Monika Le Fay
Poslal mi někdo v debatě na Facebooku přehled toho, kdo ze současné vlády a z poslanců byl v KSČ, nebo kdo spolupracoval s StB. Babiš, Zůna, Válková, Ševčík ve straně, Metnar navíc u pohotovostního pluku, Babiš a Klempíř zapletení s StB. No, pěkné. Kdyby mi někdo v roce 1989 řekl, že se nechám zavírat a trýznit za to, aby nám dnes vládli překabátění bolševici a udavači, nejspíš bych okamžitě emigrovala, což byl můj plán od čtrnácti let. Bohužel mě kamarád v té době přesvědčil, že někdo tu zůstat musí. To mi přišlo logické. Ačkoliv jeho vlastní žena i bratr odešli, stejně jako řada mých kamarádů – Milan se sestrou, Honza, Jirka, spolužačka Lenka, sousedi, stejně jako zpěvačka Jana Kratochvílová a Ivana Zelníčková, které pocházely z našeho města – utekli za svobodou, tak jako půlka naší rodiny předtím. Co nezničila válka, dorazil komunismus; elita byla ze dne na den pryč. Většinu z těch lidí už jsem nikdy neviděla.
Disidenti si píšou o Pavlovi
Když jsem později na Občanském fóru prodávala knihy Ivana Diviše a dělala rozhovory s Krylem a s Medkem a hlavně když jsem se pak odstěhovala znovu a definitivně do Prahy, okruh lidí, se kterými jsem chodila nejčastěji na pivo diskutovat o politice, se skládal z lidí kolem mnichovské Svobodné Evropy a z disidentů. Ti první pomalu odcházejí, ti druzí mají skupinu, kde si posílají informace o pohřbech, aktivitách pro politické vězně ve světě a vůbec nejrůznějších akcích. Spoustu let potkávám dnes už někdy stařičké a vetché hrdiny třetího odboje na demonstracích za Tibet, za Ukrajinu, proti Babišovi nebo na podporu Palestinců. Je jich čím dál méně, ale jsou to držáci. Když se potkávají, tak spolu většinou mluví, i když je třeba právě názor na Gazu nebo na Trumpa, kterého moje matka eufemisticky tituluje „Zelníček“, rozděluje. Co jsem ale zaznamenala, je fakt, že si posílají informace o demonstracích a aktivitách na podporu prezidenta. Pozoruhodné.
Udavači StB versus voják bolševik
Když jsem se pozastavovala na Facebooku nad tím, že historik Pavel Blažek obsesivně pokračuje ve svém tažení proti Petru Pavlovi, zatímco vytváří mýdlovou operu o lidech jako Oto Klempíř, nebo Jim Čert, kteří jsou mu sympatičtější, nebo s nimi chodí na pivo, takže jim dává jakési rozhřešení – přestože udávali spoluobčany za peníze – vyvolalo to dost velkou reakci. Blažek, jehož jediná zkušenost s normalizací je, že ihned vstoupil do SSM, se neustále snaží sbírat lajky střílením do Petra Pavla. Který je mimo jiné na rozdíl od něj válečný hrdina, co zachránil desítky lidí s nasazením vlastního života. A jak to bylo s tzv. rozvědčíkem, vysvětlil nedávno celkem detailně vojenský historik Eduard Stehlík. Určitě není podmínkou zažít na vlastní kůži období, v němž pátrám, Blažek je ale příkladem toho, že když chybí sociální inteligence a pochopení souvislostí, tak to problém je. Vůbec totiž nechápe, co znamená být výsadkářem komunistou, donašečem a aktivním spolupracovníkem tajné policie, která lidem vyhrožovala zabitím a ničila jejich životy, a nechápe ani význam disidentského prostředí, kde se často scházeli lidé nejrůznějších postojů a názorů ve společné snaze hájit lidská práva. Což je btw něco, co mi dnes velice chybí. Možná kdybych byla jako Blažek a na vlastní kůži nepoznala lidi zleva i zprava, katolíky i marxisty, socialisty, umělce i kněze, žila bych dodnes v bublině. I když myslím, že spíš asi ne, protože to, do jakého prostředí jsem vstoupila a zůstala tam, bylo důsledkem mého čtení. Možná by někteří měli víc číst, aby zjistili, že svět není tak černobílý.
Přepište dějiny kvůli egu
Lidem, a hlavně mužům, se někdy bohužel stávají divné věci. Často v souvislosti s tím, když stárnou a přijde jim, že nebyli takoví, jak si o sobě mysleli – ne dost stateční, ne dost úspěšní, ne dost obdivovaní. V době nejrůznějších podcastů není nic jednoduššího, než někde vystoupit, vybrat si někoho, komu lidsky nemůžu konkurovat, a začít se do něj trefovat. Své publikum si to vždycky najde.
Zatímco na světě existuje tisíce nepravostí, zla a ústrků vůči slabším a potřebným – což nikoho upřímně moc nezajímá – daleko lepší je najít někoho, kdo je obecně známý, a jít do něj. Blažek to dělá s takovou urputností, až o něm lidé vážně diskutují, jestli je to tím, že je napojený na KGB/FSB (což mi psal někdo z okruhu vysoké diplomacie už před mnoha lety). Možná že je Blažek napojený na Mosad, možná kope za svého prezidentského kandidáta, z něhož nám měla spadnout čelist, zbrojního lobbistu Tomáše Pojara; daleko pravděpodobnější ale asi bude, že je jen zaťatý a nějakým způsobem mu schází emoční inteligence, podobně jako když jsem s ním asi po desáté natáčela a on na mě ječel po skončení natáčení, že „paní Michalákové“ neměli odebírat děti. Ačkoliv jsem se v té době dva roky podrobně touto kauzou zabývala a on k ní nedokázal říct jedinou relevantní informaci, jediný argument.
Navíc první video proti Barnevernetu vzniklo v Moskvě (známé svým skvělým sociálním systémem) a Rusové nenáviděli Nory, ať už kvůli šéfovi NATO Stoltenbergovi, nebo kvůli nerostnému bohatství. Češi v té době řešili, zda budou odebírat plyn a být více závislí na Skandinávii, nebo na Rusku. A víme, jak to dopadlo…
Místo toho, co by se Blažek zamyslel nad tím, komu celá PR kauza slouží, prostě se rozhodl, že je Norsko zlo, stejně jako teď brojí proti Petru Pavlovi, který za svůj mladický prohřešek má trpět celý život a pak asi ještě i v pekle, kam ho tenhle novodobý inkvizitor doprovodí. Tohle nevypadá na spolupráci s nějakou tajnou službou.
Kdysi jsem takové lidi znala. Většinou časem dospěli k tomu, že jedinou pravdu mají pouze oni, Mašíni a kapitán Hučín. Jenže svět se změnil. Pepík Nazdárek Mašín, kterého jsem ráda slýchala v telefonu, nyní kope za Trumpa a haní Zelenského a kapitán Hučín, který mi psal na web, když jsem začínala, mi dnes odmítá vydat telefon na Zdenu Mašínovou, protože se nejspíš bojí, abych ji neinfikovala progresivismem a levičáctvím, což je zřejmě všechno to, co se dotýká ekologie a práv zvířat, ochrany dětí a žen a vymezování se vůči rasismu a tzv. tradičním hodnotám. Ve skutečnosti homofobie, transfobie, xenofobie a antisociální cítění, nebo nenávist vůči migrantům a 20 000 mrtvým gazanským dětem, protože podle nich jde zřejmě o lidi druhé kategorie. Tak jak se dříve volalo „Ať žije SSSR!“ a provolával to i generál Pavel, dnes zase mnozí volají „Ať žije Izrael!, Ať žije MAGA, ICE, bílá rasa a vraždění těch, kdo s námi nesouhlasí!“
Člověk opravdu nemusí souhlasit s každým, zvlášť ne s politikem. Já třeba cítím větší sounáležitost s lidmi jako Alice Miller, Hannah Arendt, Primo Levi, Susan Sontag, Hermann Broch a Gábor Maté (opravdu nečekané, když jsem katolička z evangelické rodiny a největší vliv na mě měli židovští autoři) a v životě jsem dospěla k názoru, že je úplně jedno, jak se člověk deklaruje a co o sobě říká, ale jak se píše v Bibli, po ovoci poznáte je. A to, že se někdo deklaruje jako křesťan, nestačí. To jsou naopak často ti nejhorší, ochotní postřílet všechny, o kom si myslí, že schvalují potraty, a přitom jejich ikony figurují v Epstein files.
V neklidném světě lidé hledají, čeho se chytit, protože mají potřebu nějakého pevného bodu, někoho, na koho se můžou spolehnout. Tohle všechno Petr Pavel pro většinu lidí u nás představuje (ačkoliv před rokem 1989 bych se mu asi posmívala a dnes mi vadí, že více nevystupuje na podporu Palestiny, přestože jako jeden z mála mluvil o potřebě příměří už dávno a skrze Jordánsko poslal do Gazy sušené mléko pro kojence). Možná ho budoucí radikální historikové odsoudí jako někoho, kdo se jasně nevymezil vůči genocidě. Kvůli škraloupu z minulosti to ale asi nebude.
Největší problém s ním mají totiž jenom lidé, které mrzí, že sami nestačili nic udělat, nebo neměli dost odvahy.
Tento web čelil masivnímu hackerskému útoku, proto jsme byli nuceni zastavit veškeré příspěvky. Podpořit nás můžete stále na 282828999/5500.
