Monika Le Fay
Před pěti lety jsem zveřejnila text napsaný k úmrtí velkého českého dramatika, básníka a překladatele Josefa Topola. I po těch letech cítím velké prázdno, které po lidech jeho generace, k níž patřil mimo jiné také Václav Havel, chybí. Jiří Paukert-Kuběna, Viola Fischerová a další jsou již na pravdě Boží.
Na řadu věcí měli různé názory. Nikdy v životě by ale nespadli do břečky nacionalismu, xenofobie, rasismu nebo nenávisti k lidem jiného náboženství. Jsem si také jistá, že by nikdy nepsali ani nesouhlasili s hanopisy na mladou dívku, jejíž jediným proviněním je, že se zajímá o životní prostředí a klimatickou změnu. Nebyli zapšklí a neměli potřebu se vymezovat vůči mladým lidem.
Co se s touto společností stalo? Pořád nad tím přemýšlím a nemůžu na to přijít. Generaci šestatřicátníků měla už dávno vystřídat nějaká jiná, mladší. Kde ale je? Zatím je všude kolem jen jedno velké ticho.
„Nejsem pověrčivý. Pověrčivost nemá s vírou co dělat,“ říkal Josef Topol. „Přesto dodnes žasnu, jaký tajemný prst pomáhal spřádat nit mého osudu.“
Ve věku osmdesáti let opustil tento svět a zcela jistě se přesunul nahoru na nebesa dramatik, básník a překladatel Josef Topol. Patřil ke stejné generaci jako Václav Havel nebo Viola Fischerová, lidí starého světa a řádu, který pomalu mizí. Je vlastně symbolické, že nás lidé jako Josef Topol či Václav Havel opouští, protože oni do tohoto světa, světa opilých lhářů, kteří hanobí Pražský hrad, a estébáků a mafiánů, kteří řídí tuto zemi, nikdy nepatřili.
Josef Topol vždycky dělal to, co považoval za správné, a také na to doplatil. Jeho hry se nesměly dlouhou dobu hrát a po podpisu Charty se tento plachý muž musel živit jako dělník. Kolaborovat s normalizační mocí by ho nikdy ani nenapadlo. Jeho rodina, kterou tvořila žena Jiřina, rozená Schulzová, dcera spisovatele Karla Schulze, a synové Jáchym a Filip, musela snášet šikanu a perzekuce. Oba synové byly vyslýcháni Státní bezpečností ještě jako děti. Přesto nikdo z nich neuhnul a celá rodina se vždy držela toho, co považovala za správné.
V šedesátých letech, krátce po amnestii, díky níž se dostala na svobodu řada politických vězňů, Topolovi patřili k nejbližším přátelům břevnovského opata Anastáze Opaska. Přátelství to bylo logické, neboť Opasek velmi dobře znal spisovatele Karla Schulze, který prý podle něj napsal jednu z postav ve svém stěžejním díle Kámen a bolest. Nutno říci, že k Opaskovi, jako muklovi, který prožil jedenáct let v nejhorších kriminálech ve Valdicích a Leopoldově, se v té době mnoho lidí nehlásilo. Josef a Jiřina Topolovi se stali jeho náhradní rodinou, kterou neměl. Břevnovský opat se stal kmotrem syna Filipa, pozdějšího slavného hudebníka.
O Vánocích 1963 Anastáz Opasek Topolovým napsal: „Musím na vás opět a opět vzpomínat, na vaši velkou lásku ke mně. Chci vám totiž také říci, že jsem ve svém životě od nikoho nedostal tak velké a krásné dary jako od vás, a to bylo jistě příčinou mého velkého překvapení a dojetí. Bylo to pro mě nepředstavitelné, zvláště po letech nedávno minulých, kdy krajíček chleba měl často pro mne hodnotu zlata.“
Jejich cesty se později rozdělily, protože Opasek odešel do exilu, ale v devadesátých letech se zase k sobě vrátili. Vzpomínám na Josefa Topola, se kterým jsem seděl u něj doma v malostranském paláci potmě večer v létě roku 1999 a potichu jsme si několik hodin vyprávěli o Opaskové odchodu na onen svět. Josef Topol byl velmi rád, že šestaosmdesátiletý benediktinský mnich a básník zemřel v náručí ženy milosrdnou a krátkou smrtí. Josefu Topolovi bylo dopřáno osmdesát let naplněného života. Odešel skoro přesně na den dva roky poté, co zemřel jeho syn Filip. Nyní už se jistě všichni setkali na nebesích a mají radost.
Psáno pro Forum24 17.6.2015
Loading…