Pravda a láska nejsou prázdná slova

Vážení čtenáři,
k výročí úmrtí prezidenta Václava Havla vydávám svůj starší text, který jsem o něm napsala. Ráda bych Vás také pozvala ke sledování mého filmu Poslední odcházení Václava Havla, který dnes Česká televize opakuje. (Odkaz: Poslední odcházení Václava Havla na ceskatelevize.cz)

Před osmi lety jsem seděla v autě a četla si v mobilu. Bylo krátce před polednem, když se na Facebooku objevila zpráva. Václav Havel zemřel.

Byla tichá, klidná neděle. V pátek jsem mu ještě nesla do kanceláře sborník o Magorovi, do kterého jsem stačila zařadit jeho příspěvek. Ptala jsem se Havlova tajemníka Martina Vidláka, jestli by prezident mohl po neděli přijít do DOXu na vzpomínkový večer. Řekl mi, že je už na Hrádečku a že není zdravý. Smrt blízkého souputníka Jirouse jím hluboce otřásla.

Ještě týden předtím přijímal u sebe v kanceláři ve Voršilské ulici č. 10 Jeho Svatost dalajlámu a večer se objevil v DOXu. Vypadal moc unaveně, vezli ho na kolečkovém křesle. 

O dva měsíce dřív v té samé galerii slavil své pětasedmdesátiny. Dovolil si konečně ten luxus, že bez ohledu na zdvořilost a diplomatické zvyklosti pozval výhradně své kamarády. Působil velmi křehkým dojmem, ale bylo vidět, jak je šťastný. V jedné chvíli se schoval úplně nahoru pod střechu. Seděl sám, nikým neviděný, v místech, kde by ho nikdo nehledal. Všimla jsem si, jak sedí s bradou opřenou o zábradlí jako dítě a zvědavě pozoruje dění dole na zemi.  

Kamarádi Poláci, kteří byli narozeninové párty účastni, říkali, že v létě vypadal daleko hůř, a tvářili se optimisticky. 

Jedna věc ale byla zřejmá. Mysl stále utíkala dopředu, plná myšlenek a nápadů, které je třeba udělat. Tělo se za ní táhlo pozadu, aby ji dohnalo. Tělo a mysl byly v nesouladu, mysl se ale nechtěla nechat porazit.

Myslím, že nikdo nečekal, že tak brzy zemře. Nebo možná by bylo lepší říct, že nikdo si to nepřipouštěl.

Jeho smrtí se změnilo úplně všechno.

Václav Havel tady chybí.

Havlovo zvolení prezidentem byl vlastně takový zázrak. Nedoceněný, jak už zázraky často bývají. Hlavou státu se stal někdo, kdo byl úplně normální. Měl své lidské chyby i slabosti. Měl ale také odvahu žít podle sebe, jak říkal Solženicyn, „nežít ve lži“. Každý, kdo někdy vyzkoušel nežít ve lži, už většinou nechce žít jinak. Je to často drsné, někdy člověk platí cenou nejvyšší, jindy třeba „jen“ několikaletým vězením. Odměnou je ale sebeúcta a radost ze života.

Pamatuju si, jak jsem měla jednou možnost mluvit s Václavem Havlem při nějakém natáčení o tom, že život v normalizaci nebyl jen smutný a strastiplný, ale byl také krásný a veselý. Havel to kdysi komentoval v kruhu svých nejbližších, že to byla doba, kdy měl opravdové kamarády, jaké už potom nikdy nezískal. Lidé k němu po listopadu lnuli z nejrůznějších pohnutek. Ať už ze sympatií či obdivu, tak z vrozené podlézavosti a sklonu lísat se k mocným. Opravdoví kamarádi, kteří mu zůstali i v době prezidentování, mu i nadále říkali, co si myslí, bez ohledu na to, jestli se to hodí, či nikoli. Přesně tak, jak byli zvyklí ze starých časů.

Za Havla se nediskutovalo o tak přirozených věcech, jako je svoboda, naše ukotvení v západních demokratických strukturách, náboženská tolerance či ochrana přírody a zvířat. Havel byl oblíbený u řady světových celebrit právě proto, že byl úplně normální. Člověk, který hájil zájmy lidí, zvířat a přírody. Nikoliv zájmy tajných služeb, mocných oligarchů, exekutorské lobby nebo cizích mocností.

Když na něj dnes vzpomínáme – osm let od chvíle, kdy nás opustil –, měli bychom si připomenout, co jsme s jeho odchodem ztratili.

Pocit, že politika nemusí být špinavá.

Umění vycházet s každým, kdo je dobré vůle a nepodporuje zlo.

Velkorysost, nadhled, smysl pro humor a paradoxy.

Světovost, která naši malinkou zemi na chvilku oslnila jako něco samozřejmého, aby se pak o to rychleji ukázalo, do jakého bahna a žumpy beznaděje a zloby jsme spadli.

Schopnost stát na straně pravdy a lásky, i když to bolí a plivou na vás.  

Je příznačné, kdo se dnes k odkazu pravdy a lásky hlásí a kdo o ní mluví pohrdavě.

Jak kdysi řekl písničkář Ivan Hlas „Stojím samozřejmě na straně pravdy a lásky. Přece nebudu lhář a nenávistník.“

Tento den, stejně jako kterýkoli jiný, je dobrý k tomu, abychom si sami uvědomili, na čí straně vlastně stojíme. Jestli jsou pro nás pravda a láska slova, k nimž se můžeme vztahovat, nebo se jim vysmíváme. To je největší poselství mrtvého Václava Havla. Člověka, který tady tak zoufale chybí.