Rozloučení s tradiční českou pravicí

Rada, kterou jsem před pár dny dostala, ať nechám lidi žít v jejich světech, patří k těm nejlepším, co jsem kdy slyšela. Opravdu, co s těmi, kteří desítky let ignorují veškeré rady i pomoc a sami se nesnaží se sebou něco udělat.

Podobně to funguje i ve světě sociálních sítí – co s lidmi, kteří se neobtěžují cokoliv o jakémkoliv tématu zjistit? Škoda energie.

Stejně mi to ale čas od času nedá a mám potřebu někomu něco sdělit, či poradit, abych se znovu ujistila o tom, že to stejně nemá vůbec žádný smysl.

Sítě jsou sítě. Stejný pocit ale bohužel zažívám při sledování české politiky.

Co je hmatatelným výsledkem toho, že máme konečně demokratickou a ne populistickou vládu a že je ve Sněmovně většina lidí z normálních demokratických stran?

Diskuse o euru jsou natolik trapné, že to nemá ani smysl komentovat. Z jakého důvodu je u nás 34 let od listopadu situace, že když přejedeme hranice do druhé půlky někdejšího Československa, dáváme za halušky a pivo v bratislavské Centrálnej klubovni eura? Vadí nějakým Slovákům? Mají s ním problém? Jak je možné, že na Slovensku euro už tak dlouho platí a u nás pořád ne?

Neochota přijmout euro není nic jiného, než česká zbabělost přihlásit se k Evropě nejen slovy, ale i skutky, jako kdyby to byla otázka nějakého našeho národního sebevědomí, či hodnoty, trvat na koruně, která nikoho v Evropě nezajímá a nemá pro nikoho kromě nás žádnou cenu.

Úplně stejné je to s neochotou přijmout Istanbulskou úmluvu a manželství pro všechny. Část lidovců, které se hanlivě přezdívá Taliban a část ODS, která se vydává za spasitele tzv. konzervativní morálky, tím dávají najevo, že u nás existují občané první a druhé kategorie a že násilí je úplně v pořádku. V ruce přitom třímají prapor tradiční rodiny, kde odjakživa mohli muži znásilňovat a řezat ženy a děti, kde se homosexualita z dětí vytloukla, kde muž jako hlava rodiny mohl buzerovat, řvát a mlátit opilý pěstí do stolu a kde ho ostatní museli poslouchat se sklopenou hlavou a být za něj vděční.

Důsledky takového takzvaného konzervatismu vidíme v Maďarsku, odkud LGBTI+ lidé utíkají a kde se střílí po romských dětech. Také na Slovensku, kde se vraždí homosexuálové a v Polsku, kde zbytečně umíraly těhotné ženy a uprchlíci v Bělověžském pralese. Nasrat na takový konzervatismus.

Takzvaně konzervativní mají být těmito měřítky zřejmě i hlupáci a sociopati jako je Trump a Netanjahu a všichni jejich spoluviníci, kteří místo toho, aby stanuli před soudem a byli odsouzeni, i nadále zamořují svět svojí toxicitou, nenávistí a nerespektováním pravidel.

Problém přitom není s Maďary, Slováky, Poláky, Izraelci, nebo Američany jako takovými. Potíž je v části společnosti, která těmto toxickým populistům sedá v každé z těchto zemí na lep, podobně jako třetina Čechů, která si zvolila dotačního podvodníka, estébáka, lháře a vypalovače polí premiérem. Třetina, ne-li víc, v naší společnosti, je divná, či mentálně nezdravá a nejspíš se s tím nedá nic dělat.

Na počátku devadesátek jsem ODS volila, stejně jako mí kamarádi, kteří ji spoluzakládali, tak, jako političtí vězni, umělci a další. Že je cosi v nesouladu jsem si všimla, když jsem napsala do Českého deníku komentář. Buďme konzervativní a ze sídla ODS se mi dostalo varování, že si to na mě budou pamatovat. Jen proto, že jsem si myslela, že je třeba dořešit také otázku církevních restitucí.

Lékaři, psychologové a ostatní zdravotničtí pracovníci se postavili za manželství muže a ženy https://t.co/4kQR9nthh5…

— Pavel Bělobrádek (@PavelBelobradek) February 7, 2024

Tohle okřikování ODS zůstalo, má ji v DNA. V něčem je to podobné komunistické straně: kdo nejde s námi, jde proti nám. Za Trumpa, za Netanjahua, za Orbána, za všechny zneuznané bílé heterosexuální šmejdy světa.

Vždycky jsem si myslela, že být konzervativní znamená být svobodný a vyznávat svobody. Nechtít nic od státu, naopak vyžadovat, aby mi do života zasahoval co nejméně. Věřit lidem, že se uživí sami a pomoct těm, kdo toho nejsou schopni. Pečovat o zděděnou přírodu, o zvířata a planetu se stejnou laskavostí, jako o majetek po předcích. Mít víru a vědět, že nás něco přesahuje, že naše životy neřídí straničtí vůdci, předáci, odboroví bossové, nebo předsedové stran.

V Senátu jsme odmítli ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy. Hlasoval jsem proti, protože mám výhrady vůči jejímu znění. Obsahuje nadbytečné části, které jako zákonodárce s respektem k našemu právnímu řádu nemohu s klidným svědomím odsouhlasit. Osobně ale vítám, že se díky tomu na…

— Pavel Fischer (@PavelFischer) January 25, 2024

V českém podání je ale tohle konzervativní vidění světa spíše něco jako stesk po konstituční monarchii, protože část pravice, která se zdánlivě k těmto hodnotám hlásí, je fašizující a pošlapávající lidská práva. Homosexuálů, týraných lidí, mrtvých dětí v Gaze, a nakonec i těch, kdo si chtějí koupit ve Vídni kafe za měnu, na kterou si doma poctivě vydělali.

Populismus je zhoubný na celém světě, bez ohledu na to, jakou nálepku mu přiřadíme. Svět se dělí na lidi svobodomyslné a liberální a na ty, kteří obdivují autoritáře a své životy a odpovědnost chtějí svěřit do jejich rukou.

Strany jako TOP 09, STAN, Zelení, či Piráti samy o sobě vládu nikdy nesestaví. Čeká nás zřejmě vítězství autoritářů, kteří budou ještě daleko horší.