Náhradní péče jako dobrovolná charita

Diskuse o tom, že by se lidem, kteří se dobrovolně starají o cizí děti mělo přidat, ať už jsou to pěstouni dlouhodobí nebo přechodní, trvají několik let. Vždycky se do toho nakonec vloží někdo jako Václav Klaus junior, který nejenže by si žádné dítě nevzal, ale podle všeho by mu ani žádné dítě nesvěřili. Dopřát si ten luxus mít několik dětí s několika ženami se s rodinou, kterou děti v pěstounské péči potřebují, prostě neshoduje.

Nicméně v povědomí národa díky tomu stále je, že pěstouni, to jsou ti, co to dělají pro peníze.

Za celou dobu, co se u tuto problematiku zajímám, jsem se snažila pomoct, nebo reálně pomáhala, několika dětem. Nikdy jsem si nemyslela, že bych za to měla dostat odměnu, nakonec charitu člověk nedělá jako výdělek. Na způsob uvažování, že starat se o znevýhodněné děti je super byznys, jsem ale zákonitě narazila.

Když byli mí synové malí (jednomu byly čtyři roky a právě začal chodit do školky, druhému dva), setkala jsem se s chlapečkem, který nikoho neměl. Byl fyzicky i mentálně retardovaný a měl tři roky. Docházela jsem za ním do nemocnice a nechala si udělat testy na hostitelskou péči. Vzhledem k tomu, že se ale jeho prognóza po odchodu z nemocnice do kojeneckého ústavu v Krči – kde péče o něj spočívala v tom, že ho jednou v životě posadili na zahradu a vyfotili – vždy zhoršila, uvažovala jsem o tom, jak mu pomoct. Nakonec se ho navzdory všemu podařilo dostat z ústavu ven, do chráněného bydlení, kde jako mávnutím proutku okamžitě zmizel jeho největší handicap – krmení sondou. V Krči zřejmě nějak měli pocit, že když už nemluví a neběhá, tak je jednodušší mu dávat jídlo hadičkou. Někdy mezi tím jsem zkoušela vymyslet, co by se dalo udělat. Třeba bychom si ho mohli vzít domů.

Možná by mohl jezdit do denního stacionáře a být v rodině alespoň ráno, odpoledne, večer a o víkendech? Medicínsky vzdělanému personálu v Krči se to zdálo zbytečné – leží v klidu a je pod dohledem, když brečí, dáme mu Diazepam, eventuálně dva. Mně to dávalo smysl. Obrátila jsem se tedy na slečnu u doprovázející organizace, která dítě „inzerovala“, avšak žádnou rodinu pro něj nenašla. Opravdu, prognóza nebyla dobrá, nicméně když vidíte dítě ležící jako hadrová panenka, které ani nenavazuje oční kontakt a po několika málo návštěvách na vás upře velké vážné oči a řekne „mami,“ pokud nejste úplně vyhořelí, nebo cyničtí, máte touhu pomoct.

Ptala jsem se slečny, jestli třeba existuje možnost, že by chlapečka někdo od nás ráno vzal do denního stacionáře a odpoledne ho přivezl, aby nám trochu ulehčil život. Neměla jsem tenkrát ještě tolik asertivity jako teď, kdy jsem schopná na někoho, kdo troubí, že jedu pomalu, klidně zatroubit třikrát nazpátek, neuměla jsem ani moc řídit. Cesta přes celou Prahu se zastávkou ve školce, se třemi dětmi do čtyř let, přičemž na každé zastávce bych nějaké z nich musela nechat v autě samotné, mi přišla nereálná. Tudíž můj dotaz se mi zdál logický; hledala jsem nějaké řešení.

Normálně, pokud nejste úplně infantilní, také plánujete před porodem, kde budete bydlet a kam budou chodit vaše děti do školy nebo školky. Jestli je budete učit doma na samotě, nebo zažívat každodenní mnohakilometrové dojíždění do města. A máte-li někoho, kdo vás eventuálně zastoupí, nebo pomůže (to jsem neměla, neznala jsem nikoho, kdo by mohl přerušit práci a jít pomoct).

Studená sprcha, kterou jsem od slečny zažila, byla až neuvěřitelná. Později jsem se dozvěděla, že jsem se v první řadě zajímala o to, zda budu mít auto. Přitom my jsme doma v té době měli auta dvě a já sama jsem měla vlastní, nové. Nicméně představa, že bych třeba požadovala nějakou pomoc či spolupráci s takto postiženým dítětem (kdy mě navíc neustále strašili z Krče, že hodina mimo zdi ústavu znamená téměř jistou smrt) byla pro slečnu živící se pomocí opuštěným dětem naprosto nepředstavitelná. Nakonec jsem našla ochotnou paní z evangelické charity a ta se o dítě postarala.

V současné době máme v rodině další dvě děti. O jedno se staráme zdarma, druhé má nárok na dávky. Ještě nikdy jsme se ale nedostali do situace, že by příspěvek státu pokryl skutečné náklady na dítě. Spolu s odměnou pěstouna nestačí ani na školné, obědy, svačiny a kroužky. Tak jistě že bych mohla mít hroší kůži a nechat holčičku ve škole Petřiny-Sever, kde ji paní učitelka Dáša nepozvala ani na vítání prvňáčků a hned první den posadila za skříň a jako jedinou nenechala podepsat na tabuli (přestože jako jediná uměla kromě české také anglickou abecedu). Taková náhradní péče ale jaksi pro mě postrádá smysl. Dítě jsem si vzala proto, abych mu umožnila normální dětství v rodině, stejné, jako měly starší děti. Ne proto, abych na něm něco trhla. Znám pěstouny, kteří dávají děti do speciálních škol, lesních školek, nebo alterntivních zařízení jen proto, aby se nemusely hned od mala potýkat s rasismem, či šikanou.

Když si člověk uvědomí, kolik miliard ročně stát vyhází za všechny ty kojenecké ústavy, dětské domovy, Klokánky a spol. a kolik dostávají pěstouni, je mu do pláče. Z pěstounské odměny neutáhnete ani nájem v Praze. Pěstounství můžete provozovat pouze jako koníčka. Vhodné pro ženy, které se výhodně provdají a nemusí pracovat (obávám se, že ale takové typy žen mají trochu jiné zájmy, než trávit 24 hodin s dítětem, které na vás visí jako klíště, drží se vás za ruku, v noci vám leží na hlavě a odmítá vás opustit byť na půl hodiny). Nebo pro lidi, kteří mají vlastní bydlení a nevadí jim, že budou žít za několik tisíc (ideální pro lidi, kteří třeba bydlí v jurtě a živí se tím, co jim přinese les). Normální člověk, který chce vychovat normální dítě, takovou šanci nemá.

Vůbec si nedokážu představit, že bych mohla mít pracovní dobu od osmi do čtyř a doma přijaté dítě. Kdo by mě asi pouštěl z práce, když by ho bolelo bříško, mělo noční děsy nebo prostě a jen muselo být doma dostatečně dlouho, aby si poléčilo stará zranění? Už tak mi úplně stačí, že s pravidelnou železností začnu psát nějakou knihu, scénář nebo článek, jsem v naprostém napojení, práce mi jde od ruky – a v tom zazvoní telefon.

OSPOD, Úřad práce, doprovázející organizace, právníci, soudy, lékaři, psychologové, kriminalisté, příbuzní dítětě. Ano, dítě je v pořádku. Ano, v našem případě nejde o únos, ani o žádný jiný trestný čin. Ano, chodí do školy, k zubaři a k lékaři a má několik kroužků. Ano, tento rok už půjdeme potřetí k výslechu na kriminální policii, přestože my ani děti jsme nic neudělali.

Nakonec se stejně dočtete, že máte doma dítě (se kterým musíte jezdit pravidelně k psychiatrovi a do nemocnice) jen proto, že v biologické rodině odmítlo umývat nádobí. A nějaký pilný poslanec za ODS kvůli tomu nelení interpelovat ministryni Maláčovou.

Protože si myslíte, že noviny nemají lhát a je vaše právo se bránit, musíte znovu k soudu. Mezitím jdete k soudu kvůli svěření dítěte do péče, změně příjmení, píšete každoroční zprávy pro soud, žádáte o další svěření, prostě na soudu jste jak doma a za právníky zaplatíte víc, než je vaše odměna pěstouna za rok.

Dokud si někdo v tomhle státě neuvědomí, že péče o děti je práce jako každá jiná a že je potřeba lidem, kteří jsou ochotní se o pěstounské děti starat pomoct a neházet jim klacky pod nohy, nic se nezmění. Pěstouni potřebují finanční ohodnocení, aby nemuseli řešit jiné věci a mohli se věnovat svým dětem. A aby jim třeba mohli dopřát nějakou terapii, alternativní léčbu, nebo pobyt v lázních. A taky aby děti dostaly vzdělání, které jim alespoň zčásti nahradí jejich původní handicap, s nímž se tak jako tak budou potýkat celý život.

Pěstouni potřebují doprovázející organizace, které jim pomůžou najít psychology nebo právníky, když je potřeba. Nebo zařídí odvoz. Naprosto nechápu praxi, kdy jsou pěstouni povinní jezdit stovky kilometrů přes celou republiku jen proto, aby například kontaktovali biologické rodiče, tč. ve vězení. Také by bylo hezké, kdyby mohli třeba sami jet někdy na dovolenou. Zatím je to tak, že přijetím dítěte do rodiny se vaše životní úroveň prudce zhorší. (A ano, nestěžujte si. Chtěli jste to dělat? Takže si to dělejte třeba zadarmo.)

P.S Nepište mi prosím žádné dopisy, že mi jde o peníze. Nikdy jsem žádnou pomoc nežádala ani nedostala. S tím, že si všechno musím zařídit sama, jsem se také smířila a žádné dávky jsem nikdy nepobírala, ani když byly děti malé, protože jsem vždycky pracovala. Píšu to za pěstouny, kteří se rozhodli skončit s přechodnou pěstounskou péčí, tou úplně nejdůležitější, S.O.S pomocí pro ta nejmenší a nejbezbrannější miminka. Pro ta, jejichž mozek se bez láskyplné náruče přestane normálně vyvíjet. Jen v Praze jich prý ubylo už několik a když to tak půjde dál, tak nejspíš i přibudou.