Monika Le Fay
Nejsem sama, kdo si všiml podivné shody příběhu, který před časem napsala výtvarnice Toy Box a zápletky nového románu, který vydala Alena Mornštajnová. (Viz text literární kritičky Evy Klíčové – odkaz: Nová Mornštajnová: román mezi creepypastou a šedou zónou literární výpůjčky).
Vzpomínky, které Toy Box zveřejnila, mě zasáhly velkou silou, protože byly prožité až na dřeň a popsané brutálně pravdivě, takže člověk na ně nemůže zapomenout. Byla bych jí to ráda sdělila, ale bohužel k tomu nedošlo, jen jsem poprosila mou kamarádku, aby ji kontaktovala s nabídkou eventuální spolupráce, protože nejen psaní, ale i její kresby a komiksy mají v sobě velkou moc a jsou v tomto prostředí ojedinělé.
Možná, že když někdo zažije velké trauma a silou vůle a s pomocí terapeutů se z něj dostane, překoná ho a přeroste, jeho tvorba pak má úplně jiný rozměr než to, co si někdo doma u stolu vycucá z prstu. Toy Box se to očividně podařilo, což je úžasné, protože, jak sama píše na svém webu, kdyby ne a kdyby si někdo její příběh jen tak přivlastnil a zveřejnil před pár lety, nejspíš by skončila na psychiatrii – odkaz: Toy_Box – vyjádření ke kauze odvozeného osobního příběhu.
Způsob, jakým se u nás zachází s oběťmi trestných činů, speciálně když jde o násilí na dětech, je skandální. I když se situace pomalu mění k lepšímu, pořád ještě většina těch, kteří s nimi přijdou do kontaktu, nechápe, jak s nimi jednat, natož že by pochopili jejich emoce. Situaci jim neulehčuje skutečnost, že ztraumatizované oběti často působí zmateně, či odpudivě. Skáčou v čase, mluví nelogicky, teče jim z nosu, brečí, nebo se třesou. Agresoři naproti tomu často působí velmi charismaticky a přesvědčivě, mluví jasně, na první pohled mají všechno v hlavě srovnané. Je těžké se v tom vyznat a nebýt ostravské psycholožky Michaely Mrowetz, se kterou jsem o tom několik let diskutovala a která mě navedla na práci slovenského psychiatra Jozefa Hašta, asi bych to nevěděla dodnes. Všem možným kursům, které jsem za ta léta absolvovala, navzdory. Míšu jsem měla i jako expertku v jednom z dílů Třinácté komnaty, kde jsem neustále hledala psychology či psychiatry, kteří by dokázali pochopit a pojmenovat traumata a ačkoliv je jich u nás jak máku, je opravdu těžké najít někoho, kdo tomu opravdu rozumí.
Nevím, co bylo horší poslouchat, jestli příběhy o mrtvých dětech, rodičích, partnerech, sourozencích, sexuálnímu zneužívání, rasismu a šikaně, nebo narození v Terezíně. Natočila jsem těch příběhů přes dvacet a strávila hodiny a hodiny s lidmi, kteří se mi svěřovali, někdy i s věcmi, o kterých neměli potuchy ani jejich blízcí. Někdy se stalo, že plakali, často jsem plakala s nimi. Nebo jsem jim řekla na oplátku něco ze svého života; něco bolavého, co člověk neříká na potkání. Pokaždé jsem ale zvažovala na lékárnických vážkách, co pustíme do světa a co si necháme pro sebe. Protože občas se stávalo, že jak se lidé svěřovali – třeba poprvé v životě nebo po velmi dlouhé době – řekli také něco, co by jim mohlo ublížit.
Pokud vám někdo dá takovou důvěru, že vám svěří svůj životní příběh, nesmíte ji zneužít ani využít, musíte s ní zacházet jako s drahocenným pokladem, o který se s vámi někdo podělí.
Záměrně nepíšu o tom, co nyní prožívá Toy Box; myslím, že ona sama to velmi přesvědčivě a uchopitelně sděluje na svém webu. Dostává za to taky od neempatických lidí čočku, dokonce se do toho zapojila nějaká psycholožka, která se jí snaží vysvětlit, že její vzpomínky jsou natolik obecne, že se kryjí se vzpomínkami všech dalších možných obětí. Nikdy v životě jsem neslyšela z úst psycholožky něco tak bizarního. Zato jsem slyšela senátorku Chalánkovou mluvit o tom, že nikdy nepotkala za celou praxi týrané či zneužívané dítě, nebo soudkyni Kamilu Petrusovou, která o dívce, která byla týraná, prohlásila, že je povinná to do osmnácti let vydržet a pak ať si klidně skočí z mostu a odráží se přitom třeba ušima.
Vítejte v postkomunistické zemi, kde se zkušenosti a pocity obětí trestných činů stále neberou vážně a kde je empatie vzácná asi jako sůl v pohádce – víc než zlato.
Loading…