O tom, jak několik vět lítalo v Gottwaldově z okna

I kdybych byla zase takhle štíhlá, nechtěla bych tu dobu vrátit ani za nic. Pracovala jsem jako barmanka v klubu Divadla pracujících v Gottwaldově, pak přišli estébáci (takoví ti lidi jako Babiš) a vyhodili mě. 

V pět ráno kdosi zvonil u dveří, myslela jsem, že někdo jede od vlaku z Prahy. Pootevřela jsem na škvíru, albín s krysím obličejem (kdepak je mu dnes asi konec, pracuje pro ANO? volí ANO?) strčil nohu mezi dveře a už byli vevnitř. Byli z Brna a chtěli mi sebrat občanku, Standa Devátý na ně křičel, ať mě nechají na pokoji.

Chodili po bytě, všechno převraceli vzhůru nohama, lámali kartáčky na zuby nebo jehly od gramofonu, aby alespoň nějak uškodili. Běžela jsem pak domů a celou cestu si opakovala v duchu telefon na Petra Uhla, protože u Standy v bytě telefon odstřihli, internet neexistoval a mobily jsme neměli, milé děti. 

Aby napravil, co jsem udělala, házel Standa z okna petiční archy s Několika větami. Padaly dolů na chodník a lidé co šli kolem do práce je sbírali a četli, zvedali hlavu nahoru a měli udivené obličeje. 

Zítra to bude třicet let.