Vladimír Just: Adorace svaté Hany aneb Žurnalisté jako hrobaři demokracie

Omlouvám se, že začnu slovy Hany Lipovské, jimiž jsem minule končil: „Nikoho by dnes nenapadlo volat po veřejnoprávních novinách, je proto nepochopitelné vyžadovat (a platit) veřejnoprávní média“. Jejich autorka jimi podpírá své zpochybnění „smyslu existence veřejnoprávních médií“.

Na just?

Přesto kandidovala a byla na just zvolena právě do instituce, jejíž smysl popírá. Sleduji nejrůznější rozhovory, které Lipovská, pasující se do role oběti mediálního lynče, poskytuje různým médiím (viz adorace Martiny Kociánové na Svobodném Universu) a nezaznamenal jsem jedinou větu, kterou by se od citovaného tvrzení v Parlamentních listech distancovala. Že by například popřela, že kdy něco podobného řekla, že si to známá mediální stoka vymyslela: na to jsem, paní Hano, čekal a nedočkal se. Naopak se od Vás nebo o Vás dovídám, že jste to myslela ekonomicky (?), že ta věta padla v souvislosti s údajným lynčem na kamaráda Láďu Jakla (??), že jste obětí „nálepkování, jež udělají z člověka vyvrhela“ (???), a že si „s největšími kritiky klidně sednete ke stolu a budete se s nimi veřejně bavit“ (marně na to taky čekám). A také z Vás teď padají „větičky“ o tom, jak je třeba bránit objektivitu a nezávislost televize veřejné služby. Že by se měli její redaktoři přestat bát říkat pravdu (!).

Vypadá to, že zarytá nepřítelkyně veřejnoprávnosti (což byl a je legitimní postoj Vašeho guru Václava Klause) se od chvíle, kdy se rýsovala šance na zvolení za radní, oportunisticky překabátila v nadšenou bojovnici za veřejnoprávnost. Tento kopernikánský obrat patrně nastal až po poradách s experty na slovo vzatými, jako je kromě Jakla třeba komunistická kandidátka na prezidenta Bobošíková, kardinál Duka nebo Jiří Ovčáček. Jsem rád, že jste si konečně přečetla i zákon č. 483/91 o české televizi, který jasně deklaruje radu ČT jako orgán, „jímž se uplatňuje právo veřejnosti“ (právo veřejnosti – nikoli partají!) na „kontrolu činnosti ČT“. Dodatečně se dovzdělat, na tom není nic špatného, dělám to sám dnes a denně. Jen kdyby z toho u Vás netrčela účelovost jak sláma z bot.

Adorace i ignorace

A svatořečení Svaté Hany pokračuje. Například v deníku Echo24 a jinde (Jiří Peňás; Alexandr Vondra), v Reflexu, kde dokonce fanatik Vladimír Pikora, spjatý názorově i příbuzensky s Trikolórou, Svatou Hanu přirovnává ke Komenskému, Havlíčkovi a Masarykovi. Ti prý by o tom, co se dnes děje statečné Haně, „mohli vyprávět“. Stačilo málo a „demokratická opozice zadupala velký talent“, jichž náš národ nemá nazbyt. Toto už hraničí – řečeno termíny církevní dogmatiky – s pravidlem sacrificium intellectus (obětování rozumu). Bylo by to spíš srandovní, kdyby skutečně nešlo o kruciální ohrožení demokracie.

Přečtěte si také: Voice of Europe: Klaus, Paroubek, Svoboda a Rajchl

Je toho poměrně dost, co dnes víme o režimech totalitního typu, jedno však pořád nevíme: jak byly možné? Proč se z rozhádané, rozdělené, zkorumpované, jedním slovem normální demokracie – nejlepší ze špatných systémů – stane náhle společnost autoritářská, potažmo totalitní? Co tvoří ten předěl, odkud není cesty zpět? Čí prsty třímají ten kouzelný proutek, jehož mávnutím se den demokracie změní v noc totality?

Myslím, že přinejmenším některé z prstů, třímajících takový proutek, patřily a patří žurnalistům. Zejména těm, kteří vědí, že už „jedna fotka Hitlera, Stalina nebo Kájínka na titulu zvyšuje prodej až o padesát procent“ (slova renomovaného šéfredaktora). Fakticky tím legitimizují zlo ve veřejném prostoru. Předstírají, že referují o veřejném dění, jež ve skutečnosti vytvářejí („posel stal se zprávou“, Karl Kraus). Řadil jsem k nim i ty, kteří místo toho, aby jistého zhrzeného penzistu nechali v klidu na Vysočině uvařit se ve šťávě vlastní zloby, za ním slouhovsky jezdili pro zaručeně čerstvě vypocené bonmoty (v jeho podání ovšem „malmoty“), servilně mu poklonkovali a točili o něm propagandistické pajány (Robert Sedláček).

Dnes jsou to pak kromě výše jmenovaných ti, kdo předstírají, že snaha partají ovládnout skrze rady veřejnoprávní média je vlastně v pořádku. Nemusí se nám to líbit, ale vždycky to tak u nás chodilo. Když tam seděli „vaši“, tak vám to nevadilo? (Vadilo, a od časů Katovny jsme s kolegou Rejžkem proti tomu až únavně mluvili v každém veřejném vystoupení.) Proč vám najednou vadí, kromě „držáku na mikrofon značky Xaver“(to je ten, co se nestydí jako moderátor fakticky hlásat, koho bude volit) a jednoho probabišovského propagandisty ze Lživých novin, dokonce i mladá, katolicky orientovaná ekonomka?

Konečně v cíli!

Podobné nesmysly z úst Jiřího Peňáse, Saši Vondry, Marka Stoniše, Oldřicha Tichého, Vladimíra Pikory, Martiny Kociánové a dalších adorantů svaté Hany využívají dva podpásové demagogické triky: ignoratio elenchi (vyvracení něčeho, co není předmětem sporu) a argumentum e silentio (argument, těžící ze zamlčení nějaké skutečnosti). Je třeba jim důrazně odpovědět: i kdyby byla Lipovská třeba islámsky, hinduisticky či transsexuálně orientovaná, je to její věc. Katolictví však nesmí být zástěrkou pro hájení pozic a zájmů momentálně mocných, neboť to odporuje zákonu. V něm není slovo o tom, že by mediální rady měly odpovídat posledním výsledkům voleb. Rady jsou tu naopak proto, aby byly na výsledcích voleb a té či oné vládnoucí garnituře nezávislé. Jinak ty sověty rovnou zrušme. A utvořme nový zákon (ostatně kdysi ho Miloš Zeman v zuřivé polemice s Václavem Havlem navrhoval) – o parlamentní televizi. Televize bude už napořád poskytovat reklamní prostor jen těm momentálně vládnoucím. Což podle principu reklamy, ať již na prací prášky či prací politiky, vyloučí navěky ze hry všechny ostatní. A nepohodlné relace na webu lze přece smazat (zatím první vlaštovkou byla smazaná Duše K Divadla Kampa). A masové demonstrace pod záminkou zdraví lze likvidovat zákonem. Pak budeme konečně šťastně v cíli – totiž tam, kde jsme byli před třiceti a více lety.