V zemi bratří Mašínových

Když jsem se účastnila besed se studenty v bývalém východním Německu, bylo vše perfektně zorganizované. Motivovaní učitelé, připravení studenti. Mluvila jsem o zlu, jakým byl komunismus, a viděla vážné tváře a oči, v nichž bylo dojetí.

Nedělám si falešné naděje, je jisté, že řada učitelů s tímhle skvělým spolkovým programem pro poznávání minulosti nerezonuje. O těch ale nepíšu. Ti, co měli zájem, dostali všechny možnosti a prostředky besedy organizovat.

Když jsem se o něco podobného pokoušela u nás a jezdila po školách, abych ve svém volnu a za své peníze mluvila se studenty o historii, reakce byly různé. Nejhorší bylo, když nikdo ze studentů nechtěl mluvit. Buď jim to bylo úplně jedno, a přáli si ty dvě hodiny jen odsedět, nebo se báli mluvit před učiteli. Případně neměli vůbec žádný názor. Někteří studenti naopak názor měli a to mi pak leckdy vstávaly vlasy na hlavě. Zatímco v Německu se studenti ptali na konkrétní zkušenosti, akce, nebo osoby, čeští studenti papouškovali, co slyšeli doma. Dřív bylo právo na práci, všichni dostali byty a vůbec, nebylo to tak špatné.

Není nic smutnějšího, než mluvit se studenty o tom, že byla řada mladých žen, uvězněných z politických důvodů, které ve vězení strávily mládí, a slyšet odpověď „No a co, každý měl ale právo na práci a byt.“

Přivezla jsem studentům vzpomínky Dagmar Šimkové o jejích zkušenostech s komunistickými žaláři. Byla to kniha, kterou dlouho nikdo nechtěl číst, první dvě vydání jsem v podstatě rozdala. Naštěstí jsem měla dva velké pomocníky – prvním z nich byl Milan Paumer, člen odbojové skupiny bratří Mašínů. Druhý podnikatel Ondřej Ryčl. Oba dva mi pomohli tím, že si pár hromádek knih odkoupili a já jsem je pak rozdávala studentům. Oba dva jsou dnes už bohužel na pravdě Boží, nebudu jim ale moct být nikdy dostatečně vděčná, protože bez nich by to bylo všechno ještě těžší, než je.

Dnes už kniha vyšla mnohokrát a prodává se sama. Dokonce získala doložku ministerstva školství a někteří učitelé ji znají. Znalost dějin druhé půlky dvacátého století ovšem u nás záleží pouze na tom, nakolik je učitel motivovaný, nebo rodiče dětí vzdělaní. Není nic smutnějšího, než mluvit se studenty o tom, že byla řada mladých žen, uvězněných z politických důvodů, které ve vězení strávily mládí, a slyšet odpověď „No a co, každý měl ale právo na práci a byt.“Jak jsem nikdy nebyla  a nebudu příznivkyní státu a chci po něm jediné – aby se mi příliš nepletl do života – tak ve věci výuky našich poválečných dějin je naprosto nutné, aby se do věci vložil s erudicí a důkladností, jakou mají naši němečtí přátelé. Bez těchto znalostí budeme odsouzeni k tomu tuto neblahou zkušenost znovu opakovat. A že jsme na nejlepší cestě, je celkem zřejmé. Stačí se podívat, kolik lidí u nás volí extremistické a populistické strany.