Monika Le Fay
Nedávno jsme podrobně rozebíraly prezidentské volby s režisérkou Olgou Sommerovou a asi ne překvapivě jsme obě dospěly k tomu, že budeme volit Petra Pavla. O Babišovi netřeba mluvit a o Nerudové už jsem toho napsala tolik, že se těším, až volby skončí a vrátím se zase k něčemu podstatnému, k něčemu, co mě doopravdy trápí a co má smysl.
A jak jsem si vzpomněla na Olžin film O čem sní ženy, který otevřel a posunul debatu na téma feminismus a ženská práva, tak mě napadlo, o čem asi tak sní infantilní český volič? Ten, kterému stačí plnovous Radka Johna, bílé košile hnutí Svědků Babišových, nebo Photoshopem upravená tvář Danuše Nerudové s vybělenými zuby? Všichni jako kdyby povstali z reklamního světa, ze světa, kde je všechno možné, všechno voní a je nablýskané, nikdo nemá problémy a nic nás neobtěžuje – stačí jen natáhnout ruku a vhodit lístek do urny.
Tato estetika navoněné zdechliny, kdy harmonii u stromečku průhonického miliardáře dokresluje vycpaný krokodýl, vyfénovaný pudl a šťastná rodinka (tentokrát bez zahradníka), je navlas podobná rodinné pohodě z Kuřimi a z Telecí, kdy mají všichni ústa radostí dokořán, div jim nejsou vidět mandle a všichni najednou ukazují, že si správně čistí zuby, mají se rádi a všechno je krásné. Ach milý voliči, jenom prostrč prstíček dovnitř a budeš odloven a odsouzen k věčnému štěstí, úspěchu a radosti! Dokonce i marketérka Čapáku a šéfka kampaně Danuše Nerudová je ta samá; kdo by to řekl!
Možná je to cvikem, nebo okem, zřejmě hrajou roli také dokumentaristické zkušenosti; myslím však, že oči filmařů či filmařek tohle neoblafne. Skutečný svět se odehrává někde jinde. A myslím, že se nepletu, když řeknu, že Babišovi i Nerudové – ba dokonce Radku Johnovi – jsou problémy občanů s platbami za plyn a elektrickou energii (Nerudová důsledně říká eletrickou) ukradené. Ale co by ovšem neudělali proto, aby byli zvoleni? Řeknou vám úplně cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Co na tom, že odpovídají výhradně podle toho, ke komu mluví: odpověď se vždy přizpůsobí tazateli, jeho prostředí, médiu, či sociální síti. Říká se tomu, milý voliči, populismus.
O tom, že by bylo krásné mít na Hradě ženu, psát nebudu. Bylo. Všechno mě o tom přesvědčuje. Dokonce i když teď píšu o filmařkách, okamžitě se slovo podtrhne nesouhlasnou červenou vlnovkou a nabízí správné: filmařů. Na to ale teď není bohužel doba.
Doba je zlá. Jsme ve válce. Konec srandy. Máme dvě možnosti na výběr: muže, který se dostal až do vedení NATO jako nejvýše postavený z východního bloku, válku zná na vlastní kůži a reaguje střízlivě, když nedaleko dopadnou rakety. Pak tu máme ženu, kterou při neznalosti toho, co má na starosti vrchní velitel ozbrojených sil, nachytal i skautík na besedě v Litomyšli. Která by zřejmě po zprávě o dopadu raket málem rozpoutala třetí světovou, přičemž ani netuší, co je to vojenská kancelář a při zmínce o velení cituje Šíleně smutnou princeznu.
- Jako prezidentka republiky byste byla i vrchním velitelem ozbrojených sil.
- Od toho má prezident Generální štáb. Rozhodně to není jak v pohádce Šíleně smutná princezna, kde dva rádcové s černými klobouky a silnými brýlemi stojí před mapou a překřikují se: „Obětujeme levé křídlo! Kdepak, takhle to fakt nefunguje. Prezident si nemůže dovolit jen tak stoupnout na balkon a vyhlásit válku.
Infantilní voliči, prosím probuď se! Jestli ani tohle ti nestačí, tak ti není pomoci. Nerudovou ve druhém kole spolkne Babiš jako anakonda myšku a budeme mít toho třetího, černého, který nikam nechodí a ukrývá se vzadu. Neschopného řídit cokoliv, z čehož bezprostředně neplyne prospěch do jeho vlastních kapes. Lhostejného, bez emocí; hada, který nás všechny pozoruje a vytipovává si svou další kořist.
A samozřejmě mezinárodní ostudu inclusive. Jako by nestačilo deset let s Milošem Zemanem.
Loading…