Monika Le Fay
– Nikoho.
– Poprvé v životě nepůjdu k volbám.
– Někoho asi jo, protože se bojím Rusáků, ale nevím koho.
– Někoho kdo tu ještě nebyl, nějaké mlaďoše, asi Volt.
– To bude na podzim překvapení, ale jsem si téměř jistý že k volbám doma nepůjdeme, Jednak strany slouží miliardářům a jednak je pro mě nepřijatelný postoj ke Gaze.
– Dala jsem si přihlášku do strany Levice.
– Tak někomu to tam nakonec hodím, ale nevím komu.
– Budu volit korespondenčně, kvůli palestinským dětem.
– Musíme jít k volbám! Ale koho volit, to v této chvíli nevím.
– A oni chtějí, abys je volila! – řekl mi kamarád, který práci pro demokracii a bezpečnost tohoto státu věnuje většinu svého volného času.
– Myslíš jako že předpokládají, že jim to tam hodím automaticky?
Vždycky jsem dávala dobrý pozor na to, abych nežila v bublině. Možná zvyk z disentu. Stejně jako když dělám jakýkoliv projekt, film, knihu, nebo petici, snažím se aby tam byli zastoupeni všichni. Muži, ženy, mladí, i méně mladí, pravice i levice, ateisti i věřící, křesťané i muslimové, buddhisti i akademici, obyčejní a chudí i ti úspěšní. K čemu by to všechno jinak bylo dobré?
Mám kolem sebe lidi, které jsem potkala, točila, známe se od školky, zachraňovali jsme spolu psy i kočky, jsme spojeni náhradním rodičovstvím, láskou ke knihám, divadlu a filmům, disidentskou minulostí, křesťanskou církví, zájmem o sirotky a migranty, cizí kultury, jiná náboženství, dějiny gulagu, holocaustu, a Nakby; lidi kteří se živí psychologií, nebo ji studují, astrology, homeopaty, ty, kteří věří v domácí vzdělávání i porody, filmaře, cizince, lidi které znám díky svým dětem, nebo jsem si je našla sama, protože mě zajímali.
Jednou když jsem nemohla usnout, jsem počítala v duchu ty, které znám – ne ze sítí, či z obrazovky ale doopravdy – a jela jsem systematicky od školky po vysokou, od esoteriků po akademiky, a od disidentů po politiky. Skončila jsme někde u 1100 a pak jsem konečně usnula. Nemyslím si tedy, že bych byla člověk nějak uzavřený do své bubliny, ačkoliv můj nejoblíbenější stav je si číst, obklopená naprostým tichem a psy. kteří leží vedle mě a kočkami, které potichu předou.
Vlastně když tak nad tím přemýšlím, nic doopravdy podstatného a důležitého nemůže vzniknout bez ticha, samoty, meditace, modlitby, soustředění a hlubokého ponoru do duše. Všechny ty nesmyslné zprávy a podcasty, kde se hloupí baví s hloupými o hloupostech jen přebíjejí vnitřní hlas a baví unuděné až k smrti vyčerpáním. Banalita některých rozhovorů je pro mě tak strašná, že třeba i vystoupím z tramvaje, abych to nemusela poslouchat. Nejstrašnější střet s realitou ovšem nastává v zahraničí, kdy třeba sedíte na trajektu a pozorujete okolní moře a skály a ptáky nad hlavou a zažíváte naprosté štěstí, když v tom ticho přeruší ječivý ženský hlas: Jdu na záchod a zase se naseru!
Zvyk všechny komentovat a všechno komentovat nahlas, zvláště ve chvílích, kdy ostatní mlčí, konsternování hrůzou, dotčeni krásou, nebo ve chvílích kdy se to naprosto nehodí – jako třeba na pohřbu – je naším národním kulturním dědictvím.
Rozepisuju se tu tak trochu zeširoka s myšlenkou na to, že jsme jako křeček v kolečku uvězněni do záležitostí dne, nemáme ani chvilku na to zamyslet se, co se ve skutečnosti děje a tím pádem jsme možná tak trochu odtržení od reality.
– Stačí lidem strach z Ruska, nebo z Babiše k tomu, aby šli volit?
– Řeší voliči víc geopolitiku, než vlastní peněženku a ceny za energie?
– Existuje nějaký program pro mladé lidi, nějaká naděje, nejen na to získat bydlení?
– Stačí uchlácholit mentální pohrobky Václava Havla a Karla Schwarzenberga tím, že se hlásíme k odkazu lidských práv?
– Můžeme doufat, že voliči kašlou na klimatickou krizi, protože mají dost vlastních starostí?
Doopravdy jsem zvědavá na výsledky voleb. Poprvé v životě mě napadlo, že tam nepůjdu. Poprvé v životě přemýšlím nad tím, že budu volit někoho, kdo se tam nedostane. Celý život jsem byla ve volební místnosti první, nebo jedna z prvních, většinou i společně s rodinou. Nikdy jsem nevolila stranu, která by neseděla ve Sněmovně, nikdy jsem nevolila populisty, komunisty, nácky, nově vzniklá hnutí a strany, které brzy zase zmizely v propadlišti dějin, dokonce jsem ani nevolila menší strany, které by mi třeba přišly sympatické, ale hrozilo, že by se do parlamentu nedostaly. Od té doby co jsem mohla volit až doteď, jsem byla poslušná, ideální volička, která volila už téměř všechny strany pětikoalice.
To, že uvažuju tak jak uvažuju, není ale žádný extremismus, uvažuju tak jako lidé v mém okolí. Jsem doopravdy zvědavá, jak to dopadne. Nadávat mi (nebo mně podobným) a ulevovat své frustraci ale asi nemá moc smysl. Za prvé já to nečtu a za druhé myslím že by bylo lepší spíš udělat něco pro to, aby se tak voliči a voličky necítili. A aby v sobě zmobilizovali zbytky ochoty. Ochoty jít volit.
