in

Od Rukopisů přes Michalákovou k Sosnarové

Češi milují falešné vzpomínky

Možná si někdo vybaví příběh s koťátkem, kterého najdou ruští vězni, ujmou se ho a ono jim pomáhá přežít hrůzy každodenního života. Člověk, který takové hrůzy prožil na vlastní kůži podotkl, že takové zvířátko by nevydrželo ani vteřinu. Vězňové by se servali o to, kdo jej roztrhá zaživa.

Vzbudit emoci prostřednictvím literární fikce je ošemetné. Nejvíc emocí totiž paradoxně vzbuzují vyprávění svědků, které jsou oproštěné od fabulace. Pro mě jsou nejsilnějším čtením o komunismu a komunistickém vězení knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky a Krutá cesta Jevgenije Ginzburgové. Komunistická novinářka Ginzburgová, která strávila v gulagu a později ve vyhnanství mnoho dlouhých let, má schopnost strhnout čtenáře natolik, že její knihu která má několik set stran, dokáží čtenáři přečíst téměř na jeden zátah. Půjčila jsem ji jednou kamarádce o vánočních svátcích. Uvařila dětem a manželovi a četla tak dlouho, dokud neskončila – tři dny v kuse. Dagmar Šimková nemá knihu tak dlouhou, dá se přečíst za jednu noc. Obě autorky přitom strávily v zajetí dohromady několik desítek let. Jejich knihy jsou výjimečné tím, že nefabulují, jen popisují každodenní trápení, příkoří a snahu přežít. Bez vymyšlených koťátek, a o to silnější.

Dřív jsem trávila hodně času s lidmi, kteří prošli vězením, nebo zažili holocaust. Vybudovala jsem si tím jakousi „závislost na utrpení“, takže když jsem čekala staršího syna, scházela jsem se s Otou Krausem a sbírala jeho vzpomínky na Osvětim. Do nemocnice se starším synem a před porodem mladšího už jsem si rovnou zabalila obsáhlou knihu Anny Applebaum Gulag s tím, že budu mít alespoň čas na čtení. 

Lidí, kteří byli věznění za války, nebo v komunismu, jsem potkala mnoho a někteří z nich se stali mými nejbližšími přáteli. Strávila jsem s nimi mnoho dnů, hodin, procházek, výletů, obědů a večeří, popíjení vína a povídání.

Vláďa Struska (11 let) povídal o tom, jak u nich na zahradě sedával Prokop Drtina a že v mládí spolupracoval jako médium známého parapsychologa Břetislava Kafky. Ota Rambousek (15 let), místo o sobě mluvil raději o Mašínech. Anastáz Opasek (11 let) se zajímal o umění a měl rád krásné ženy, dobrý koňak a psaní básní. Irenka Vlachová Šimonová (12 let) uvažovala v pětaosmdesáti o novém faceliftingu, vozila mi z Holandska parfémy a šaty a brala mě na večeře k Pohlreichovi.  Opravdu nikdy jsem se nesetkala s tím, že by kdokoliv z těchto vzácných lidí sám od sebe vzpomínal na muka, která prožil. Opat Opasek jedenkrát řekl, že samovazby, které podstupoval a které v úhrnu trvaly téměř dva roky, byly tak strašné, že kdyby se nedokázal modlit, nejspíš by se zbláznil. Irenka se za celá ta léta k tématu násilí přiblížila jen jednou a bylo to pro ni tak bolestivé, že jsme o tom hned přestaly mluvit. Proto když jsem někde narazila na novinový titulek odkazující k Věře Sosnarové, který poukazoval na to, že už ve vlaku cestou do gulagu ji několikrát znásilnili, ani jsem se na text nepodívala. Jistě je možné a stává se, že člověk je přestálým utrpením natolik ztraumatizovaný, že se zblázní. Pokud to ale není ten případ, a přesto nahlas vykřikuje o svém utrpení, působí to divně. Odmyslete si gulag a jednoduše si představte ženu, která přijde do televize a začne hned vypočítávat nahlas detaily svého znásilnění.V příběhu Věry Sosnarové je zapleteno mnoho emocí, které lidem brání podívat se na to, co se stalo, tak jak je. Kromě toho u nás stále existuje paranoia z „Rusáků“, kteří všechno zfalšovali, ututlali a zatloukli. Přitom Solženicynova kniha o gulagu Jeden den Ivana Denisoviče vyšla už v roce 1962; sama mám doma české vydání z roku 1963. 

Předpokládám, že Věra Sosnarová při svém pobytu v SSSR slyšela nejrůznějších vzpomínek na válku a hladomor mnoho, a že si z vyprávění cizích lidí utkala falešnou vzpomínku na svůj neexistující život. Do ní se posléze zamotala natolik, že už jí sama uvěřila a bylo těžké rozmotat, co se skutečně stalo a co ne.

Věra Sosnarová se dostala do SSSR jako dcera otce, který se pokoušel zfalšovat doklady o svém, působení, aby získal výhody, a matky, která se živila prostitucí a požádala pro sebe a děti říšské občanství  Kromě toho byla prý matka konfidentka gestapa a sestra později údajně udávala StB.Sosnarová absolvovala jen čtyři třídy základní školy a její život byl nesporně krutý a plný utrpení. Bohužel ale nevlastní jediný dokument, který by dokazoval, že v gulagu skutečně byla. Přitom všichni propuštění byli vybaveni dokladem, bez něhož by se těžko mohli volně pohybovat, Ani oficiální pátrání českých úřadů ve věci nepřineslo žádné potvrzení. Na přímý dotaz v pořadu DVTV Věra Sosnarová neodpověděla a detailním popisům nebo konkrétním faktům se vždy vyhnula. Místo toho objížděla zem s besedami plnými emocí a slz, kde mluvila o pojídání lidí, hromadném upalování a dalších těžko představitelných hrůzách. O hladomoru na Ukrajině a v Rusku dnes už víme velmi mnoho. Stejně jako o hromadném upalování za války. Světoznámou psychoanalytičku Sabinu Spielreinovou i s dcerami zahnali spolu s dalšími do místní synagogy a tam je zastřelili a upálili. Takových zpráv se dochovalo o druhé světové válce plno. Stejně jako neexistuje doklad o tom, že byla Sosnarová v gulagu, neexistuje ovšem ani doklad o tom, že by se v gulazích dělo něco podobného. Předpokládám, že Věra Sosnarová při svém pobytu v SSSR slyšela nejrůznějších vzpomínek na válku a hladomor mnoho, a že si z vyprávění cizích lidí utkala falešnou vzpomínku na svůj neexistující život. Do ní se posléze zamotala natolik, že už jí sama uvěřila a bylo těžké rozmotat, co se skutečně stalo a co ne. Želbohu za znásilnění se odškodnění nedává – i když by jistě bylo spravedlivé, aby ho násilníci obětem zaplatili – za gulag ano. Nejspíš proto se tedy Věra Sosnarová se svým neskutečným příběhem přihlásila.

Přečtěte si taky:  "Nevidím důvod omlouvat se někomu, kdo bral peníze, jejichž zdroj při své inteligenci musel rozeznat."

Češi rádi slyšeli, že mají rukopisy, které potvrzují slávu národa. Nevadí, že byly zfalšované, důležitější bylo, že potvrzovaly národní sebevědomí. To bylo před více než sto lety. Podobně před časem většina národa hromadně uvítala smyšlenou historku ohledně údajně nespravedlivého odebrání bratrů Michalákových, která jim měla potvrdit obavu, že ti zlí Norové (čti nacisté) už zase loupí české děti. Nepravdivost některých mediálních příběhů přitom čiší už na hony.

Poznávacím znamením je vždy vzbuzení obrovské vlny emocí. Normální lidské osudy, zmařený život krásné a nadané Dagmar Šimkové, která se po čtrnácti letech kriminálu nikdy nevdala a nemohla mít děti, stejně jako osud Jevgenije Ginzburgové, která v době kdy byla vězněná, přišla o jedno ze synů a sama pak adoptovala opuštěnou dceru jiné politické vězeňkyně, svou zdánlivou obyčejností tolik emocí na první pohled a tak masově jako osud Věry Sosnarové nevyvolávají.

Člověk většinou nepředpokládá, že mu lidé lžou. Vcítit se do něčího utrpení je mnohem snadnější, než k němu přistupovat s kritickým rozumem. Kdo by nevěřil staré ženě, která pláče, když vzpomíná na svůj život?

Věra Sosnarová používá klišé, které stále vyvolávají emoce.  To, že Rusové byli naši úhlavní nepřátelé sedí. Smutnou skutečností je i fakt, že v gulazích skončili kromě miliónů jiných také Češi. Co ale zcela určitě pravda není, je příběh Věry Sosnarové tak jak ho podává ona sama, ačkoliv samozřejmě v některých jednotlivostech pravdivý být může. 

Někteří lidé nyní tvrdí, že je třeba „slyšet poselství“ nešťastné staré ženy a nešťourat se v detailech. Tak to ale není. Je to přesně naopak. Pokud připustíme, že historii můžeme stavět i na lži, dáváme tak munici do ruky budoucím možným popíračům lidského utrpení a dopouštíme se tak křivdy na těch, kterým se skutečně stalo.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů