Sen o mrtvých sovách

Před pár dny se mi zdál sen, kterého se nemohu zbavit. Byla jsem v cizím městě a čekala na promítání filmu. Kino bylo plné, po skončení jsem měla s lidmi diskutovat o holocaustu. Šla jsem si pro kafe (s mlékem bez laktózy) a bylo tak dobré, že jsem si dala dvě. A v ten moment mi došlo, že už se do kina nevrátím. V tom snu jsem věděla, že lidé přišli kvůli mně a že jsem nikdy nic takového neudělala, ale cítila jsem, že už nemám sílu o podobných věcech diskutovat.

Procházela jsem městem a octla se v nějakém činžáku. Prohlížela jsem si jména na schránkách, když z bytu v prvním patře vyšla starší hubená žena s krátkými černými vlasy a začala mi vyprávět, jak zabila nějaké ptáky. Všechno ve mně se bouřilo, měla jsem chuť na ni skočit a uškrtit ji, ale neudělala jsem nic a jen mlčela. Žena pokračovala dál a řekla mi, že těch puštíků zabila pětatřicet. Cítila jsem naprostou beznaděj a zoufalství, protože nesnáším bezdůvodnou lidskou krutost vůči zvířatům. Řekla, že před domem jsou dva kontejnery, větší černý a menší žlutý, ať se jdu podívat. Šla jsem ven a v tom černém ležely na hromadách odpadků naskládané jedna vedle druhé mrtvé sovičky. Všechny měly zavřené oči a vypadaly, že spí.

Ten sen byl zvláštním způsobem natolik děsivý, že jsem si ho zapamatovala, a i po probuzení na něj musela myslet. Říká se, že každý sám nejlépe pozná, co mu jeho sen chtěl říct. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, na nic jsem nepřišla. Jen jsem si vzpomněla na svůj vztek na to, jak se zachází se zvířaty na čínských trzích, kde se v krvi válí kusy vlčat, psů, hadů, želv a netopýrů a kde kočky zaživa hážou do vařící vody. A taky na to, že sovy jsou symbolem moudrosti, ale rovněž smrti. Pokud budeme pokračovat i nadále tak, jak žijeme, je možné, že nás planeta Země jednoho dne setřese jako nějaký otravný virus.

Televize neustále chrlí reklamy na zboží, které nejenže je nyní nedostupné, ale zároveň se zdá úplně zbytečné.

K čemu jsou luxusní kabelky a boty na podpatku, když chybí desinfekce, roušky a respirátory a jde o život?

Koho zajímají předražené restaurace s exotickými jídly z druhého konce světa, když reálně řešíme, kde koupit rýži?

Na co nové auto, když nikam nejezdíme a držíme se doma?

A proč bychom měli přemýšlet o tom, že letos poletíme pošesté na Bali, když momentálně nejedeme ani za příbuznými na Moravu?

To jsou všechno otázky, které nás nutně musí napadnout, jakmile zapneme televizi. 

Nesouhlasím ovšem s panikou a šířením strachu, které nyní vyvolává Andrej Babiš, a v podstatě jsem přestala sledovat zpravodajství.

Naše malá dcera sice ví, že po ulicích chodí lidé s rouškami a jednu malou červenou dostala také, ale není třeba ji znepokojovat víc, než je nutné. Strach, jak známo, ničí imunitní systém stejně účinně jako nějaký zákeřný vir. Docela dobře může žít i bez něj a strávit čas čtením, hraním, zpíváním, posloucháním, kreslením, povídáním, malováním vajíček, sázením osení a jinými věcmi, které by dělala normálně. Naši psi jsou absolutně šťastní z toho, že se držíme doma a děláme jim společnost. Kromě toho jsme začali vařit všechna ta levná a jednoduchá jídla jako kdysi a udělali si doma pořádek. Můžeme si číst a telefonovat s přáteli. A nehromadit další odpad, protože už brzy možná nebude kam ho dát.

Zdá se dost dobře možné, že doba postcoronavirová neschopné politiky nakonec smete, nebo alespoň obnaží jejich potěmkinovský způsob vládnutí. Slova se říkají a voda teče. Jednoho dne třeba voda přeteče.

Co tu ale zůstane po všech těch politicích starého typu, „spiknutí senilních“, kteří nikdy nebrali a nebudou brát vážně ochranu životního prostředí, dobrovolnou skromnost či sounáležitost lidí jako jednoho celku na celém světě, to je zničená planeta, se vším všudy, co k tomu patří. Možná, že nyní nastal čas, kdy budeme dostávat od planety Země výstrahy. Coronavir je jedna z prvních. 

Je vás moc a neumíte se k sobě chovat. 

Neumíte se chovat ani k Zemi, po které kráčíte, ani k přírodě, kterou drancujete, ani ke zvířatům. 

Coronavirus jednoho dne zmizí, ale po něm přijde nějaký další a kdo ví, možná mnohem horší.

Karanténa, v níž se společnost nechtěně ocitla, může být šancí na uzdravení. Jsem daleka cynismu, s nímž někteří lidé doporučují karanténu jako tu nejúžasnější věc na světě, protože karanténa pro někoho, kdo je starý, opuštěný a sám, nebo má děti v jiných státech či na jiných kontinentech, může být jedním z nejvíce traumatizujících zážitků jeho života.

Karanténa v přeneseném slova smyslu – od sebestředných a destruktivních politiků, či od nenažranosti a utrácení za zbytečné věci, nebo od zneužívání přírody a jejich zdrojů – může být očistná a úzdravná. Dobu postní odpradávna střídá Velký pátek a po něm vždy následuje Vzkříšení. Tak jistě, jako je po zimě jaro a po dlouhé noci den.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.