in , , , ,

Nebezpeční černí maročtí mladíci, arcibiskup amaroun a kolektivní mlha

Poslouchala jsem rozhovor Pavlíny Nečáskové s novým arcibiskupem Stanislavem Příbylem na ČrO Pllus, abych měla jistotu, že mu nekřivdím. A ke svému úžasu jsem zjistila, že mluví jako někdo,  kdo sice ví o existenci obětí sexuálního zneužívání v církvi, ale v podstatě – ačkoliv to určitě myslí dobře – nedokáže pro ně nic udělat, všechno se musí nejdřív ověřit a on sám není Pánbůh, Superman, či amaroun, od kterého by člověk měl očekávat zázraky.             

Nevím, jestli to je odtržením od reality, nebo funkcí, ale působí na mě jako člověk, od kterého by jeden žádnou útěchu nečekal, což je  u hlavy katolické církve přinejmenším smutné a vzpomněla jsem si, jak mi kdysi básník Jirous vyprávěl, že Opaskovi. který se právě po 11 letech vrátil z vězení, vmetl do obličeje: Vy katolíci jste ten kriminál potřebovali jako prase drbání! A pozdější arciopat, tč. mukl, mu odpověděl: Ano, to máš pravdu! Jurodivý Magor už nikdy proti němu ani nehlesl.                

Už jsem to chtěla vypnout, když se objevil dotaz na ústecký masakr v květnu 1945. Ano, tohle by mohlo být zajímavé, protože pogromy zažíváme už několik let každý den a po celý rok na Ukrajině, nebo v Gaze. Takže jsem poslouchala dál. Arcibiskup se zamyslel a řekl, že si nepřeje, aby se něco takového opakovalo (! – sic) a že se obává, že by se to stát mohlo a to, čeho se bojí on, je kolektivní vina.  

V té chvíli jsem měla pocit, že jsem se vrátila do časů normalizační televize, do perestrojky, kdy se může a dokonce je žádané vysílat zpravodajství o nedostatku toaletního papíru, či vložek, nebo hranou moralitu o krutosti Čechů za války, nicméně o tom, co je nanejvýš aktuální, jako třeba okupace Československa Rusy, davové emigrace občanů na Západ, nebo političtí vězni s vysokými tresty, se mluvit nesmí (btw, jeden z nich, Jirka Wolf, zrovna nedávno zemřel).                

Přečtěte si také:  Tesilová verbež, do kostela v džínách, romský jezuita, opat chuligán a proč nám vládnou narcisti

Média a sítě mezitím okupují zprávy o útocích mladých černých Maročanů – žádné děti, starci, nebo ženy, račte neopomenout! – a určitě  mají všichni iPhony! – na naši civilizaci. To, že jsou mezi nimi děti bez doprovodu, rodiny s dětmi, či ženy, které jsou bez jídla a spí na chodnících a v parcích jsem se dozvěděla, jako kdysi, ze zahraničního vysílání.

Maroko je jedna z nejkrásnějších zemí, které jsem poznala, možná nejkrásnější ze všech. Co vám to ale pomůže, když nemáte vodu, peníze, ani perspektivu a vaše země se po desetiletí zabývá více než průměrným platem pár tisíc korun bojem s Alžírem o kus Sahary.                       

Včera jsem měla možnost mluvit hodinu a půl se světoběžnicí českého původu, která kdysi z rodné hroudy emigrovala za svobodou, podobně jako půlka naší rodiny, kamarádi a spolužáci. Mluvila o tom, jak viděla zápas lidí o důstojnost v jižní Americe, v Africe a v Asii a jak jí stále vrtá hlavou výška nákladů na zbrojení, protože z těch peněz by se dalo spoustu umírajících dětí a lidí zachránit. Shodly jsme se,  že většina Čechů ani netuší, v jakém blahobytu žijí.           

A už je to tady – místo toho, aby se lidé zabývali tím, jak pomoci ostatním na planetě, kteří neměli tolik štěstí, nebo aspoň drželi hubu, když už nechtějí pomoct – tráví hodiny a hodiny v tropickém vedru diskusemi o marockých uprchlících. Je zajímavé, že když jsem kdysi o Maroku nadšeně vyprávěla, sdělila mi přítelkyně, kterou přijalo Holandsko jako otrhanou exulantku, že s Maročany je  u nich vždycky největší problém. Jiný emigrant Marokem tak trochu pohrdal, protože se cítil jako sionista a vyhodnotil, že tehdejší Maročani byli nepřátelé Izraele. Jeden by přitom  řekl, že pokud mě nějaká země přijme bez předsudků, tak nebudu nad jinými uprchlíky ohrnovat nos. A možná také by si položil otázku, kdo ze světových diktátorů může mít z pokusu o destabilizaci vlády premiéra Sáncheze radost –  a jen tak mě napadli hned tři.                          

Přečtěte si také:  Tesilová verbež, do kostela v džínách, romský jezuita, opat chuligán a proč nám vládnou narcisti

Měla jsem možnost projet Maroko křížem krážem a všem to doporučuju, protože od oceánu v Essaouiře míříte do centra historické vzdělanosti ve Fesu s univerzitou z roku 857, a z tržiště Souk v Marrákeši, největšího v zemi, do moderní Casablancy, přičemž cestou ještě navštívíte nádherné pohoří Atlas, nebo neméně nádhernou poušť. Ale určitě bude dobré, když přitom budete k obyvatelům Maghrebu přistupovat bez předsudků.                                

Češi zatím ani nestačili postřehnout, že Ceuta, kam zamířily desetitisíce marockých mužů, sice patří ke Španělsku, ale je v Africe a Maročané si na ni dělají nárok stejně jako na Západní Saharu. A ačkoliv se zde mluví španělsky, žije tu  mnoho muslimů, židů a hinduistů a říká se jim cabbalas – podle makrel. A že 34 migrantů už cestou zemřelo a část se jich stihla vrátit a že i ta část, která zůstala, je pořád mnohem menší než jinde v Evropě. Takže blábolení populistů jako je Meloni či Babiš o odstřižení Španělska od Schengenu je úplně, ale úplně směšné.

O mé lásce k severní Africe a zemím kolem Středozemního moře jsem napsala knihu, která má 250 stran a kromě lásky, války a kriminální zápletky se v ní mluví i o unavených Evropanech, kteří by měli jet odjet do marocké pouště naučit se plakat a že v Maroku člověk může plakat jen proto, že se cítí šťastný.

Maročani zase utíkají do Evropy, protože vidí vyžrané turisty, kteří za týden dovolené vydají tolik, co oni sami vydělají za rok, takže snem mnoha mladých mužů z Maroka a Tunisu je oženit se v Evropě. Vyřešili by tak svou situaci, kdy se octli bez peněz, bez práce a bez budoucnosti. Právě kvůli tomu jsou lidé bez vody a bez naděje schopni putovat z centrální Afriky do španělské Ceuty, nebo tuniského Sfaxu a odsud na vysněnou Lampedusu. Viděla jsem je na vlastní oči a nikdy na to nezapomenu.

Přečtěte si také:  Tesilová verbež, do kostela v džínách, romský jezuita, opat chuligán a proč nám vládnou narcisti

Jo, a pokud se mě ptáte, jestli bych je vzala domů, tak vzala. Tak jako vzala Austrálie, Brazílie, USA, Kanada, Rakousku a další kdysi před léty naše blízké, často třeba jen proto, že nechtěli žít v komunismu, tj. byli ekonomičtí migranti. Co mě děsí více než to, že Maročani vtrhnou do Evropy a budou se mnou sdílet kuchyni a vařit u nás doma knedlíky se zelím a ohrožovat tím naše tradiční národní hodnoty, je nástup fašismu a ztráta soucítění, a to i tam, kde by to člověk čekal nejvíc, jako třeba v církvi.                          

Pokud patříte k těm několika málo lidem, kteří to u nás vidí stejně. více se můžete dočíst v mé knize.

Děkujeme za vaši podporu 282828999/5500

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.