Monika Le Fay
Ne, už bych o tomto člověku nikdy nechtěla psát. Nejlépe je ho ignorovat, nečíst, zapomenout, že tu vůbec kdy byl. Ale bohužel neuplyne den, abych si na něj nevzpomněla. Kdysi, na začátku 90. let, jsem si jako studentka FAMU přivydělávala psaním komentářů pro Český deník. Šlo to lehce, ačkoliv nikdo z redakce pořádně netušil, jak se články píšou, protože Pepa Kudláček jako majitel a protikomunistický aktivista odmítl v té době zaměstnat kohokoliv, kdo by měl cokoliv společného s normalizační žurnalistikou. (Takhle věc by si taky zasloužila někdy propátrat, protože v redakci ČD se postupně sešli lidé, kteří dodnes ovlivňují tvář českých médií. Od Jindřicha Šídla přes Jirku Pšeničku až k Pavlu Šafrovi. Šéfredaktorem byl Honza Patočka jr.).
Jednou takhle přijdu do kanceláře a vidím kolegu, jak zachmuřeně sedí za stolem. Bylo horko – ne takové, jako dnes – ale prostě teplý, letní den. Ten dobrý muž se ochlazoval tím, že si pustil naplno kohoutek se studenou vodou a ten nechal odtékat. Myslela jsem, že dostanu psotník. Nač šetřit vodou, šetření je v principu levicové, tedy zavrženíhodné.
Zase jedna pošahaná ekoložka, utrousil mezi zuby, ale vodu zastavil.
Od té doby uplynulo let jako litrů té promrhané vody (ještěže to neviděl Kudláček!) a na scéně se objevil Václav Klaus se svou teorií, že globální oteplování neexistuje. Jak sdělil před pěti lety na předvolebním mítinku protiimigrační a protiislámské nechutné německé strany Alternativa pro Německo (AfD) spor o globální oteplování je minulost. Jak dalece měl pravdu, si můžeme připomenout dnes a denně.
Člověk je zvyklý na horko z Afriky. Přes den vedro, večer se ochladí. Lidé i příroda si na to už nějak zvykli a přizpůsobili se tomu. Ne tak my, co žijeme ve střední Evropě. Není normální sednout si do auta a spálit si zadek od kožených sedaček, nebo nemoct sáhnout na volant a řadící páku, které jsou celé rozpálené. Příroda, zvířata, ptáci ani hmyz nejsou na takové počasí uzpůsobení. Celé dny si lámu hlavu, kde všude instalovat další pítka, protože život ve městě bez vody je pro ně fatální. Dokonce ani psi nechtějí vylézt ven, což je co říct. Jsou asi chytřejší než lidi, kteří se při téměř čtyřicítkových vedrech povalují nahatí na slunci, nebo hrají tenis.
Doma schraňujeme téměř všechnu vodu, která se nevyužije a zalíváme s ní květiny a stromy. Než přijde bouřka a déšť, kdy si znovu můžeme připadat jako v Africe, kde se střídají období sucha a období dešťů. Bohužel ani velká bouřka, která nedávno proletěla nad středními Čechami a Prahou, neznamená, že se půda nasákne vodou. Nenasákne. Je suchá jako troud.
Dnes jsem si při diskusi na Twitteru o záchraně ježků vzpomněla na svého dědečka. Netušil nic o globálním oteplování, vody bylo všude dost, ať už ve studni, nebo v potoce, netrápily ho složenky za vodné a stočné a přesto by si nikdy nedovolil plýtvat vodou. Stejně jako by nezabil zvíře pro nic za nic a nepohodil ho někde u silnice. Nelitoval času a zachraňoval ježky, když se vracel s kyticí lučních květů každý večer z pole domů. Odnesl je za „říku“, do bezpečí. Ježice i s mláďátky se za ním ale každý večer znovu vrátili. Byl to úplně obyčejný člověk, naučil se na frontě německy, ale jinak neměl velké vzdělání a vzdělaným lidem spíš nedůvěřoval. Zdá se mi, že jsem trochu po něm. Poslední dobou mám speciálně vyvinutou alergii na ekonomy a podomní obchodníky, který řídí stát jako firmu a za sebou nechávají pouze vypálená pole.
Jak můžeme čekat od někoho, kdo nemá vztah k přírodě a k vodě, že udělá něco dobrého? Kdybychom žili v pohádce, musel by přijít čert a odnést Václava Klause do pekla. Nejlépe tam, kde je hodně teplo a žádná voda. Ať už, probůh, dál neškodí.
Loading…