Pesach, svátek Svobody

Dnes začíná osmidenní svátek Pesach. Někdy ho lidé nazývají židovskými Velikonocemi, to je samozřejmě nepřesné, ale historicky vzato, křesťanské Velikonoce na Pesach opravdu navazují. V obou svátcích jde o záchranu a naději.

V dávných dobách, kdy se v Mezopotámii lidé řídili zemědělským kalendářem, oslavovali Nový rok dvakrát. Jednou to bylo zjara, kdy se probouzí příroda a začínají polní práce, podruhé na podzim, kdy je sklizeno a začíná doba užívání plodů. Stejně slavili počátky roku i Izraelci, podzimní Nový rok nám zůstal zachovaný jako Roš ha-šana, ale oslavujeme také jarní svátek Pesach, o kterém Tanach přikazuje: „Tento měsíc vám bude počátkem měsíců. Bude pro vás prvním z měsíců roku.“ (Ex 12,2).

Tóra popisuje slavení tohoto svátku nejprve v předvečer útěku z egyptského otroctví a posléze na poušti, když Izraelité oslavovali své osvobození. K oslavě patřily dva prvky, oba pocházejí z dědictví praotců: pojídání nekvašeného chleba a pojídání pečeného beránka. První hostina je odkazem rolníků, kteří zjara zakládali nový kvásek a slavnostně okusili ještě nezkvašený chléb, druhá hostina je slavností dávných chovatelů ovcí a koz, kteří slavili Nový rok obětí zvířete z prvního vrhu. Izrael pak tyto pradávné zvyklosti přetavil v historický příběh o svobodě, který je každým rokem vyprávěn okolo slavnostního stolu.

Dnes někdy zapomínáme na zakladatelský význam svátků Pesach. Jsou to svátky, kdy se tvoří další rok, kdy stejně jako o Roš ha-šana počíná další cyklus. Můžeme doufat, že tento rok bude dobrý, staré bude vymeteno, staré kvašené těsto minulého období, a začne se pěkně s čistým stolem. Je to ovšem také počátek izraelského národa. Z otroků se rodí boží lid. Děti Izraele prožívají jaro svých svobodných dějin. Stejně jako dávní zemědělci zasívali obilí a vítali nově narozená jehňata, vyjitím z Egypta bylo zaseto něco významného. Když zpětně pohlížíme na slavné události, zdá se nám, že tehdejší lidé prožívali jakousi velkolepou slavnost, vždyť mohli osobně hovořit s Mojžíšem, osobně překročili moře, osobně stáli pod horou Sinaj.

Ale je pravděpodobné, že účastníci všech velkých událostí si málokdy velikost své doby uvědomují. Semínka jsou teprve kladena do půdy, kdo ví, jak vysoké stromy z nich vyrostou a zda neuschnou dřív, než si jich kdo všimne? Můžeme si představit zástup otroků, kteří již večer prvního dne, nebo druhý den pociťovali únavu a strach, viděli tenčící se zásoby vody a tušili faraónův hněv za zády. Oficiálně šli sloužit Hospodinu kamsi do neznáma, ale o neviditelném Bohu nic moc nevěděli, zato věděli, že to je nejistý podnik a že s nimi Mojžíš plánuje cosi, co se nebude Egypťanům líbit. Jistě se ozývalo brblání, že se Mojžíš, Áron a Mirjam chovají nezodpovědně a že to špatně skončí, Egypťané jsou přece jenom velmoc a ta má své sféry vlivu.

O tom brblání vcelku nezakrytě informuje i Tóra. Cesta pouští byla únavná, nebezpečná a zdála se nekonečná. Kdo z tehdejších poutníků považoval událost vyjití z Egypta za počátek slavných dějin? Jistě, duchovní představitelé, kněží, proroci, Mojžíšova rodina a jistě i vzdělaní předáci tušili a věděli, že jde o mnoho, že jde snad o všechno, ale ti prostí lidé zřejmě jen šli a doufali, že se večer najedí a napijí, že je nezabije nepřítel, že je neuštkne had a nesklátí nemoc. Po první euforii si cenu nově nabyté svobody asi moc neuvědomovali.

Když slavíme rituální hostinu – Seder, slavíme fakt, že vykročením ke svobodě začaly dějiny Izraele jako svobodného národa. S odstupem již víme, že svoboda je tak cenná, že je garantována samotným Hospodinem a že si její počátek připomínáme po více než tři tisíce let. Ale během cesty pustinou si lidé možná mnohokrát kladli otázku, zda ta únava, bída a nejistota jsou tou očekávanou svobodou, a cítili se možná podvedeni svými vůdci. Namísto kvetoucích zahrad, slavností a zpěvu je čekala jen prašná a skalnatá země, jíž procházela vojska nepřátel a v noci v ní řvali lvi. Svoboda na poušti nebyla příliš veselá, jak si vůbec užívat svobodu v koloně poutníků ve dne a v noci v táboře hlídaném strážci před šelmami a nájezdníky? Osvobození vždy začíná jako malé zrnko zaseté zjara do země, setba s nejistou budoucností, cosi nepatrného, zdánlivě bezvýznamného. Možná zrnko sezobne pták, možná ani nevzejde, možná vzklíčí, ale seschne v žáru slunce. Ale i ty nejvyšší stromy jsou ve svých počátcích nepatrnými semínky.

Žijeme v době, kdy o své svobodě pochybujeme, mnoho lidí se ptá, zda naše svoboda není jen iluze, protože je neustále omezována striktními karanténními opatřeními. Jsme v situaci uprchlých otroků, kteří strádají v poušti nejistot a obav, ohlížejí se nazpět k jistotám plných hrnců a říkají, že otrokáři vlastně nebyli tak špatní. Kolikrát čteme podobná slova při nostalgických vzpomínkách na dobu tzv. normalizace. Jdeme pustinou a za zády se nám formují kruté mocnosti a démoni minulosti, namísto slibných vyhlídek vidíme jen nebezpečí a bídu. Přesto víme, že semínko svobody již bylo zaseto, že leží neviděno v hlíně a že vzejde. Na nás je, abychom je zalévali, abychom odháněli ptáky a abychom věřili, že nám za čas poskytnou stín větve košatého vonícího stromu.