Monika Le Fay
Dívám se na fotku ze školky. Hanka odjakživa o hlavu větší než já, byla starší. Její sestra Eva zase mladší. Bydlely jsme vedle sebe ve Zlíně, narodily jsme se ve městě, které neexistuje – Gottwaldov nikdo neříkal.
Když mi pak Hanka jako dospělá přinesla arch, který hustě popsala její babička Majenka, téměř stoletá pamětnice, ukázalo se, že kromě Baťů, Čiperů a dalších rodáků máme společnou příbuznou také jednu praprababičku. Jmenovala se Anna Kocháňová a zemřela při porodu. Pro Hanku byla tato babička moc důležitá. Já jsem měla zase svou Antonii, která byla jako jedna z prvních žen podnikatelek ve Zlíně.
Naše ženské předchůdkyně nás obě velmi ovlivnily, stejně jako to, že jsme se narodily ve městě, jehož genia loci se člověk hned tak nezbaví. Přesto jsme se nakonec obě přestěhovaly do Prahy a bydlely dokonce ve stejné čtvrti. O ulici dál zase bydlí naše sousedka z tehdejších dob – Helena. Asi nás to všechny táhlo do podobného prostředí.
Ve Zlíně jsme žili kousek od lesa a mohli jsme tam každý den zajít se psem. Hanka – jako dospělá trvala na tom, že je Hana, ale zvyk z dětství mě prostě neopouštěl a pořád jsem jí říkala Hanka – tam jednou v noci zašla sama. Bylo jí smutno a potřebovala se projít. V té době zemřel John Lennon a uprostřed lesa mu někdo vyrobil improvizovaný pomníček. Nic by na tom nebylo divného, až na to, že Hance bylo v té době třináct. Vždycky měla svou hlavu a dělala si, co chtěla.
Později, když byla nemocná, odjela do Peru s cílem ukrýt se někde v pralese. Nedaleko toku řeky Ucapali strávila dlouhé čtyři měsíce. Vrátila se a v tom šťastném mezičase, kdy to vypadalo, že její nemoc zmizela, jsme stihli natočit její Třináctou komnatu. (Odkaz: 13. komnata Hany Andronikové)
Volala mi, když jsem byla ve střižně a malinko mi vyčítala, že jsem jako kalašnikov. Byla zvyklá na své tempo, které si určovala sama – často si k tomu pouštěla Glenna Goulda hrajícího Bacha – a dbala na své soukromí. Shodou okolností nám totiž vypadlo natáčení s Bolkem Polívkou, který si v průběhu filmování uvědomil, že má natáčet někde jinde. Narychlo jsme sehnali štáb, napsala jsem přes noc scénář a Hanka poprosila své kamarády, kteří měli letní dům za Prahou, aby nám ho půjčili. Na natáčení jsem sebou vzala slovenského psa Puca, který k nám přijel z karanténní stanice a byl tak vystrašený, že když se na něj promluvilo, schoval se pod knihovnu a třásl se. Hanka s ním strávila celé natáčení, jako kdyby k sobě odjakživa patřili. Vidíš, jaká je to iluze, řekla mi po odvysílání. Někdo by si mohl myslet, že žiju v domě za Prahou a mám psa. Přitom bydlím v bytě a psa nemám.
Osamělost bylo to, co tuto pronikavě inteligentní, bystrou, ráznou a talentovanou ženu provázelo v posledních dnech.
Ty máš děti a ty jsou dobrá kotva, řekla mi jednou. Mě tady ale nic nedrží a když zemřu, tak se nic nestane.
Přes všechna přání, pomoc, modlitby a podporu jejího okolí a přes ujištění, že tu bude chybět, nakonec zemřela. Bylo jí teprve 44 let.
O její smrti jsem se dozvěděla v Divadle na Zábradlí, kde jsme zrovna natáčeli film o smrti Václava Havla. Dnes je to pro změnu rok od chvíle, kdy odešel Sváťa Karásek. (Odkaz: Sváťa Karásek odešel)
Dobří lidé odcházejí a někteří z těch, co šíří zlo a nenávist, pořád drží. Mám na to takovou osobní teorii: všichni ti, kdo byli splachovací, ať už se jmenovali Otakar Vávra, nebo Leni Riefenstahlová, se dožili vysokého věku. Ti, co jsou citliví a trápí se, často takové štěstí nemají.
Loading…