Monika Le Fay
Na pohřbu psycholožky, disidentky a matky sedmi dětí Dany Němcové smuteční hosté zaplnili celý obrovský kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Takovou koncentraci dobrých lidí – jak se říká s pozitivním vibem – už jsem dlouho nezažila. Když prostě odejde dobrý člověk, který celý život pomáhá druhým, tak se s ním přijdou rozloučit ti, kteří jsou s ním na jedné vlné. Hajzlové a vyžírky zůstanou doma, protože obětavost, pokora a statečnost je nepřitahují.
Nejenom těch, co se přišli rozloučit, bylo mnoho. Hodně bylo i kněží a ministrantů. Když se nakonec seřadili za oltářem, působilo to jako výjev z obrazu nějakého starého mistra a způsob, jakým se celé rozloučení vedlo, byl hluboký duchovní zážitek. Živá voda na poušti, kde část katolické církve ovládají spodní temné proudy.
Vzpomněla jsem si, že u svatého Ignáce jsem něcc podobného zažila, když tam před lety kázal František Lízna; další z těch spravedlivých, který byl mnohokrát uvězněn.
Mluvila jsem o tom s přáteli, kteří se mše účastniili a na všechny to působilo stejně. Očistný duchovní zážitek a nádherné rozloučení se ženou, jejíž pohřeb byl stejný jako její život.
Během obřadu byli zmíněni také další členové široké Němcovy rodiny: její muž, filosof Jiří Němec, zvaný Starej, dcera Markéta a syn Jakub, kteří Danu Němcovou v cestě na druhý břeh předešli. Před očima se mi vybavily střípky vzpomínek, zasuté v paměti. Jiří Němec v hospodě Na Pasece u Náměstí Míru, kde se scházívala patra disidentů a vnitráků, Jakub s obří dogou U Zpěváčků, Markéta na varšavské ambasádě. To byly doby, kdy se nikdo moc nefotil, nikdo neměl mobil ani internet a všechno se žilo, jak se mi teď zdá (ale možná že to je jen věkem) daleko intenzivněji. Na druhou stranu je škoda, že o takových lidech toho není zdokumentováno mnohem víc.
Natáčela jsem s Danou Němcovou před několika lety do Reportérů ČT, kde byla spolu se Sváťou Karáskem a Pavlem Zajíčkem.
Odkaz: Reportéři ČT – Divoký reverend
Říkala, že jí díky třetímu odboji dorovnají důchod, aby měla nárok na nějakou minimální částku.
– A stačí to aspoň na nájem? – zeptala jsem se.
– V žádném případě.
Způsob, jakým tato společnost zachází s lidmi, jako byla Dana Němcová, je naprosto skandální. Na Sváťu a Pavla dělali lidé sbírku, totéž nyní v případě undergroundového hudebníka Čárlího Soukupa, jehož důchod jsou rovné tři tisíce.
Když jsem před třinácti lety natáčela film o disidentce Jarmilce Bělíkové, bylo mi až zle z toho, jak lidé jako ona dopadli. Před listopadem 1989 nemohla pracovat jako psycholožka a byla zavřená, po listopadu myla schody, zatímco lidé typu Vladimíra Dlouhého přeběhli na druhou stranu a byli první, kdo se hlásili k tomu, že si s Vaškem tykají. Jarmilka byla jednou z nejbližších přítelkyní Olgy Havlové a nikdy se s tím nechlubila. Kdo o ní dnes ví?
Odkaz: Neznámí hrdinové – Její fotka obletěla svět
Podobné to bylo, když jsem natáčela s malířkou Juliánovou Jirousovou. Její muž byl devět let v komunistických kriminálech a ona sama se starala o malé dcery. Nakonec skončila s důchodem šest tisíc korun. Přijde to někomu normální?
Zatím na takovou do nebe volající nespravedlnost reagují pouze jednotlivci. Většinou přátelé, nebo známí. Před časem se pokusil o narovnání situace Miroslav Kalousek s disidentem Jiřím Rejtharem, když připravovali zákon, který by celou situaci změnil.
Disident a básník Ivo Hucl s přáteli zase založili Nadační fond Charon, na pomoc osobnostem nezávislé scény, které svými životními postoji rozšiřovaly hranice svobodného prostoru a tím hájily i naše individuální svobody.
Nedělejme žádné dobré skutky, zůstaňme jen věrni sami sobě, – říkají lidé kolem Charonu.
Ano, přesně tak to je.
Odkaz: Nadační fond Charon
Dřív jsem si naivně myslela, že když se někdo choval statečně, tak nastane jednou doba, kdy se mu to všechno vrátí. V podobně společenského uznání, nebo alespoň v tom, aby mohl důstojně žít. Ono to ale funguje spíš naopak – ti, co dřív žili skromně a statečně, tak žijí pořád, protože si na to už tak nějak zvykli. A ti se co vezli a získávali pro sebe všechny výhody, v tom vesele pokračují.
Jak zaznělo v kostele, spravedlnost na světě není.
Nadějí je, že můžeme doufat alespoň v tu nebeskou.
Loading…