in ,

Reynek, Petrkov, génius a vychcani

David Bartoň píše ze zámku

Zámek Petrkov vznikl z původní tvrze z let 1630 a 1750. | Foto: ČTK

Máj neslunný
a červen černý.
Noc bez luny,
poušť bez cisterny.
Nic nekvete,
déšť dá jen bláto.
Dni zakleté
v dáno a vzato.

Píšu tohle z Petrkova o zámku a lidech, jak je znám. Navazuju tak na nedatovanou poznámku z pozůstalosti Jana Zrzavého z nedaleké Okrouhlice: „(Reynek) dožívá svůj život v bědném zbytku svého domova, v chudobě, meditaci a modlitbách, a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů.

Jaký to ubohý a hloupý život, myslí si většina dnešních pokrokových lidí. Nemá tušení, že pan Reynek by s nimi neměnil a že je velmi šťasten…

Téměř stejně staří… do nedávna skoro se neznajíce, máme stejnou touhu životní, cíl a poslání: Království Boží! A oba ho hledáme a dostihujeme skrz umění.“

Dnes se přetřásá „génius loci“ zámku, pastorální idyla, chudoba,
zámeček, zahradní domeček, stoleček, království pámbíčkovo, „hodní
bráchové“, ale tak to nebylo a není. Kdo začne uvažování o budoucím
osudu perkovského zámku od falešných iluzí a svých idylických zážitků,
staví na frázi „génius locí“, nedostane se dál než ke kýči vlastního
sentimentu, kolorovaným vzpomínkám nutně hnutým časem a jakési
pseudomystice.

Reynkovými vysmívaný pojem „génius locí“ je snad v původním trochu hlubším významu odkazem na předky zakopané pod podlahou domu, aby jejich duchové střežili dům, před duchy cizích škůdců hlavně za nocí. Ani tenhle hlubší odkaz na Reynkovy a jejich zámek, ale nesedí. Je to skoro naopak. Ohrožení a úzkost jim nenaháněli zemřelí a na místa zjevení duchů v Petrkově vzpomínali s radostí. Děsili je živí.

B.R.: „dvůr je plný lidí ze vsi, kteří se nudí hlomozí atd. nikdy nevíš, co si
ještě vymyslí – realizovat mohou vše. Zatím zabíjejí selské koně, lepší kousky si vykrajují a ostatek vaří slepicím…“

Ještě v osmdesátých létech se kdejaký dobrák ze družstva vypravil ostentativně krokovat zahradu, jistě pln plánů „na její lepší využití“ – hrůza po tom počínání se zaryla. Nedávno jsem na své zahradě natrefil souseda s provinilým úsměvem. Spřádal to samé o kousek dál, na tajňačku. Dneska se chce stavět u zámku nová „satelitní“ ulice o deseti domech na pozemku, který Reynkovi prodali jinému sousedovi na dva domky pro jeho děti. Prodali na domky s půlhektarovými zahradami u cesty – Petrkov je vesnice toho typu. Dobráci ze vsi ale trhnou ve střetu zájmů a optimalizacích i Babiše – jeden dobře koupil za odhadní (cca 3 Kč za metr), prodává za tržní (1353 Kč za metr) – druhý zastupuje zároveň obec, vlastníka i firmu s příznačným názvem Efekt, která to celé provede. Exponuje se i ve farnosti. Žádají kácet jabloně a jasany z áleje podél cest pro vjezdy do garáží. (Dneska se dělají dvougaráže, dvouhroby, ale domy už jen jednogenerační). Celý projekt si schválili na poloutajeném jednání zastupitelstva v Lípě a sousedi projektu byli osloveni dostavit se až k oznámení, že je vše hotovo letos v létě. Bez svědomí, bez míry, bez ohledů…

To byla pastvina a pole přímo u plotu zámecké zahrady, často na fotkách Daniela a na destičkách starého pána…

Kdyby Reynkovi prodávali za ceny, za něž je jejich majetek po pár letech přeprodáván cizími lidmi, žádnou dotaci by jejich potomci asi nepotřebovali.

Tento obraz mě upomíná na to, jak moc byla na zámku v opovržení vlastnost, která charakterizuje úspěšnost místních i vládních představitelů – vychcanost. Kdo vydělává na laskavosti tisícinásobek, kdo „to chce všetko“, pro pohodlí svoje a neukojené nároky svých dětí stojí od toho domu na opačné straně a plkáním o „géniusu lokusu“ to jen zakrývá.

Polistopadová radost a sympatie k Havlovi se na zámku mísily hned z kraje s opravdovou nasraností na snadné vydělávání na státu, na legální okrádání, dojení EU fondů, na parazitický způsob existence veksláckých kámošů Zemana i Klause. Dnes je v Lípě škola B. Reynka a Reynkova ulice v Brodě, ale hrdinové polistopadové doby jsou zas ti s „jistotou stonásobku“ – co to po nich přejmenovat? Reynkových jsou za blázny!

Život Reynkových byla ta důležitá denní i noční varta, aby člověk nepad do mechanizace, pod úroveň svojí bytosti, aby si zachoval citlivost, aby „zůstal ve styku s přírodou – byl tvárnější a třeba dojil krávy než někde čmárat cifry a mechanisovat si duši“ (B.R.1957). To říká génius, „na kterého měli zapomenout“ (jak hlásala barnumská Fuxova reklama na obrvýstavu v jízdárně) ti, co jim je to vše jedno.

Tahle péče o sebe měla přednost především ostatním. Proto zůstalo jen trochu času na dům a zahradu, až bylo poklizeno u zvířat, kočky zaopatřené. A až nakonec na chvíli si sednout s knížkou nebo destičkou. Aleš Palán přepsal dlouhé rozhovory s bratry, vydal úspěšnou knihu „Kdo chodí tmami“, ale zároveň dvěma svými výroky dokazuje, jak je možné jezdit do Petrkova dlouho a nic moc přitom nepochopit. Denní starost o dům tak veliký, byla nenápadná, ale stála mnoho sil. Třeba jen všechny omítky, které na důchodě skoro sami krásně opravili (Jiří míchal a přidával a Daniel házel a filcoval štětkou)! Nazvat všechnu tuhle péči „řízenou destrukcí“ může jen blbec nebo cynik.

Přečtěte si také:  Narozeniny Pavla Zajíčka

V tom domě byla doma soustředěná pozornost na všední věci. Na Jiřím byla asi patrná víc, než na Danielovi, ale disponovali jí oba. Kdo viděl Daniela při poslechu hudby, vzpomene si na to. Už B.R. píše: „je psáno, že trpělivost chudých nezahyne na věky. Tohle si připomínám, a pomáhá to. Zkus to také. Nésti kříž není žádná zábava, ale je to vždy lepší, než nenést nic nebo jen napité útroby a bát se smrti, jak to dělá většina těch, které dnes potkáváme …“ V jediném dochovaném dokumentu jim říká „hnusný lidi“, které nechce potkat, tak nejde ani na zahradu za dne a bdí v noci, kdy tahle strašila chrápou.

Pokračuje to takhle: „kdo se přestal modlit, stará se o to, jak by čeho užil, je brzy hotov a zbývá mu už jen posměch nebo tupost životní mechanisace a automatisace“ (1959) to sedí na dnes, snad víc než tedy. Ovšem tohle zadumání do modlitby při každé činnosti, do modlitby, která nemá s odříkáváním přáníček nic společného. Palán to celé nepochopil, takže Jiřího životní způsob ve svém nekrologu neutralizoval pitomým titulkem s nálepkou ze svého automatu – „Mnich na volné noze J.R. odešel“. Mimochodem dost se to chce podobat nepovedené Magorově nálepce „Kněz bez kolárku“ na Jiřího Němce, ale je to daleko.

Kdo měl kdy starý dům a zvířenu, ví kolik toho pořád volá po nějaké péči. Rodinné smutky i tragédie, domovní prohlídky a buzerace fízlů k tomu jsou kříž, pro citlivé lidi dvakrát. O toho ale zámek udrželi jako místo bez vrat, kde se otevřenými dveřmi vyšlo do kuchyně na čaj nebo do nóbl pokoje – „tapeťáku“ na muziku nebo film. Návštěvy byly permanentní a více méně neohlášené. Někdy k potěšení, někdy asi k uzoufání. Potěšení obou bratří z návštěv nepocházelo ze zvědavosti na zprávy z daleka. Vůbec neuznávali „dovolenou“ a „exotická dovolená“ platila za poznávací znamení reprezentantů doby rozrajzovaných budižkničemů. Potěšení z hovorů, jako u Montaigne, měli oba z formulování a vyslovování stále přesnějších charakteristik věcí, které se jim přiházely a sešlo jim na nich. Byly to události velikosti velice různé. Ze soukroma i světa, ze dneška i i dávné minulosti. Natrvalo třeba zůstal aktuální obraz z Moralií in Job od Řehoře, jak a proč je poručeno v zákoně mojžíšském zakrýt i na poušti své hovno placákem. Útěcha z charakteristiky a výsměch (ústy koček vypovídaný v náležité kadenci a peprně vůči všem) ulevoval od bolestí, ale uvolňoval hlavně pouta různých očekávání okolí a život mezi lidmi mnohem méně citlivými a ohleduplnými činil jim nějak únosným a ukazoval jeho smysl – širší rozměr. Jejich citlivost poraněnou nebo dotčenou tolika třeba i nevědomými ranami okolí zachraňovala společnost nebo samota, ve kterých si šlo pojmenovat a znovu říct přesněji, říct vtipně, vysmát se tomu. Chmury nebyly vítány, řeči o výhodných nákupech, zásluhách a spravedlivých odplatách se oplácely křečovitým úsměvem. Drželi se v řeči s radostí toho, co nezeslabuje bytost, která neumírá na ránu meče jako když, citovali Holana: srdce rozbodané tisíci ranami špendlíků. Člověk už tak toho nese pořád dost, jde od rány k ráně a musí si založit každou krásnou myšlenku, pocit, zahlédnutí a dobře se připravit, aby se udržel.

Reynkovi mluvili a psali o tom s čím denně zápasili „jako každej“, jak říká B.R. v dokumentu permanentně. Mluvili o stresu z hrubiánů a blbců kolem, o vlastních neurózách, chimérách, pudech a sklonech. O doléhajícím hluku jezeďáckého a jiného pokroku, necitelnosti lidí ze vsi a z Brodu, debilní pseudokultuře, ubohoučkém náboženství, pitomých reprezentantech pánaboha v církvích. Mluvili o svých pádech, realisticky o rodičích i přátelích. To patřilo k věci.

Buďto bude znovu v Petrkově na zámku devíza Reynkových oživlá v podobných jim lidech nebo to bude jen muzeum jakýchsi obrázků a rejdiště pro infantily, kupčíky a jinou chásku.

Written by David Bartoň

Šéfredaktor časopisu Přítomnost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů