Otevřený dopis Michalu Klímovi, předsedovi správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu

Vážený pane předsedo, v létě tohoto roku jste v souvislosti s rozhovorem, který děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann poskytl týdeníku Echo, započal veřejnou kritickou rozpravu, v které jste konkrétně kritizoval například skutečnost, že tento sociální historik považuje za demokratický prvek stalinismu fakt, že „dělníci v továrnách dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt“.

V dopise adresovaném děkanu Pullmanovi jste poukazoval nejen na urážlivé a elitářské Pullmannovo „hodnocení historie a lidských práv“, ale na závěr jste napsal: „Svým ahistorickým pohledem přispíváte k relativizaci komunistických zločinů, a vytváříte tak podmínky pro to, aby se opakovaly. Je ostuda, že stojíte v čele Filozofické fakulty Karlovy univerzity.“

Následně jste vedl s Michalem Pullmannem diskusi prostřednictvím Českého rozhlasu a internetové televize DVTV a v současnosti připravujete diskusi v Barokním refektáři Dominikánského kláštera svatého Jiljí, kterou bude moderovat novinář Petr Fischer.

Koncem léta jste také adresoval otevřený dopis plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi, Ph.D., MBA, předsedovi Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, a ostatním členům Rady ve věci cenzury textu badatelů Ladislava Kudrny a Františka Stárka, kdy šlo opět nejen o přepisování historie, ale i o potlačování názorů lidí, kteří považují komunistický režim za zločinný.

Shodou okolností ve stejné době profesor Vladimír Just napsal docentu Michalu Pullmannovi a docentu Matěji Spurnému dopis, ve kterém jim vytýká, že v kolektivní publikaci Dějiny Česka nejen prosazují „vyspekulovanou minulost“ a „nesmysly“, ale zejména že zamlčeli většinu zločinů režimu KSČ.

Současný revizionismus se, ať už na Západě, nebo u nás, vyznačuje nejen zvláštními specifiky, shodami, ale především nejrůznějšími diskursivními praktikami a triky.

Není náhodné, že například český revizionismus hlásící se k ideologii „antiantikomunismu“ (M. Pullmann, V. Sommer, P. Houda, M. Uhl a další), vystoupil do popředí zhruba ve stejném časovém odstupu po pádu komunismu jako západní revizionismus hlásící se k ideologii „antiantifašismu“ (D. Hogan, S. Thion, T. Christophersen, R. Veral, A. Butz, D. Irving a další) koncem 70. let dvacátého století, kdy se na prvních stránkách západních novin začala prosazovat například myšlenka o „mýtu šesti milionů“ zpochybňující nacistické zločiny. Revizionistický pohyb z periferie do centra je dlouhodobý proces.

Zatímco západní antisemité minulost otevřeně popírají, a proto jsou přesněji nazýváni „negacionisty“, čeští revizionisté zvolili měkčí variantu založenou na strategii zamlčování, přesouvání historických významů a překrucování faktů. 

Když známý popírač holocaustu David Irving vypustil v nových vydáních svých knih jakékoliv zmínky o holocaustu, na otázku, proč tak učinil, odpověděl tvrzením, že „jestliže se nic nestalo, pak si to nezasluhuje ani poznámku pod čarou“.

Proč se v historických textech Michala Pullmanna, Pavla Koláře nebo Přemysla Houdy nikdy nezkoumá represivní role Státní bezpečnosti, je dáno měkčím „negacionismem“, který v českém prostředí bere na sebe masku pouhé revize dějin a jiného pohledu: „na útlak se lze dívat jinak – nikoliv jako na odlistěný mechanismus ovládání“. Podle této revizionistické ideologie si například normalizační stát svým „zvědečtěním“ násilí dokonce „získával uznání většiny obyvatelstva“.

A tak se pod rouškou vědy stírá rozdíl mezi političnem „nevědecké“ komunistické neostalinistky Marty Semelové, která tvrdí, že Milada Horáková si trest smrti zasloužila, a práci tehdejší StB považuje dodnes za „správnou“, a revizionistickým političnem, které se snaží „pouze“ zpochybnit například „domnělý totální útlak“ komunistického režimu, nebo naopak zdůraznit „celkovou marginalitu disentu“.

Podstatné však nejsou diference mezi revizionistickými skupinami, ale především společenská reaktibilita.

Na Západě jsou revizionisté-popírači otevřeně považováni za „vrahy paměti“, neboť se snaží zasáhnout každého člověka v jeho subjektivitě. Proto i tamní společnost je citlivá na jakoukoliv snahu po legitimizaci revizionistického diskursu, jak se o to pokusil například Noam Chomsky v případu antisemitského maniaka Roberta Faurissona.

Proto mohl například francouzský historik Pierre Vidal-Naquet v roce 1992 otevřeně napsat, že diskutovat s revizionisty „vůbec nepřipadá v úvahu“ a filosof Jacques Derrida říci, že ve veřejném prostoru „nelze riskovat legitimizaci šíření negacionistického diskursu“.

Nabízí se tudíž otázka, proč v české kultuře převládá obecně sdílená tolerance k diskusi s i „měkčími vrahy paměti“? 

Není tato tolerance projevem hlubšího společenského „revizionismu“, který spočívá v obecném zlehčování minulosti, dávné i nedávné?

Není tato ochota k diskusi vyjádřením nejistoty ontologického rozměru koncentračních a pracovních táborů?

Není porušením závazku vůči minulosti?

A nestává se tato společenská ochota sama chmurnou předzvěstí toho, před čím sám varujete, totiž součástí neviditelných podmínek, aby se totalitární režimy mohly opakovat?

Czesław Miłosz, laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980, ve svém proslovu při příležitosti jejího přijetí ve Stockholmu poznamenal, že dnešní doba je typická „odmítáním paměti“.

Představa, že výše zmiňované revizionisticko-negacionistické názory jsou pouze „vyspekulovanou minulostí“ založenou na „nesmyslech“ nebo „ostudou“ nějaké akademické instituce, opomíjí cosi podstatnějšího – reálné „politično“ staronové ideologie, která se neomarxisticky schovává za vědu. 

Je to ideologické politično, které Michal Pullmann a další prosazují sice jako čistě vědeckou „interpretaci českých dějin“, často v duchu anachronického historismu a teze historika Leopolda von Rankeho „wie es eigentlich gewesen ist“, který formoval historiky adorující pruský stát, anglický imperialismus a sovětskou velmoc.

Cenzura textu Ladislava Kudrny a Františka Stárka, na které se podílelo vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (Ondřej Matějka a Zdeněk Hazdra) ve spolupráci s novinářem a historikem Přemyslem Houdou, je jen dílčím příkladem revizionistického politična, jehož pohyb z periferie do centra lze dokladovat v různých dobových textech, akademických publikacích, ale i rozhodnutích politických stran, která vedla i ke známým  čistkám v Ústavu pro studium totalitních režimů v roce 2013. 

Ostatně tehdejší ředitel Daniel Herman byl odvolán, jak potvrdil u Obvodního soudu pro Prahu 3 člen rady ÚSTR Michal Uhl, právě z důvodu, že jako ředitel ÚSTR nebyl ochoten uvádět revizionistickou diskusi z periferie do centra. Michal Uhl se u soudu odvolával na text exmarxistického filosofa Miloše Havelky s příznačným názvem „Existovala v nejnovějších českých dějinách epocha totalitarismu?“. 

Z důvodů nikdy nevysloveného revizionistického politična musela z ÚSTR postupně odejít celá řada historiků a badatelů (E. Stehlík, P. Žáček, R. Schovánek, P. Zeman, J. Cholínský, J. Kalous a další).

To, co se navenek jeví jako pouhý sled určitých nedopatření (nevyvěšení transparentu s Miladou Horákovou a heslem „Zavražděna komunisty“), směs nahodilých činů a nesmyslných výroků, je ve skutečnosti měkká metoda revizionisticko-negacionistického politična.

George Orwell předpokládal, že k likvidaci minulosti je třeba „ministerstvo pravdy“. Tento scénář není však vždy nezbytný, neboť ke ztrátě historické paměti může dojít i v důsledku revizionistického politična, které funguje jako diskursivní lobotomie.

Oprávněně se může namítnout, že ale právě diskuse s revizionisty otvírá zejména mezi vzdělanými lidmi prostor, aby aspoň někteří z nich „revidovali“ své extrémní názory, tak jak to pod mediálním tlakem učinil, byť nepříliš přesvědčivě Michal Pullmann, který v roce 2011 sice programově tvrdil, že je třeba zpochybnit binární „vyprávění“, že by marxistický socialismus byl „zavrženíhodný a nemorální“, ale který na přímou otázkou moderátorky DVTV Daniely Drtinové zdali odsuzuje zločiny komunismu, narychlo souhlasně přitakal: „ano, ano, byl to zločinný režim“.

Jenže přesvědčení, že vzdělání je zárukou eticky a mravně vyspělejší rozpravy, je pouze předsudek, protože například český docent může nadále dnes obhajovat tezi, že existoval demokratický prvek i ve stalinismu, a to na základě tvrzení, že popravy si přála třída proletářů reprezentující „lid“.

Primo Levi v souvislosti s „pamětí trýzně“ napsal na adresu zpochybňování binarit: „Nechceme nejasnosti, freudistické rozmělňování, chorobnost, shovívavost. Trýznitel zůstává trýznitelem a oběť obětí.“ 

Při své badatelské práci nacházím v Archivu bezpečnostních složek jeden specifický druh dobových dokumentů, který se v jistém smyslu odlišuje od většiny materiálů totalitárního dohlížení.

Státní bezpečnost se v období normalizace nezaměřovala jen na osoby pro jejich „postoje v krizových letech tzv. pražského jara“ nebo „odmítavý postoj k socialistické soustavě“, ale stačilo, aby se na vedoucí místa socialistického podniku dostaly osoby židovského původu.

Právě v tomto antisemitistickém totalitárním kontextu je třeba rozumět Pullmannovu tvrzení, že „estébáci“ nejsou odporná monstra, ale spíše „přísní otcové, autoritativně dohlížející na svoje děti“.

Je demokracie kritická diskuse, jak tvrdil T. G. Masaryk, nebo spíše systém demystifikací vytvářený nejrůznějšími „vrahy paměti“?

V úctě, Mirek Vodrážka

člen Centra pro dokumentaci totalitních režimů