Monika Le Fay
Milí čtenáři,
posílám Vám mou starší vzpomínku na Ivana Medka, kterou jsem před časem napsala. Dnes by mu bylo 97 let. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat, chodit s ním do šenku a pít panáky. Akorát mi někdy ta dnešní realita díky tomu připadá naprosto neuvěřitelná a někdy i neúnosná.
Hezké léto.
„Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“. Slova, která znala většina svobodomyslných Čechů před rokem 1989. V té době jsem si ke známému hlasu nedokázala přiřadit žádný konkrétní obličej.Když se pak Ivan Medek po listopadu 1989 mohl konečně vrátit domů, k hlasu se připojila také tvář – tvář vždy dobře naloženého, usměvavého muže, s typickým humorem a šarmem anglického gentlemana. Nikdy si nestěžoval, ani když už byl nemocný a nějaký důvod ke stížnostem by se přece jen našel. Byl velkorysý a laskavý jako málokdo. A když si stěžoval na nevychovanost poslanců, se kterými jako hradní kancléř přicházel do styku, bylo to vždycky s humorem a nadhledem, s jiskřičkami v očích a s pobavením, s nímž pozoroval dění kolem sebe.
Byl nejen hradním kancléřem, zpravodajem Hlasu Ameriky, novinářem a fejetonistou, ale také a především vystudovaným muzikologem, který miloval hudbu a rozuměl jí. Jednou mi vyprávěl, jak se na koncertě České filharmonie v Rudolfinu seznámil s katolickým knězem Antonínem Mandlem zvaným Áťa. Trochu se podivoval jeho obnošeným šatům, v nichž se zápalem vyprávěl o tom, že přišel na koncert proto, že má rád Stravinského. Posléze se ukázalo, že Áťa Mandl dorazil rovnou z kriminálu. Nejen hudba, ale také společenství lidí z katolické církve, zvláště těch, kteří byli tvrdě perzekvovaní, bylo pro jeho život důležité. A také a především jeho manželka Helena, s níž sdílel útrapy nuceného exilu a se kterou byli spojení láskou k hudbě. Ivan Medek podepsal Chartu 77, aby se, jak sám říkal, zbavil pocitu schizofrenie. Důsledky, které nesl on i jeho blízcí, ovšem na sebe nenechaly dlouho čekat.
Rodina Ivana Medka a přátelé, jimiž se obklopoval, patří dnes už do čítanek. Otec spisovatel a legionář generál Rudolf Medek, matka Eva, dcera malíře Antonína Slavíčka, bratr Mikuláš Medek, jeden z nejvýznamnějších moderních českých malířů, švagrová umělecká fotografka Emila Medková, přátelé z laického katolického sdružení Opus bonum, jako byli novinář a vydavatel Svědectví Pavel Tigrid nebo břevnovský arciopat Anastáz Opasek, hradní šéf Václav Havel a další. Patřili ke generaci lidí, kteří jsou dnes už trochu jako z jiného světa: vzdělaní, slušní, uctiví, se smyslem pro hodnoty, s láskou k vlasti a s vědomím, že je třeba v mezních situacích zaujmout jasné stanovisko.
Ivan Medek byl příkladem člověka, který nebyl malicherný. Přes všechny půtky a hádky a nedorozumění se dokázal nad všechno přenést a byl vždy stále stejný – neochvějně zdvořilý a laskavý. Lidé jako on tu chybí.
Kdysi před mnoha lety jsem s ním vedla přes noviny spor o Českou filharmonii. Zdálo se mi, že je malicherný, když požaduje, aby orchestr řídil Čech. Trochu ironicky jsem ho ve svém nerozvážném mládí sepsula v článku, který pak převzalo mnoho novin u nás i v zahraničí. Ačkoliv se ho to muselo dotknout, nikdy mi ani slovem nedal najevo, že by ho to mrzelo. Vždy se nezapomněl zeptat na zdraví našeho přestárlého voříška, komentoval výšku mých podpatků nebo jen tak s námi popíjel v rámci setkávání organizačního výboru Opus bonum v šenku Břevnovského kláštera. Říkala jsem paní Heleně, že na něj po jeho odchodu často myslím, protože bych byla ráda tak velkomyslná jako on a nedaří se mi to.
Na rautu, který následoval po Medkově pohřbu v Tereziánském sále na svaté Markétě jsem potkala novináře Petra Uhla a strávila s ním pár minut v přátelském rozhovoru. Ihned poté jsem vyslechla reakci, jak se probůh můžu bavit s tím trockistou? Co bych nemohla. Nejen v tom mi byl Ivan Medek příkladem.
Lidé, kteří mají jiné názory a přesto spolu dokážou mluvit slušně, u nás stále ubývají. Škoda, že Ivan Medek odešel předčasně, mohl tu ještě být pár let s námi a dávat nám dobrý příklad, jak se to dělá.
Loading…