Zahoď starosti!

„Zahoď starosti,“ zpívala slovenská zpěvačka Jana Kociánová ve svém známém songu v roce 1972. Nedávno ho znovu někdo poslal do oběhu, takže se začal hrát v rádiu a lidé si ho dokonce žádají na svatbách.

Zahoď starosti, zahoď svoje starosti,

zahoď svoje starosti, pozri,

aký je krásny deň.

Pustila jsem ho v autě svému nejstaršímu synovi, protože jsem chtěla vědět, zda je proti socialistické radosti imunní. Nevydržel ani minutu. „Co je to za blbost?“ řekl a vypnul to, aby si pustil svůj oblíbený francouzský či slovenský rap. 

Ak ti zazvoní budík dosť nevhodne,

môžeš presně ako iní zostať mrzutý.

Ak si dokážeš povedať: Tak to nie,

tak ťa neprekvapia vôbec žiadne útrapy.

Snažila jsem se mu vnutit Kociánovou, marně. V nasazení, s nímž zpívá, je cosi obdivuhodného a chytlavého i navzdory lehké stupiditě textu. Zároveň ale člověk nemůže nepomyslet na to, co bylo za dobu, v níž písnička vznikla.

Ani ne čtyři roky po okupaci, tři po smrti Jana Palacha. Kus elity národa už zmizelo za hranicemi. Můj strýc Josef byl už pětadvacet let v Brazílii, aniž by ho někdo z jeho blízkých kdy viděl, a další část rodina zmizela za železnou oponou. Odešli také dlouholetí vězňové komunistických kriminálů, kteří si už nedokázali představit, že budou znovu jedenáct, dvanáct či patnáct let za mřížemi.

Dnes je krásny deň,

aký je krásny deň.

A bude dnes a zajtra

a potom ešte celý týždeň

len krásny deň.

Jana Kociánová mi zní v hlavě od nedělního rána, kdy byly zveřejněny výsledky slovenských voleb.

Mafián Fico šel konečně po mnoha letech od válu a to je zpráva, na kterou bychom si mohli připít. Dohromady s fašistou Kotlebou ale získali čtvrtinu voličských hlasů. Každý čtvrtý na Slovensku tedy volil mafiány, nebo fašisty. To už moc na připíjení není.

Do Národní rady se nedostala ani KDH, ani strana zastupující Maďary, a dokonce ani Progresívne Slovensko v koalici se Spolu, tedy strana Zuzany Čaputové. Chybělo jí několik set hlasů. Strana bývalého prezidenta Kisky Za ĺudí získala šest procent. Jeho uskupení, stejně jako Progresívne Slovensko, mají na Slovensku zhruba takovou šanci jako u nás TOP 09 nebo STAN – tedy velmi malou. Zázrak v podobě zvolení dvou slušných demokratických prezidentů se u voleb do parlamentu nekonal. 

Slabou útěchou pro mě je, že se za Kisku dostal můj oblíbený Ján Levoslav Benčík, který bude na chodbách potkávat extremisty, konspirátory a nácky, o nichž dlouhá léta píše a kteří mu dlouhá léta vyhrožují. Ve chvíli, kdy má Kiskova strana necelých šest procent a Kotleba osm, je něco špatně.

Největšího úspěchu dosáhl populistický slepenec mistra guerillového marketingu Igora Matoviče. Matovič, známý jako nevypočitatelný člověk, který nevyrostl v žádné demokratické straně a dříve či později se téměř se všemi rozhádá, se dopředu dostal pouze tím, že jako exhibicionista dokáže na sebe strhnout pozornost. Obklopuje se divnými lidmi. kteří chtějí trestat ženy po interrupci pěti lety odnětí svobody, nebo je rovnou jako bosorky upalovat na hranici. Nenávist jeho křesťanské (či spíše nekřesťanské) frakce, jež tvoří podstatnou část jeho uskupení, je notoricky známá. Kromě lehkomyslných žen a feministek samozřejmě nenávidí také LGBT, migranty, Sorose, a zejména liberály, kterým už Matovič doporučil, aby se nestavěli jemu a jeho potenciálnímu koaličnímu partnerovi Kollárovi do cesty. 

Boris Kollár, jenž dává ruskému Sputniku rozhovory o tom, jak nenávidí všechno, co nesplňuje požadavky tzv. obhájců tradiční rodiny, má sám devět dětí s deseti ženami, nebo deset dětí s devíti ženami – kdo by si to pamatoval, zítra už to může být zase úplně jinak.

Potraty jsou velmi vážné téma, které nejde odbýt jen tak mávnutím ruky. Rozhodně by o nich ale neměli rozhodovat muži typu Kollára nebo Kotleby. Na Slovensku, kde se vítězný Matovič hlásí ke konzervativnímu katolicismu, stejně jako Kollár, je ale všechno možné.

Nadšení některých lidí v Čechách nad tím, že vyhráli právě oni, je podobné nadšení nad tím, že by naše volby vyhrálo ANO společně s SPD. Je to trošku jako drátem do oka.

Matovičův lesk a sláva pravděpodobně dříve či později skončí, protože guerillový marketing ani vymezování se vůči korupci nevydrží donekonečna. Lehce by se pak mohlo přihodit, že frustrovaným voličům otevře dveře pro návrat či vstup něčeho daleko horšího, než je on sám.

Co však s voliči, kteří nečtou politické programy a nerozhodují se podle idejí, ale ke štěstí jim stačí, že je někdo mladý, hezký, umí dobře mluvit, má doma vycpaného krokodýla nebo rozdává pětitisícovky a koblihy? Tento trend nevítězí jen u nás a na Slovensku. Stačí se podívat do Velké Británie. Šašek Boris Johnson má ovšem oproti šaškům typu Matoviče či Kollára alespoň tu výhodu, že prošel normální demokratickou stranou, takže se na něj vztahují i běžné kontrolní mechanismy. V tom je dost podstatný a důležitý rozdíl.

Od neděle přemýšlím, jak to českým a slovenským obdivovatelům Víta Bárty zkříženého s Andrejem Babišem sdělit, aby to pochopili, ale nic mě nenapadá. Až koalice OLANO + Sme rodina udělá první krok k potlačení svobod jednotlivců (které se jednoduše schovají do balíku opatření proti mafiánským a zkorumpovaným politikům), bude už pozdě. Na to člověk nemusí být ani gay, lesbička, žena po potratu, Rom, aktivista za práva zvířat, nebo mít příbuzné v Tel Avivu, aby mu došlo, že když se utahují šrouby někomu jinému, utahují se také jemu.

Bohužel – jak napsali slovenští novináři – na Slovensku zvítězila emokracie.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.