in ,

Plíživé vítězství zla

Křeček ombudsmanem

Víte, jaký je to pocit, vychovávat romské dítě v zemi, kde prezident je rasista, premiér je rasista, místopředseda Sněmovny je rasista, hlava katolické církve je rasista a nyní už i ombudsman je rasista?

Raději ani nechtějte vědět.

Tulina s králíkem | Foto: Sebastián Vadas
Tulina s králíkem | Foto: Sebastián Vadas

Představte si, že třeba jedete pražským autobusem v době, kdy je bílý den a nic vám nehrozí.

Bohužel zůstanete pár stanic před přestupem na metro v autobuse jen tři – vy s malou pětiletou dcerou, která se vás drží za ruku jako klíště, a pán v tričku s nápisem Ortel.

Bílý padesátník v tričku z vás nespustí na vteřinu oči. Nenávist ve vzduchu by se dala krájet.

Dítě, které si původně prozpěvovalo anglickou písničku od chasidského reggae hudebníka Matisyahu 

All my life I’ve been waiting for

I’ve been praying for

For the people to say

That we don’t wanna fight no more

They’ll be no more wars

And our children will play

One day, One day, One day,

najednou zničehonic zmlkne.

– Mami, já se bojím! – zašeptá.

– Nic se neděje, nemusíš se bát. – uklidňuju ji a přemýšlím, proč vlastně chodím po Praze neozbrojená a nemám u sebe aspoň pepřák.

– Ten pán má velké oka! – řekne děvčátko potichu a schová se za mými zády.

Rasismus je každodenní realita, náš každodenní chleba.

V naší bublině složené z chytrých lidí, cizinců, přátel a rodiny je všechno úplně normální. Stačí ale vyrazit někam MHD, na nákupy, nebo jen tak jít po ulici.

Jak k tomu vlastně přijde to baby, které nikomu nic neudělalo? Holčička, která má starost o všechny děti a lidi na celém světě, neprojde bez povšimnutí kolem jediného pochroumaného broučka, ptáčka, který vypadl z hnízda, děcka, které na jednu pikosekundu ztratilo z dohledu své rodiče, nebo bezdomovce, který žebrá o peníze. Nejraději by si všechny vzala domů, nakrmila je, ubytovala, oblékla a dala jim peníze na cestu.

Přečtěte si také:  Soumrak českých boomerů

A téhle malé holčičce náš nový ombudsman – tedy člověk, který by měl hájit práva slabých a utlačovaných – pan Křeček před časem vzkázal, že by se měla „starat o svá práva sama“.

Obdivuju každého v této zemi, kdo má jinou barvu kůže a dokáže tu žít.

Všichni, kdo přispívají k všeobecné atmosféře strachu, nenávisti a lhostejnosti, jsou vinni.

Když to vezmeme kolem a kolem, lidé, které jsem zmínila na začátku, nejsou žádnou opravdovou elitou národa. Jsou to spíš konjunkturalisté (v lepším případě), nebo rovnou sociopati a psychopati. Čekat od nich, že se vymezí vůči rasismu nebo něčemu pomohou, je utopie.

My ostatní, co jsme tu nuceni žít spolu s nimi, se musíme bránit. Protože jednou jsou to Romové, podruhé LGBT, potřetí majitelé malých domků, počtvrté cyklisté, a nakonec všichni majitelé psů.

Zlo vždycky začíná postupně a krok za krokem si rozšiřuje svůj prostor. 

Je nutné se proti němu vymezit.

A ano, jmenovat ombudsmanem rasistu je prostě zlo. 

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů