O liškách a škodné

Miluju lišky. Nikdy nezapomenu na sváteční myslivce s červenými nosy, jak na okraji pražského sídliště vytahovali z kufrů aut vyděšené liščí kostřičky, na kterých se právě chystali cvičit své norníky. Jejich už po ránu opilé oči svítily sadistickým uspokojením. Zřejmě nikdy nečetli Exupéryho, Jediné, co jsem mohla udělat, bylo potají je nafotit a vše zveřejnit. Před pár dny jsem poslouchala rozhovor se senátorem hrabětem Tomášem Czerninem. Říká v něm, kolik psů, koček, lišek, veverek, daňků, srnců a kanců zabil jeho otec. On sám prý loni zastřelil 67 nebo 59 lišek (nevím přesně). V té důkladnosti, s níž si dělal čárku za každý kousek, je něco obludného.

Myslivci argumentují tím, že se lišky střílet musí, protože nemají přirozené predátory a že se odstřelují jen starší kusy. Kolik je mezi těmi staršími kusy lišek, které po sobě nechaly mláďátka odsouzená ke smrti hladem? Abych hraběti nekřivdila, otevřela jsem Google. Hned první odkaz začíná slovy: „A ještě než mu položíte první otázku, ukáže vám fotky včera ulovené lišky.“

Vždycky když vidím myslivce, kteří se vyfotí s mrtvou liškou, případně s mrtvou liškou a jejími mrtvými mláďaty, vzpomenu si na koncentrační tábory a dozorce v nich, kteří se fotili s trofejemi. Mrtvými lidskými trofejemi.

Jaký je v tom rozdíl, že to byla „jen liška?“