Známka s Husákem

Zemřel Petr Uhl. Byly doby, kdy jsem znala jeho číslo nazpaměť. „Potkali jsme se v nemocnici, pamatujete?“ říkala jsem mu do telefonu. „Já jsem ale v nemocnici nebyl,“ opáčil. Bůhvíproč jsem měla představu, že má vousy a černé vlasy. Inženýr Petr Uhl. Když jsem pak seděla u něj doma, zdálo se mi, že už je velmi starý. Přitom byl asi ve věku jako já teď. Měl za sebou ale neuvěřitelných devět let kriminálu. Takové lidi jsme mívali v úctě a říkali jsme jim, trošku s nadsázkou a s humorem, ale zároveň s obdivem, že jsou „služebně starší“.

Přestože byl mezi námi velký věkový rozdíl, mluvil se mnou úplně otevřeně a na rovinu a časem jsme se dohodli, že budu pro jeho Východoevropskou informační agenturu (VIA) psát zprávy z Gottwaldova, kde se pořád něco dělo. Pamatuju si, jak jsem jednou po nějaké domovní prohlídce běžela najít nějaký telefon, odkud budu moct zavolat mu do Prahy a celou cestu jsem si přeříkávala jeho číslo, abych nezapomněla. Dnes už je to divné, ale spousta lidí v té době neměla telefon, nebo jim StB jednoduše linku odstřihla. Mobily neexistovaly. Jakmile jel někdo v Gottwaldově trolejbusem a na klíně držel hromádku bílých papírů, okamžitě byl podezřelý, protože bylo jasné, k čemu asi budou.

Když jsme pak časem mohli vidět Originální videojournal a na něm všechny ty lidi, které jsme znali z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, bylo to jako zjevení. Pouštěli jsme si těch pár záběrů pořád dokola. Někdo také vyrobil plakátek s vězněnými lidmi, mimo jiné tam byl inženýr. Ve společnosti Dany Němcové, Otky Bednářové, Jarmilky Bělíkové, Václava Malého, Václava Bendy, Václava Havla a dalších.

Zajímavé, že člověk, který neměl rád tituly, byl všude známý jako „inženýr“. Částečně v tom měla prsty StB, která se ho snažila tímto titulem ponížit a dokázat mu, jak strašně upadl. Druhá nálepka, kterou dostal, byla „trockista“. Když jsem ho před lety potkala na pohřbu Ivana Medka, strávili jsme spolu nějaký čas v koutě Tereziánského sálu a povídali si. Sem tam kolem nás někdo prošel obloukem, mohla jsem ve tváři číst zděšení nad tím, s kým se tam vybavuju. Říkal mi, že prvního komunistu ve skutečnosti potkal až v kriminále.

Přestože jsem měla s Petrem Uhlem téměř na všechno odlišné názory, vždy jsem ho ctila jako člověka, který si ty své „názory“ odseděl jako málokdo. Po revoluci mohl být klidně ministrem, místo toho se rozhodl řídit tiskovou agenturu; dělat to, co mu bylo nejblíž. Protože jsem chodila na FAMU a potřebovala si někde vydělat peníze, požádala jsem ho, zda bych nemohla v ČTK uklízet. Řekl, že to by bylo škoda a nechal mě překládat dlouhé agenturní zprávy ze slovenštiny do češtiny a opravovat chyby. Úplně úzkostlivě se bál, aby to nebylo považováno za protekci, abychom se nechovali jako „oni“ kdysi.

Měl stále paměť jako slon, tak mě ani nepřekvapilo, když mi to po desítkách let připomněl. Prý jsme se potkali na Václaváku. Citoval mi slovo od slova naši diskusi, na kterou jsem mezitím už dávno zapomněla. Znovu měl potřebu mi vysvětlit, že práce na směny nebyla opravdu žádnou protekcí. Já bych se zase byla smířila i s uklízením, viděla jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří sametovou revoluci nevyužili k tomu, aby získali nějaké výhody. Jarmilka Bělíková, psycholožka ze stejného plakátku vězňů svědomí, se kterou společně zakladáli VONS, ještě dlouho po revoluci uklízela baráky tak, jako se to naučila po propuštění z vězení. Nebyli všichni takoví, ale bylo jich spousta a je ostudou téhle společnosti, že dodnes živoří s mizernými důchody.

Petr Uhl byl umanutý. Odmítal například opustit svůj obvod Prahy 2, kde se narodil, vyrůstal a žil. Když se měl na stáří přestěhovat, nakreslil si kružnici kolem svého bytu v Anglické ulici, kam až je ochotný zajít. Všechno bylo samozřejmě v rámci „dvojky“. Strašně moc kouřil a ráčkoval. To bylo pro něj typické, stejně jako znalost francouzštiny. Jeho svéhlavost a trvání na tom, co považoval za správné, přinášela trpké plody. Nesměl jít na pohřeb své matky, protože byl ve vězení a jeho žena a spolupracovnice Anna Šabatová strávila s malými dětmi spoustu dlouhých let sama. Ani to nestačilo; státní moc se snažila znepříjemnit životy celé rodině, jak to šlo. Dnes už je to těžko uvěřitelná a zřejmě nepřenosná zkušenost. Ale takových rodin bylo víc; rodin, jejichž děti byly součástí ponižování a šikany. Němcovi, Bendovi, Tominovi a další.

Před pár dny jsem si na Petra Uhla vzpomněla. Když se mnou nesouhlasil, napsal mi a poslal ručně psaný dopis, který vyzdobil známkou s Husákem. Na tom by nebylo zase až tak nic divného, nebýt toho, že to bylo už několik let po Listopadu. Kupodivu ho pošta doručila. Když teď na něj se smutkem vzpomínám, okamžitě mi v hlavě naskočí lidé, kteří ho nesnášeli a osočovali, že je komunista. Přitom to často byli lidé, kteří za komunismu mlčeli a kolaborovali.

K životu v normální společnosti patří i to, že vedle sebe v míru existují lidé, kteří mají odlišné názory. A kteří se respektují, přestože se třeba vůbec na ničem neshodou. S několika výjimkami – jako je například postoj k lidským právům. Inženýr Petr Uhl udělal pro lidskoprávní aktivity tolik, jako u nás málokdo. Kdyby takových Uhlů bylo víc a byli by všichni ochotní stát za svými názory devítiletým kriminálem, byli bychom na tom dnes určitě mnohem lépe.

Pamatuju si, jak jsem u výslechu odmítla odpovídat, protože jsem si nastudovala příručku, kterou Petr Uhl sepsal na pomoc lidem, kteří se dostali do soukolí systému.

To se jim to nevypovídá, když mají tohle! ječel příslušník a mlátil přitom tenkou brožurkou o stůl.

Nejen za to bych chtěla Petru Uhlovi poděkovat.