprchlíků.

Byla bych šťastná, kdybychom se s naší minulostí vyrovnali tak jako Němci po válce s nacismem, a s komunismem po roce 1989. Bez toho, aniž bychom se vypořádali se svou minulostí, se nikam neposuneme. Úplně by pro začátek stačilo, kdyby prezidentem nebo premiérem nemohl být člověk, který byl členem KSČ.

Svržení Berlínské zdi bylo důležité nejen pro Němce. Čechům a Slovákům dalo naději, že se kýžená svoboda může dotknout i jich. Ještě chvilku to trvalo, a přesně za osm dní přišla sametová revoluce.

Den, kdy spadla nenáviděná zeď, symbol zla, násilí a porušování lidských práv, bychom měli slavit jako státní svátek. Svoboda Němcům dala svobodu i nám.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů