in

O tom, jak několik vět lítalo v Gottwaldově z okna

I kdybych byla zase takhle štíhlá, nechtěla bych tu dobu vrátit ani za nic. Pracovala jsem jako barmanka v klubu Divadla pracujících v Gottwaldově, pak přišli estébáci (takoví ti lidi jako Babiš) a vyhodili mě. 

V pět ráno kdosi zvonil u dveří, myslela jsem, že někdo jede od vlaku z Prahy. Pootevřela jsem na škvíru, albín s krysím obličejem (kdepak je mu dnes asi konec, pracuje pro ANO? volí ANO?) strčil nohu mezi dveře a už byli vevnitř. Byli z Brna a chtěli mi sebrat občanku, Standa Devátý na ně křičel, ať mě nechají na pokoji.

Přečtěte si také:  Dezinformační kampaně, hybridní válka a potenciální šílenství v nás

Chodili po bytě, všechno převraceli vzhůru nohama, lámali kartáčky na zuby nebo jehly od gramofonu, aby alespoň nějak uškodili. Běžela jsem pak domů a celou cestu si opakovala v duchu telefon na Petra Uhla, protože u Standy v bytě telefon odstřihli, internet neexistoval a mobily jsme neměli, milé děti. 

Aby napravil, co jsem udělala, házel Standa z okna petiční archy s Několika větami. Padaly dolů na chodník a lidé co šli kolem do práce je sbírali a četli, zvedali hlavu nahoru a měli udivené obličeje. 

Zítra to bude třicet let.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů