Monika Le Fay
Když jsem nedávno vzpomínala na sedmileté výročí úmrtí zakladatele rodinných konstelací Berta Hellingera – a to vlastně jen proto, že jsem se shodou náhod dostala do rozhovoru s jednou známou konstelářkou a v té chvíli jsem si uvědomila, že má výročí – ale jak známo, náhody neexistují – dostala jsem ohlas, že v září uplynulo také šest let od smrti Jiřiny Prekopové.
Jiřinu mám spojenou s měsícem říjnem, kdy slavila narozeniny, takže to mi uniklo, a mám pocit, že bych to měla napravit. Na jejím pohřbu jsem nebyla, stejně jako jsem nedorazila na besedu s generálem, který už zahajoval svou prezidentskou kampaň den předtím. Říkala jsem si tehdy, že by bylo dobré uspořádat mu velkou besedu v krásném prostředí, což se nakonec podařilo, ale místo mě ji moderoval Petr Kolář.
Byla doba covidu, který kolem řádil, nebylo mi dobře, a poslední co bych chtěla, bylo někoho nakazit. Kampaň klidně proběhla beze mě a s Jiřinou jsem se rozloučila v duchu. Někdy má člověk pocit, že musí být u všeho a pak najednou zjistí, že se věci odehrají klidně i bez něj. Občas mám toto zenbuddhistické rozpoložení i ve chvíli, kdy se chystám psát. Tolik plků všude kolem. A já budu přidávat další.
Jiřina stejně jako třeba kníže Schwarzenberg, nebo Magor Jirous, patřili k lidem, o nichž jsem nejdřív natočila film, potom natočila další, delší film a nakonec o nich vydala knihu, fascinovaná jejich životy. Měli v sobě nějaký vnitřní řád, který je neochvějně nutil trvat na svém, nenechat se zviklat, držet slovo, nebo jakousi dnes již vysmívanou čest. Nezabývali se tím, co o nich říkají ostatní, protože měli plné ruce práce s tím, aby dělali co si usmysleli. A nic je od toho nemohlo odradit. Ani téměř deset let vězení v případě jednoho, ani dlouhé a smutné exily u těch druhých dvou.
Jiřina mi jednou vyprávěla, jak se celá Evropa postavila proti ní, když přišla s konceptem malého tyrana. Byla to reakce na nevýchovu německých rodičů, která vedla k naprostému zmatení dítěte a k pozici, ve které se v podstatě nemohlo cítit šťastně. Dnes už jsme úplně někde jinde, v mém nedávném podcastu s Jardou Duškem mluvíme o tom, jak jsou všechny ty možné koncepty hranic překonané. Sama za sebe bych řekla, že nejdůležitější ve výchově dětí je láska. Že když člověk spadne ze svého piedestalu, na který se sám postavil, a dokáže si na dítě udělat čas, vnímat ho a snažit se pochopit, nemusí mít ani žádné školy, či speciální pedagogické vzdělání.
Když jsem často přemýšlela nad všemi možnými teoriemi, které jsem od Jiřiny získala v jejích kursech Terapie pevným objetím a Škola lásky v rodině, přišlo mi, že jsou poznamenány dobou, v niž vznikly. Dnes už pevné objetí uplatňovat nemusíme, protože existuje řada jiných metod, ale ve své době měly velký význam, a sama jsem tuto metodu u několika svých dětí s úspěchem praktikovala. V jednom případě se dítě posunulo okamžitě o level výš, což bylo něco, co jsem si v té době neuměla vůbec představit. (Pozor, neplést s týráním dětí, kdy se na dětské tělo naskládalo několik dospělých, což vedlo bohužel i k úmrtí.) Lidé, kteří Jiřinu nechápali a iritoval je její smysl pro řád a pořádek, se ji snažili očernit tím, že dětem škodí, že je týrá, že po TPO může dojít k úmrtí. Zvlášť aktivní v tom byl slovenský dětský psycholog žijící v Praze, který nyní v mikině s logem IDF obdivuje zabíjení dětí v Gaze.
Ač jsem Jiřinu, které jsme všichni říkali Jiřinko, měla velmi ráda a určitý čas jsme byly velice blízké přítelkyně, podvědomě jsem cítila také limity jejího uvažování, které byly nutně ovlivněné tím, že se narodila v roce 1929 a sama děti neměla. Hellinger jí projevoval obdiv a sympatie a Jiřina sama říkala, že její terapii pevným objetím považoval za kompatibilní k jeho rodinným konstelacím. Obojí dávalo lidem možnost nalézt vnitřní rovnováhu a klid.
Trhlina v mém obdivu vůči Jiřině vznikla až v souvislosti s naším osobním propojením, kdy jsem spolu trávily hodně času, jely přednášet na Akademické týdny, znala mou rodinu. Zatímco u starších synů tvrdila, že mám kromě psů vychované i děti, rozhodnutí přivézt domů dítě z Klokánku se snažila shodit tvrzením o „neurotickém rysu“. Řekla jsem jí tehdy, že je to lepší, než si kousat nehty, nebo kouřit a odjela na sever. Když jsem se vracela autem a věděla, že od teď mám další dítě, celou cestu jsem plakala. Silnice z Ústí vedla právě kolem rezidence, kde doktorka Prekopová trávila své dny poté, co se přistěhovala zpět do Čech z nádherného Lindau. Pod vlivem emocí jsem se rozhodla se u ní zastavit a říct jí, jak soud dopadl. Měla právě na návštěvě kohosi. kdo měl potřebu komentovat mé sdělení slovy v nichž zněl despekt k dětem v náhradní rodinné péči a dost možná že i k etniku. Pamatuju si jen, že Jiřina na to nic neřekla.
Vybavuju si také její přednášku, kam jsem s maličkou dcerkou přišla a přítomná dětská psycholožka, která na ni reagovala, byla poté obviněna z toho, že chtěla pozornost strhnout na sebe. Padl nápad, že by bylo nejlepší aby tříletá holčička chvíli počkala sama za skleněnými dveřmi, odkud na nás dobře uvidí. Pamatuju si, jak mi táhlo hlavou, že to by byl finální záběr do filmu o Jiřině: zatímco erudovaně a zaujatě přednáší o dětské psychologii, reálné dítě pláče za dveřmi a snaží se dostat dovnitř. Popadla jsem dítě a šly jsme pryč.
Možná že jsem měla k Jiřině vztah jako k rodiči, kterého vidíme infantilním pohledem na jeho piedestalu a že jsem potřebovala zažít. jak reaguje jako člověk, který vlastní ani nevlastní děti nemá a schází mu tudíž nejen empatie, ale hlavně to co zažívají všichni rodiče každý den – brutální nastavení zrcadla. Na druhé straně, kolik lidí z oboru děti má a nevadí jim jejich vraždění, pokud nejsou bílé. nebo se nad nimi povyšují. Zažila jsem dětského psychologa, který o svém vnukovi mluvil jako o věci, která nic necítí, protože byl autista. Ve chvíli kdy toto píšu, vyšla zpráva o dětském psychologovi. který znásilnil klientku.
Jiřinin fundament obnovení lásky v rodině tady zůstává a přetrvá.
To všechno mi táhlo hlavou, když jsem otevřela mobil a jako první na mě vyskočila zpráva, že Presley Gerber .syn modelky Cindy Crawfor zemřel. Bylo mu 27 a podle všeho se sám zprovodil ze světa v léčebně, kde byl dlouhodobě umístěn kvůli léčbě závislostí.
Do světa modelingu byl vhozen velmi záhy, v době, kdy mu bylo 15, nebo i méně let, a postupně bojoval s úzkostmi, nočními děsy, panickými atakami, depresemi a PTSD. Tolik diagnóz na jednoho mladého kluka, který žil v pohádkově bohatém prostředí, všemi obdivovaný za krásu a půvab a místo aby si užíval dětství, byl vržen do světa modelingu, drog, peněz a lidí, kteří jdou přes mrtvoly. Místo chození do školy a milovaného sportu s kamarády, ho poslali jako balík na jiný kontinent, mezi cizí lidi. A který všechno to, co dostal, či nedostal. ve své původní rodině, léčil Xanaxem, Valiem, fentanylem a alkoholem, takže se už před pár lety dostal do několikadenního kómatu po téměř smrtelném předávkování.
Co dělala jeho rodina, jeho blízcí, kteří dostali druhou šanci?
Čím jiným je předávkování, než voláním o pomoc?
Zveřejnili to v médiích a dali fotky šťastné rodiny na Instagram?
Pomohla by terapie pevným objetím? To nevíme.
Pomohlo by držet si své dětí, jak doporučují psychologové a psycholožky? To rozhodně.
V něčem je možná Jiřinčina teorie překonaná. Co se ale týká její Školy lásky v rodině, ta pořád platí. Děti, které zažívají lásku, ji nepotřebují dohánět léky, drogami, nebo alkoholem. Držte si své děti.
