Miroslav Vodrážka
Před časem jsme hovořili o současném působení lidí, kteří byli ve spojení se Státní bezpečností. Rozhovor vyvolal velký ohlas. (Článek: Srp, Höschl, Zbořil a jejich spolupráce s StB) Zabýváte se tímto tématem i nadále? Zajímáte se například o to, jaký mají vliv lidé, kteří se upsali KGB a kterých má u nás žít kolem sedmi tisíc?
Určit přesně vztah a počet spolupracovníků bývalé ruské zpravodajské služby je z historického hlediska problematické, protože nejsou zpřístupněny zejména ruské archivy. České archivy poskytují jen částečný obraz například na základě personálních dokumentů, jednotlivých agenturních spisů atd. Další problematizující rovinou je faktor času. Spolupracovníky z 50. až 60. let pohltila nepřekročitelná řeka Styx a vzhledem k tomu, že od pádu komunistického režimu uplynuly tři desítky let, pak potenciální spolupracovníci jsou na hranici zpravodajské „životnosti“.
Z hlediska času tomu recipročně odpovídají i dožívající archivní kauzy z 80. let, kdy se StB a KGB intenzivně zajímaly o vytipované osoby z kapitalistických států, jako jsou Jeremy Corbyn nebo Donald Trump – i jim je dnes přes sedmdesát let.
Navíc spojení mezi nějakým statistickým údajem (sedm tisíc) narušuje nelineárnost osobních příběhů těchto lidí. Motivace pro spolupráci se zpravodajskými službami totiž byla a je vždy vysoce individuální a v minulosti lidé spolupracovali z různých důvodů – například ideových, kariérismu, prospěchářství, kompromitace atd. Když se v roce 1989 komunistický systém zhroutil, někteří dřívější spolupracovníci sice získali vlivné funkce v politické straně, vládě, bance nebo ekonomické firmě, ale s rozpadem Sovětského svazu nastala zcela nová situace.
Ve zpravodajském světě existuje i zpravodajská informační smrt na základě dekonspirace a k té částečně došlo po 1989, a tak se pro ruskou zpravodajskou službu vzhledem k těmto „vintage“ spolupracovníkům radikálně omezily možnosti. Přesto je veřejně známo, že někteří tito lidé pracují například u pražské městské policie v Praze a jiní byli oceněni prezidentem Milošem Zemanem státním vyznamenáním.
Zvláštní postavou je Andrej Babiš, který když pracoval v podniku zahraničního obchodu Petrimex, spolupracoval s ekonomickou kontrarozvědkou. Archivy bezpečnostních složek dokládají, že PZO byly obecně postiženy úplatkářstvím, korupcí a ekonomickou kriminalitou a jak víme, staly se i líhní pro divokou neprůhlednou privatizaci po roce 1989. Jak zdůrazňuje navíc kolega badatel Radek Schovánek, v tehdejším v komunistickém Československu neexistovala profízlovanější složka, než byly právě podniky zahraničního obchodu, kde spolupracovali důležití zaměstnanci. Někteří ale ani nemuseli „spolupracovat“, protože to byli přímo vysazení kádroví příslušníci a další byli řízení přímo sovětskou KGB. Ačkoliv nejsou pochyby o spolupráci Andreje Babiše s StB, pouze ruské archivy by mohly s jednoznačnou jistotou odpovědět na otázku, zdali spolupracoval i s KGB. Je též známo, že mnozí spolupracovníci Agrofertu byli také spolupracovníky StB a někteří spolupracovali i s KGB.
Dnes se ale částečně změnila strategie ruských zpravodajských služeb, neboť žijeme v globalizované informační a digitální společnosti. Příkladně to odhalily volby v USA v roce 2016, kdy pro Putinovo Rusko spíš než získávat informace bylo důležitější šířit informační chaos, aby se občané žijící v západní otevřené společnosti dostali do fáze totální politické frustrace a jakési mentální občanské války. V současné době potřebuje Rusko spíše „agenty chaosu“, které využívá v souvislosti s existencí dezinformačních webových portálů, sociálních sítí a WikiLeaks.
Znovu se vracím k otázce – jak vystupují bývalí spolupracovníci StB v dnešních médiích?
Bývalí agenti vystupují právě jako dobrovolní „agenti chaosu“. Například spisovatel Václav Junek produkuje dezinformace ohledně maršála Koněva, politolog Zdeněk Zbořil šíří dezinformace na internetovém portálu ParlamentníListy.cz a hudební publicista Karel Srp vystupuje na soudu ve věci akce StB Asanace jako svědek a tvrdí o obžalovaných příslušnících Státní bezpečnosti, že jsou to slušní lidé, kteří nikoho do ničeho nenutili, a dokonce, že díky nim fungovala i kultura.
Ale abych oddémonizoval toto téma, na druhé straně se stačí podívat, jak vystupují v mediích někteří bývalí disidenti jako například Jaroslav Bašta, Jan Macháček nebo Jan Schneider, který se dokonce pasoval do role nezávislého bezpečnostního analytika a jako „agent chaosu“ šíří dezinformace v rámci České pozice nebo Lidových novin, jež jsou součástí mediálního holdingu, který vlastní bývalý agent StB Andrej Babiš v rámci Agrofertu. Jan Schneider jezdil pravidelně na Slovensko a sledoval soud, který vedl Andrej Babiš s Ústavem paměti národa, a když v roce 2017 slovenský ústavní soud zrušil verdikt, že Babiš je v archivech StB veden neoprávněně, pak tento „nezávislý analytik“ okamžitě napsal, že Ústavní soud se „zbláznil“. V roce 2019 obdržel od prezidenta Miloše Zemana medaili za zásluhy o stát – zřejmě za letité šíření dezinformací.
Zveřejnil jste text, kde popisujete naprosto absurdní situaci – Havlovy Dopisy Olze bude číst dabérka Valerie Zawadská, agentka StB. Co se s touto společností stalo, je všem už všechno jedno?
Totalitární systém fungoval částečně jako sociální lednička, kdy společnost byla na jednu stranu udržována při nízkých zejména politických, kulturních a sociálních aktivitách, na druhé straně byly „zmrazeny“ i antikomunistické postoje. Po pádu komunismu nastalo postupné „rozmrazování“ společnosti. Zatímco v 90. letech ale bylo ještě nepředstavitelné, aby Zawadská četla Dopisy Olze, v poslední době se rozmrazená společnost dostala až do fáze sociální a institucionální rozbředlosti. Jejím znakem je nejen politický jazyk plný jalových populismů, vulgarit a obscénností, ale zejména posun v mocenské struktuře systému založené na neuznávání obecně platných společenských hodnot. Český stát například dlouhodobě ignoruje opakované upozornění z EU, že premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmu, a není divu, že země se v indexu vnímání korupce dělí o 49. místo s africkou Rwandou.
Součástí postupných proměn české společnosti je i to, že odcházejí generace, které byly určitým garantem nejen historické paměti, určitých hodnot, ale zejména tělesnosti dějin založené na okupační zkušenosti a represi ze strany komunistického státu. Navíc se prosazuje i politika falešné velikosti, kdy se v jejím duchu zavádí zvláštní sekvestrace, tedy nucená správa ochraňující velikost dané osoby. V rámci této falešné politiky velikosti je tak možno „ochraňovat“ kohokoli a vytvářet jakékoli hybridní kulturní nebo politické spojení.
K tomu je nutno přičíst i jeden důležitý polistopadový mentální aspekt české společnosti – odvetářství. To, co bylo na počátku spíše na okraji, se postupně dostalo do společenského centra. Politickou špičkou tohoto odvetářství je prezident Miloš Zeman, který se hned po uvedení do funkce začal mstít ČSSD jako své bývalé politické straně. Duch odvetářství je všudypřítomný. Je v silné dezinformační orientaci na putinovské Rusko, je v myšlení bývalého prezidenta Václava Klause, který tvrdí, že nás komunismus „bránil“ před feminismem, a je i v gestu děkana filozofické fakulty Michala Pullmanna, který odmítl vyvěsit na výročí popravy Milady Horákové transparent s textem Zavražděna komunisty.
Nedávno jsem psala o tom, jak lidé v dobré víře vypouštějí nebo cenzurují vzpomínky pamětníků na disent. Připomíná to dřívější dobu, kdy byli všichni partyzáni a odbojáři líčeni jako dokonalí. Tomu přece nemůže nikdo uvěřit, když pamětníci té doby ještě žijí. Všiml jste si toho, nebo máte také nějakou osobní zkušenost s cenzurováním vzpomínek?
Připomíná mi to jednu výjimečnou příhodu. V roce 2015 jsem na požádání redaktorky Českého rozhlasu napsal text do knížky Rozděleni železnou oponou o důležité a výjimečné postavě československého disentu, která byla i součástí českého undergroundu, filosofu a signatáři Charty 77 Jiřím Němcovi. Stýkal jsem se s ním, a i když jsem si ho vážil, přesto jsem ho otevřeně osobně kritizoval. Na závěr textu jsem se pouze jednou větou zmínil o jeho problematickém vztahu k ženám, který souvisel i s jeho užíváním alkoholu. Asi až po roce jsem se zcela náhodou dozvěděl, co mne ani ve snu nenapadlo, neboť jsem text ve vydané knize nekontroloval, že tato věta byla odstraněna. Nic nemá tak hluboce symbolickou hodnotu, než když samy ženy cenzurují feministy, aby byla vylepšena historie disidentů a zastřena historie žen v disentu.
V souvislosti s úmrtím našeho společného vzácného přítele, jezuitského kněze, disidenta a básníka Františka Lízny, se už také objevilo několik dezinformací. Lidé například psali, že je Rom – on se přitom pouze dobrovolně přihlásil k romské národnosti. Naprosto bezostyšně se jeho úmrtí snažil mediálně využít také Andrej Babiš. Přitom je jasné, že pokud něco páter Lízna skutečně nenáviděl, tak to byla StB. Byť byl samozřejmě ochotný se i za hříšníka typu Babiše pomodlit. Můžeme se z tohoto dezinformačního šumu ještě vzpamatovat, nebo jsme už nenávratně poškození?
Dezinformační šum beru spíše jako stylistické cvičení na bystření našeho politického nebo epistemologického úsudku. Základem poznání a vědění nejsou jen nějaké struktury, nebo dokonce dekonstruující stopy skutečnosti, ale i poznání chaosu, který je v lidském životě všudypřítomný a v politice je přítomen par excellence. Občané, kteří chtějí být trochu politicky vědoucí, se prostě musí naučit surfovat na mediálních vlnách dezinformačního chaosu. A jestliže člověk začne podléhat iluzi nějakého společenského nebo mediálního řádu, měl by každé ráno raději začínat modlitbou: „Chaos náš vezdejší dej nám dnes.“ Proto v souvislosti s Putinovým Ruskem hovořím i o „agentech chaosu“. Nevěřil jsem informacím za komunismu a nemám žádný důvod slepě věřit informacím ani dnes. Za komunismu jsem musel číst mezi řádky a vyhledávat další a další zdroje a informace. Televizi jsem tenkrát nikdy nevlastnil a k mediálním obrazům dodnes přistupuji s fenomenologickou epoché: předem dávám každý mediální „obraz“ do uvozovek.
I mě zaujalo, jak se například někdejší brněnský disident Petr Pospíchal, dlouhodobě spolupracující s politiky ČSSD, snažil levicovým způsobem „depolitizovat“ antikomunistickou identitu Františka Lízny a jak dezinformačním způsobem prezentuje v médiích i samotný disent. Podle něho disent nebojoval proti komunismu, protože mu údajně šlo jen o „respekt“, a Petr Pospíchal tvrdí, že František Lízna nebojoval „proti režimu“. Někdejší brněnský disident se v duchu starého náboženskému socialismu snažil vykreslit antikomunistického jezuitu jen jako sociálního aktivistu pomáhajícího sociálně slabým. Napsal jsem pro Bubínek Revolveru text, v němž jsem uvedl, že Pospíchalovo potlačení antikomunistické disidentské identity Františka Lízny je podobně neuctivé, ba urážlivé, jako když děkan filosofické fakulty Michal Pullmann nepřímo potlačuje pravdivost faktu, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty.
Vždycky mi přišlo zvláštní, že se příliš nehlásíme ke Kafkovi, Freudovi nebo Mahlerovi, kteří jsou známí po celém světě, jen proto, že jejich rodný jazyk nebyla čeština. Hrdiny, kteří navíc měli češtinu jako rodný jazyk – jako byli například evangelík Přemysl Pitter, spisovatelka Dagmar Šimková nebo řeholníci Anastáz Opasek a František Lízna – společnost také moc nezná. Přitom oni nikdy neustoupili totalitnímu zlu, neopláceli mu špatným, byli konzistentní ve svých názorech a nepodlehli ani běsům nacionalismu. Proč vlastně mají Češi tak ambivalentní vztah ke svým hrdinům?
Nemyslím si, že Češi mají takový ambivalentní vztah. T. G. Masaryk byl znám tím, že naopak brzdil romantické snahy po velkých činech a kladl důraz nikoliv na hrdinství a bojovné obětování se, ale na malou, drobnou konkrétní a životní práci. Vystupoval proti zdůrazňování velkého hrdinství, které označoval slovy „umřít s pózou“, a razil naopak heslo „pryč s mučednictvím“. Jako demokrat se také stavěl proti aristokratické myšlence, že v dějinách rozhodují pouze vynikající osobnosti – hrdinové. Svou starší knihu Rozumí české ženy vlastní historii? začínám kritickou poznámkou k Ladislavu Hejdánkovi, který příliš generalizoval, když tvrdil, že český národ se za vlády komunistické chátry choval právě žensky, „neboť si všechno nechal líbit“. I Hejdánek, který se sám choval hrdinsky, prostě nedomyslel, že existuje i „ženské“ hrdinství Milady Horákové, Františky Zemínové, Antonie Kleinerové, skautské aktivistky Dagmar Skálové, profesorky Růženy Vackové, Dagmar Šimkové a dalších.
A pak je tu oběť Jana Palacha, která oslovila českou posrpnovou společnost determinujícím způsobem a napomohla ji dovést k listopadovému odmítnutí komunistického režimu. Příběh politické vězeňkyně Dagmar Šimkové je samozřejmě naprosto fascinující, ale tím, že byl skryt v dobových kulisách, se prostě nemohl dostat do širšího povědomí o ženském hrdinství. Je to i úkol historiků, dokumentaristů a možná i filmových režisérů, spisovatelů a publicistů, aby se její příběh dostal více do společenského povědomí.
Když se zveřejní nová fakta z historie, lidé mívají tendenci je zlehčovat nebo rovnou odmítat. Psala jsem o tom nedávno v souvislosti s Fredy Hirschem. Vzhledem k tomu, že to byl hrdina starající se v Terezíně a v Osvětimi o děti, se zamlčuje, že své svěřence také sexuálně zneužíval. Úplně stejné je to v katolické církvi – jen málokdo je ochotný připustit, že se takové věci dějí. Co to znamená pro společnost, když se zamlčují fakta a místo obětem se dává prostor agresorům?
Částečně je to vliv již zmiňované falešné politiky velikosti, jako by si významní lidé a instituce mohli dovolit to, co by jinak nikomu neprošlo.
V disentu jsem to zažil v případě Martina Heideggera a jeho vztahu k nacismu a antisemitismu, který byl i českými intelektuály označován za nevýznamnou okrajovou „epizodu“. V undergroundu Pavel Zajíček kriticky básnil: „Svět je velkej kanál zvanej fetišismus.“
Říká se, že každý má svůj kus pravdy a pravda nikdy není absolutní. Ve výsledku to pak znamená, že když budou pět minut mluvit Židé, tak pak musí dostat svých pět minut taky Hitler. Není to úplně postavené na hlavu? Máme dávat prostor Hitlerům?
Tato absurdita je výsledkem setkání dvou vlivných diskursů: akademického a mediálního. Například v roce 2017 publikovala historička Kateřina Šimová knihu dokumentů nazvanou Cesty do utopie – sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů, kterou věnovala své dcerce se slovy: „Johance, aby věděla, že svět nikdy není černobílý.“ Již samotný titul je dezinformační, protože mladí českoslovenští komunisté nechápali předválečné sovětské Rusko jako „utopii“, ale jak napsal novinář Julius Fučík, naopak jako „zemi, kde zítra již znamená včera“. Je i otázka, zdali by historička uvedla podobným nečernobílým způsobem i knihu reflektující německý fašismus a Třetí říši. Jakou symbolickou barvou se mohou vyznačovat ruské hladomory, masové popravy, inscenované politické procesy nebo gulagy? Jiný příklad: Tereza Matějčková, která pravidelně píše do internetového magazínu Česká pozice a učí na filozofické fakultě, veřejně tvrdí, že v roce 2015 se Miloš Zeman v případě Ferdinanda Peroutky pouze „spletl“, když mu přiřkl článek s titulem „Hitler jako gentleman“. Jenže když se někdo zmýlí, tedy pokud uvede sebe nebo druhé v omyl, tak se přece roky nebude soudit o to, že uvedl veřejnost ve zmatek…
Na druhé straně není nic atraktivnějšího a výnosnějšího pro mediální diskurz než přivést zločince k diskuzi se svou obětí.
Právě jsem dokončil knihu, kde tento fenomén definuji jako jakousi formu kvantové politiky v duchu Schrödingerovy kočky zavřené v jedné krabici se dvěma protichůdnými a nerozhodnutelnými stavy reality. Jenže – jak napsal ve svém manifestu Jiné umění francouzský kritik umění Michel Tapié: „Člověk nemůže být současně pro život i proti němu.“
Loading…