Monika Le Fay
Mám takovou vzpomínku. Míchám v kuchyni vajíčka, vedle v pokoji běží v televizi Klíč k určování trpaslíků a já se snažím vedle stojící Barbaře Mašínové vysvětlit, kdo byl Pavel Juráček. Ve filmu podle Juráčkových deníků filmařův hlas namlouvá syn Marek, je slyšet otevřenými dveřmi do kuchyně. A najednou mi začnou téct slzy a kapou do vajíček. Nejde jen o to, že mi docházejí anglická slova. Jak ale vysvětlit někomu, kdo je dcera Josefa Mašína, narozená v USA, pro niž bude komunista vždycky jen sprosté slovo, v čem jsme žili? Jak se z někdo, kdo byl původně v KSČ, stal později disident, poté exulant, a nakonec místo aby točil jeden film za druhým, předčasně zemřel? Génius, možná nejnadanější filmař své doby. Člověk, který na svůj talent a citlivost nakonec doplatil.
A teď čtu, že Juráčkova žena vydává paměti. O Juráčkovi „tak, jak byl“ a „fanouškům se to nebude líbit“.
Kdybych někdy vydala své paměti o tom, co jsem zažila, koho potkala a kolik lidí se mi svěřilo, asi by se to taky dalo výhodně prodat. Měla jsem štěstí, lidé se mi svěřovali, někdy mi i říkali věci, které o nich nevěděli ani jejich nejbližší.
Ale také mi někdy říkali věci, které byly vůči jejich protějškům trapné, malicherné a zlé. Skoro vždycky tak mluvily protějšky, které se cítily být ve stínu slavnější osobnosti – a ano, s železnou jistotou to byly ženy. Od té doby vždycky když jen zahlédnu koutem oka, že nějaká žena napsala vzpomínky na slavného muže, v duchu trnu a říkám si: Co bude příště? Vzpomínky na Rafaela Kubelíka, jak na záchodě nezvedal prkénko?
Hodně lidí čte rádo drby. A jsou to zejména lidé, kteří jsou sami méně úspěšní, méně vzdělaní, nebo prostě jen mají větší ambice. Jak se říká, „jednoho člověka zarmoutíš a dalších sto potěšíš“. Nedokážu si ale představit emoci, která nutí lidi něco takového udělat dobrovolně a veřejně. Zhrzenost? Pomstychtivost? Snaha plivnout na někoho, kdo se už nemůže bránit? Takové to: Počkejte, já vám dokážu, že nejsem žádná nula? Potřeba vybít si zlost na jednom muži a potrestat tak šmahem celé mužské pokolení? Nebo prostě jen docílit, aby si cizí lidé četli scény ze soukromého života?
Nechápu.
Juráček nebyl žádný morální velikán, příkladný otec nebo manžel. Nikdy se ani sám do role morálního giganta či skvělého partnera nepasoval. Jeho žena mu nyní vyčítá, že nebyl žádný disident. Přitom, pokud je mi známo, žádný jiný režisér v Čechách či na Slovensku kromě něj Chartu 77 nepodepsal. Ve svých vzpomínkách pak prý Daňa Horáková zmiňuje, že Juráček za celý život „natočil jen dva a půl filmu“ a z toho ještě jeden na zakázku Ministerstva obrany.
Ano, byla to příšerná doba. Sama jsem věnovala spoustu času a energie, abych na tu zvrácenou dobu upozornila a dokumentovala hrůzy, které se děly. Vyčítat ale Juráčkovi po padesáti letech, že natočil „jen dva a půl filmu“ je jednoduše směšné. Když už pro nic jiného, tak proto, že i s dvěma a půl filmy zanechal po sobě stopu větší než mnozí, kteří jich natočili desítky.
„Dva a půl filmu“ skončily v trezoru a Juráčka obdivovalo jen pár filmových nadšenců, přátel, kritiků a studentů FAMU. Hlavní hrdina jeho nejslavnějšího příběhu, herec Lubomír Kostelka, býval často oslovován studenty filmové školy jako jakýsi guru, jako někdo, kdo se podílel na nesmrtelném díle. K jejich lítosti ale na Juráčka vůbec nevzpomínal, měl prý v hlavě jiné role, které ho „proslavily“ a které nebyly, narozdíl od Případu pro začínajícího kata, zakázané. Tyhle historky by ale taky patřily spíš do nějakých bulvárních vzpomínek a netřeba je rozmazávat. Díky Juráčkovi totiž zůstane Lubomír Kostelka pro milovníky dobrých filmů nesmrtelný.
Pavel Juráček totiž byl úžasný scenárista a režisér. Citlivý, inteligentní, nadaný, Bohem obdařený filmař s výtvarným viděním a vizí. Než se zaobírat vzpomínkami na to, jaký byl mizerný manžel, raději se znovu podívám na Případ pro začínajícího kata.
Loading…