Olivia Benson a Coco Chanel, welcome home!

Celý život mám psy. Prvního jsem si vyžebrala když mi bylo šest a vypadal přesně jako jeho kopie z polského seriálu Čtyři z tanku a pes. Jmenoval se Brix a byl německý ovčák. Potom následovalo ještě mnoho dalších. Foxteriéři, jezevčíci, kokršpanělé, krysaříci, retrívři, pudlové, lvíčci, a částečně možná i lišky, namíchaní v nejrůznějších variacích. Nikdy nebyli čistokrevní. Všichni pocházeli z ulice nebo karanténní stanice na Slovensku, kde se psi zabíjejí. A bylo jich mnoho.

Když jsem byla dospělá, pořídila jsem si také kočky, které jsme doma jako děti neměli. Černé, zrzavé, želvovinové, mourovaté, bílé Z ulic, depozit, útulků, zahrádkářských kolonií, karanténních stanic, nechtěná koťata. Nikdy už asi nedopočítám, kolik jich bylo, ale bylo jich hodně. Protože člověk když propadne zvířatům, je to téměř jako propadnout hazardu. Takže například sedm psů a blíže neurčitý počet koček mu nepřijde ani tak divný, jako spíš normální. Kdybych měla nějaký statek nebo opuštěný zámek, určitě by se jich tam vešlo daleko víc.

Takže když jsme nedávno s jedním z našich psů jeli k doktorovi a zjistili, že kousek odsud nabízejí májová koťata, odvezli jsme psa domů a jeli se podívat. Bylo jich pět a čtyři z nich vypadaly jako náš bílomourek Pludy se zelenýma očima, kterého už tři měsíce marně hledáme. Seděly venku pod přístřeškem na zimě, v den, kdy byla bouřka s kroupami, tiskly se k sobě a třásly. Měly blechy a vypadaly ustaraně. Jejich kočičí máma byla naštěstí po kastraci, jinak bychom si od ní žádné další kočky nebrali. Lidé, kteří je neodpovědně množí, by měli vědět, že o kočky není zájem. Všude je plno inzerátů na nechtěná koťata, jsou jich tisíce a nikdo je nechce. Každý kdo si bere domů zvířata od neodpovědných množitelů jen dál přispívá k jejich nesmyslnému utrpení.

Odvezli jsme si domů nakonec dvě a pojmenovali je Olivia Benson a Coco Chanel. Poprvé v životě byly v teple a bezpečí a dost možná, že se poprvé v životě také pořádně najedly.

Každá jedna zachráněná zvířecí bytost udělá člověku radost. Naučíte se dýchání z úst do psí tlamičky, očkovat kočku, rodit nechtěná štěňata i utratit zvíře, když přijde čas. Stojí to mnoho sil, času, práce, energie a nakonec i peněz. Na konci všeho snažení jedna původně nechtěná kočička, třínohý kocour, nebo voříšek, který pokousal celou rodinu, udělá někomu radost.

Můžou mě ale vzít všichni čerti, když vidím, že zatímco dáme doma do kupy a necháme si, nebo najdeme domov pro jednu kočku nebo jednoho psa, na druhé straně desítky a stovky lidiček, co to myslí dobře, množí a množí, hlava nehlava, a chlubí se tím na sociálních sítích. Dnes už se s nimi do diskuse nepouštím, nemám na ně trpělivost. Když jsem to dřív dělala, divili se jako nezodpovědné děti: vždyť přece každá kočka nebo fena potřebuje zažít pocit, že je matkou!

Nepotřebuje. Žádnému psovi na světě nebo kočce se nic nestane, neonemocní ani nebudou smutné, pokud se nebude rozmnožovat.

Smutné, hladové, umučené, utopené, zastřelené a zabité budou ale milióny dalších, které neměly tolik štěstí.

Každým dalším koťátkem nebo štěňátkem, které nesmyslně namnožíte, k tomu přispíváte.

Opravdu na to máte žaludek?