in

Tenkrát na východě. Příběh z Gottwaldova, Prahy a Zlína

Po 30 letech, když se vracím k tomu, co se stalo, mám stále pocit štěstí, že jsem se dožila svobody. Nikdy jsem s tím nepočítala. Moje děti dnes nechápou, proč jsem nadcházející svobody nevyužila a nezačala třeba podnikat. Byla jsem ale v té době jako spousta lidí okolo mne naivní, a ta naivita mi zůstala.

Narodila jsem se ve městě, které už dnes neexistuje, a 17. listopadu 1989 jsem stála před soudcem Okresním soudu v Gottwaldově Václavem Petráskem, který mě soudil za přečiny proti veřejnému pořádku. První spočíval v šíření petice za uvězněného Stanislava Devátého a petice Několik vět, druhý v tom, že jsem na Václavském náměstí v Praze 21. srpna křičela „Ať žije Václav Havel!“

V petici za Standu Devátého jsme s kamarádkou Radkou Chovanovou nabídly, že se necháme zavřít místo něho, a našly jsme mnoho dalších lidí ochotných k témuž. Házely jsme dopisy do schránek, což některé spoluobčany pobouřilo natolik, že se obrátili na policii. Několik týdnů poté jsem si užila na Václavském náměstí svou vteřinu slávy, než mě odvlekli přes policejní kordon do autobusu s nápisem Zájezd.

Obavy z holky

Zažila jsem výslech v centru Prahy, cestu do Jesenice, i více než dva dny v Ruzyni – výhrůžky, smrad, ponižování. Vedle mne na lavici se zničehonic objevil Luděk Zifčák. Ptal se, je-li těžké „dostat se do disentu“. „Vůbec,“ odpověděla jsem. Než jsme to stačili pořádně probrat, ocitla jsem se v Ruzyni. Stáli jsme v noci čelem ke zdi, kapitánka Laňková nám prohlížela konečník a poté jsme museli odevzdat všechny osobní věci.

Na malé cele pro pár lidí se nás tísnilo víc, než bylo zdrávo. Protože bylo málo postelí, střídali jsme se ve spaní. Uprostřed byl záchod, společný pro všechny. Když po dvou dnech uplynulo více než povolených 48 hodin a všechny ostatní ženy z přeplněné cely už pustili, přišli pro mne uprostřed noci a posadili mě do auta. „Doufám, že se budete chovat slušně,“ sdělil mi policista u volantu. „Právě celou dobu přemýšlím nad tím, jak co nejlíp vyskočit za jízdy z auta.“

Když mě po celodenním výslechu vezli domů na domovní prohlídku, pro jistotu se mnou v autě seděli už čtyři příslušníci. Tak moc se báli holky, která umí psát a křičet. Za to vše mi pražský prokurátor Josef Florian navrhl odnětí svobody, nebo peněžitý trest a „zákaz Prahy“. Mnohokrát jsem si na něho vzpomněla, když už 30 let volně chodím po Praze, a dokonce tu i bydlím. Co by asi na to řekl?

Zbytek cesty do Gottwaldova jsem jela v poutech zvaných medvěd. Když mě pak po celodenním výslechu vezli domů na domovní prohlídku, pro jistotu se mnou v autě seděli už čtyři příslušníci. Tak moc se báli holky, která umí psát a křičet. Za to vše mi pražský prokurátor Josef Florian navrhl odnětí svobody, nebo peněžitý trest a „zákaz Prahy“. Mnohokrát jsem si na něho vzpomněla, když už 30 let volně chodím po Praze, a dokonce tu i bydlím. Co by asi na to řekl?

Jednání týkající se disidentů byla nařizovaná na dny, kdy se očekávaly demonstrace nebo nepokoje, proto byl můj soud určen na 17. listopadu 1989. Z Brna na něj přijel také Petr Pospíchal, který psal zprávu pro Východoevropskou informační agenturu (VIA) Petra Uhla, s jehož rodinou jsem navázala kontakt a jezdila do Prahy na návštěvy. „Pojeď do Prahy,“ nabídl mi Petr Pospíchal po skončení soudu, „studenti chystají nějakou demonstraci.“ „Takových ještě bude,“ mávla jsem rukou, a šla slavit do hospody, že mě neodsoudili a soud odročili.

Dějiny mě vždy míjely. Když jsem byla na konspirační schůzce zástupců středoevropských zemí v Berlíně, která se konala na utajovaném místě několik měsíců předtím (dostala jsem se tam tak, že jsem obcházela berlínské domy, kde mi ve dveřích bytů předávali mlčenliví návštěvníci papírky s adresami), nabídli mi ukázat na závěr pobytu berlínskou zeď. „Ta tady ještě bude stát pěkně dlouho,“ řekla jsem a odjela zpět vlakem do Gottwaldova. Krátce poté, co jsem odjela, berlínská zeď spadla.

Přečtěte si taky:  75 let plachého básníka, rváče a člověka, který za každých okolností říkal pravdu

Občanské fórum

Můj soud řízený soudcem Petráskem, který byl celý červený a nesvůj, skončil osvobozením 8. prosince 1989. To už jsme ale u soudu nebyli sami, chodby byly plné lidí, které jsme předtím megafonem při jedné z mnoha demonstrací na náměstí pozvali. O dva dny později, v Den lidských práv, prezident zapomnění Gustáv Husák rozhodl, že jsou přečiny, jako byly ty moje, amnestované. Socha Klementa Gottwalda už vyhlížela smyčku, která ji strhla k zemi, a z Gottwaldova se stal zase Zlín.

Občanské fórum se zaplnilo lidmi, kteří začali zvedat hlavy. Už nás nebylo jen pár, kteří jsme se všichni znali. Přicházeli lidé, kteří byli po roce 1968 odstavení, chodili za námi staří sokolové, katolíci, emigranti, kteří se vraceli po dlouhých letech domů.

Mezitím moji spolužáci z DAMU, tiší jako pěny, když mě předtím ze školy vyhazovali, udělali revoluci a užili si zase oni svou chvilku slávy. Já jsem trávila každý den na Občanském fóru ve Zlíně, kde jsem začala vydávat první nezávislé a svobodné noviny, občasník „Za veselejší zítřky“. Šly na dračku a občas mi někdo hodil pětikorunu do klobouku. Přijeli za námi Václav Havel a Ivan Medek, dělala jsem rozhovor s Karem Krylem a měla pocit, že jsme zase normální země.

Občanské fórum se zaplnilo lidmi, kteří začali zvedat hlavy. Už nás nebylo jen pár, kteří jsme se všichni znali. Přicházeli lidé, kteří byli po roce 1968 odstavení, chodili za námi staří sokolové, katolíci, emigranti, kteří se vraceli po dlouhých letech domů. Přivezli jsme také Josefa Romera, který strávil ve Valdicích 13 let jen proto, že si jako kluk chodil půjčovat desky na americkou ambasádu.

Jako před 30 lety

Moje děti dnes nechápou, proč jsem nadcházející svobody nevyužila a nezačala třeba podnikat. Byla jsem ale v té době jako spousta lidí kolem mě naivní, a ta naivita mi zůstala. Úplně mi stačilo, že můžu poslouchat a číst, co chci, a že jsme s kamarádkou Juditou starou škodovkou dojely až k Vítěznému oblouku.

Přistihuji se, že už zase dělám skoro přesně to, co před 30 lety – webovou stránku se svými komentáři. Zadarmo. Svoboda není samozřejmá a je třeba ji hlídat.

Teď, po 30 letech, když se vracím k tomu, co se stalo, mám stále pocit štěstí, že jsem se dožila svobody. Nikdy jsem s tím nepočítala. Dnes mám oproti dřívějšku hodně dětí, psů i koček, desítky natočených filmů a vydaných knih. A zatímco jsem zachraňovala děti z Klokánků a kojeneckých ústavů, psy z karanténních stanic a kočky z útulků, náš stát rozkradli a rozebrali lidé, kteří už v listopadu 1989 měli náskok. Smějí se nám dnes a historie se zase vrací.

A já se přistihuji, že už zase dělám skoro přesně to, co před 30 lety – webovou stránku se svými komentáři. Zadarmo. Svoboda není samozřejmá a je třeba ji hlídat.Je třeba si to znovu po těch 30 letech připomenout.

Babišovy noviny nečtu, nepíšu do nich, ani je nepodporuju. Napsala jsem vzpomínku pro internetové LN, s tím, že tam bude odkaz na můj web (a články proti Babišovi, Zemanovi a spol.) Tak vzpomínka tam je a odkaz samozřejmě ne.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů