Monika Le Fay
Do knihovny jsem chodila od druhé třídy, ale když mě počet vypůjčených knih začal stresovat (máte aktuálně 47 výpůjček které je nutné vrátit!) a upomínky byly podepsané naším kamarádem, který momentálně řídí celou knihovnu, stresovalo mě to natolik, že jsem to všechno utnula. Vydrželo mi to ale ne moc dlouho a po pár letech jsem se zase jako ztracená dcera vrátila. Přece jen nechcete doma jako hordič hromadit další tisíce knih a existují knihy, které si nutně chcete přečíst.
S příručkou o feng-šuej (o němž mám doma minimálně dvě police) v ruce jsem se vracela kolem regálů. A do oka mi padla kniha Panoptikum české. Je to vyprávění o tom, co se stalo Ireně Obermannové poté, co vydala slavnou Tajnou knihu o love story s naším prvním prezidentem. (Do závorky předem musím napsat, co už jsem psala několikrát, že byl jedním z důvodů, proč jsem podepsala Chartu, proč mě věznili a měla jsem soud a že když jsem ho poprvé viděla divadelní oponou někdy kolem roku 1986-1987, tušila jsem, že to je někdo kdo bude pro můj život důležitý. Když jsem ho pak kdysi o desítky let později potkala na shakespearovských slavnostech na Hradě, říkala jsem kamarádovi, že i na mě překvapivě na moment zapůsobila jeho bezprostřední přátelskost a to, jak mě chytl za loket. Na což můj kamarád opověděl: No to bys koukala Vašek si i klekali na kolena, ten by dostal i tebe, i když si stokrát můžeš myslet že ne. Pak jsem ho párkrát točila a pak o něm točila a na tuto příhodu jsem mezitím zapomněla ale připomněla se mi teď při čtení knihy, protože je naprosto jisté, že Havel charisma pro ženy měl a dokázal ho využít. )
Tajnou knihu jsem nikdy nečetla, a v době její největší slávy jsem asi ani nemohla. Přes den jsem točila několik filmů, z toho jeden v Lindau, starala se sama o dva malé chlapečky, a později po nocích vyráběla sborník o Magorovi, což byla poslední kniha, do které Havel přispěl, a taky chystala večer v DOXU k poctě Magora (a vzápětí i Havla, který do DOXU nemohl přijít, protože byl na chalupě, kde také za pár dní zemřel), takže cukroví pod stromeček mi věnovaly boromejky a Marta Jirousová. Do toho také zemřela má příbuzná a přítelkyně od školky, spisovatelka Hana Androniková. Zpětně se divím, že jsem to vůbec vydržela. Ale hlavně – byla jsem prostě v té době mezi lidmi, kteří neochvějně stáli za Havlem jako vojáčci na stráži, aby ho ochránili před ženským nebezpečím což je srandovní, protože dospělý chlap nepotřebuje před ničím bránit,
Film o Václavu Havlovi, který jsme začali točit pár hodin poté co zemřel, stál nejvíc ze všeho na výpovědi boromejky Vertias Marie Holíkové a mimoto jsem byla součástí ankety žen, které Havlovi přály k narozeninám v MfD hned poté, co vyšel rozhovor s Irenou Obermannovou – což měla být zřejmě jakási náplast na otevřený rozhovor o jejich vztahu – pamauju si, že nějaká žena napsala, že by prezidentovi k narozeninám přála Olgu.
Atmosféra na Havlových narozeninách v DOXU téhož dne, kde jsme byli s Bořkem Šípkem, tím byla poznamenaná a když jsem pak Havla viděla v DOXU naposledy o pár týdnů později, kde už byl pár dní před smrtí, říkalo se, že mu Tajná kniha zkrátila a znepříjemnila konec života. Zkrátka byla jsem na straně těch, kteří stranili Havlovi a moc nad tím nepřemýšlela. Myslím, že dnes už by se to nestalo.
Píšu to tady tak podrobně, abych vysvětlila tehdejší situaci. Kromě jiného jsem se osmým rokem soudila o děti a o alimenty a Česká televize nám nebyla ani schopná dát peníze, takže jsme film o Havlovi točili rok zadarmo, než Alena Millerová prosadila že půjde do vyslání, takže na něj něco málo dostaneme.
Toto všechno se tak zvláštně prolíná se čtením knihy, kde Alena vystupuje jako přítelkyně Ireny (všechny jsme absolventky scenáristiky na FAMU, ale z jiné doby, takže Irenu jsem osobně nepotkala), a kde většinu lidí v textu dokážu dešifrovat. A musím říct, že to, co v knihy na mě od počátku působí, je upřímnost. Irena přesně popisuje lidi, které znám, a má s nimi překvapivě tytéž dobré, nebo tytéž špatné zkušenosti. Až mě to vlastně zarazilo a Tajnou knihu sem si v naší knihovně objednala, že si ji konečně přečtu.
Odjakživa trpím totální a nepřekonatelnou alergií na velikány české literatury jako jsou Kundera, nebo Vaculík, a když slyším, jak někdo hájí jejich misogynní báchorky, dostávám kopřivku. Pamatuju si, jak jsem kdysi s odporem četla Vaculíkovu knihu Jak se dělá chlapec, která se zrovna tak mohla jmenovat Jak podvádět manželku a veřejně dokázat, že mi ještě stojí. Při další nejbližší příležitosti jsem se jeho knih zbavila. Nedávno vydala knihu jeho dcera, která myslím dokládá,. že mu až tak nekřivdím..
U nás se na modlu prostě nesmí sahat, protože to je přece náš Ludva. Ale je v tom něco ujetého, asi jako když Vanessa Springora popisovala zneužívající vztah se slavným francouzským literátem Gabrielem Matzneffem, kterého všichni za jeho tvorbu milovali a nijak jim nepřekáželo, že navázal nerovný sexuální vztah se školačkou. (Na Wikipedii je u jeho jména napsáno: (He) is a Frech writer and pedophile.) Ve Francii jsou o trochu před námi, takže tam už mohou vycházet i knihy tohoto typu; u nás jsme zatím ve fázi, kdy ani dospělá žena nemůže napsat knihu o vztahu s dospělým mužem, aniž by se stala terčem honu na čarodějnice.
Je to vůbec možné, ve 21, století, že nějaká žena nemůže o nějakém muži napsat, co si myslí?
Nemluvíme o literární hodnotě, stylu, zápletce, grafické úpravě, natož o hodnocení protagonistů. Každému se líbí něco jiného; já třeba jsem vyrostla na Dickensovi a teď nejčastěji kupuju dítěti přisprostlá japonská manga v angličtině Nevylučuju ani, že o Havlovi může někdo napsat lepší knihu, nebo že s ním zažil více veselí. Ale bránit někomu ať si napíše svou knihu? Co to je – cenzura? A co kdyby napsala něco skutečně hanlivého? Co potom?
Knihkupectví jsou plná škvárů od mužů. kteří ani nepíšou o tom, že byli do někoho zamilovaní, ale rovnou dělají z žen sexuální objekty, fetišizují je, ponižují, nepřikládají jim žádnou hodnotu. To nikomu nevadí?
Musím říct že při čtení Ireny Obermannové do mě vjel vztek Kde jsou ty doby, kdy jsme v devadesátkách na FAMU sdělily se spolužačkou překvapenému profesorovi, že člověk, který opustil ženu s pěti dětmi, nemá právo nám cokoliv vykládat a přednáška byla zrušena . Kdy jsme si na hodinách četli a rozebírali slavnou Susan Sontag, dívali se na filmy neznámých režisérek a na přednášku k nám přišla průkopnice feminismu Alexandra Berková, zatímco u vína jsme se hádali s profesorem o tom, jestli Kundera je, nebo není misogyn a nula. (Když toto píšu, počítač mi nabízí automatickou opravu – ne režisérek, ale režisérů.) Kam zmizela tahle naše svoboda?
Je mi velmi líto, že jsem se v té havlovské vřavě Ireny tenkrát nezastala, protože ať to bylo jak chtělo, i kdyby se mi kniha třeba nelíbila, tak prostě lynčovat někoho za to co napsal, je naprosto nepřípustné. Jakkoliv jsem Václava Havla měla ráda a byl pro můj život důležitý, nebyl modla, ale člověk z masa a kostí a mramorovat ho škodí – nejvíc jemu osobně. Sama jsem mu kdysi říkala, že život v disentu nebyl jen smutný, ale taky dost veselý, což po mně do kamery opakoval. Nedodala jsem ovšem známé rčení kámen prcal cihlu.
Pár let před jeho smrtí jsem natočila film o jeho kamarádce a navzdory kanceláři, která mi tvrdila že tu tři týdny nebude a rozhodně nemá čas koukat na filmy, jsme mu doručili kazetu a při náhodném setkání mi soustředěně dlouho popisoval, co by ve filmu udělal jinak a co jsem udělala dobře a že se mu to líbilo, zatímco jeho okolí se ho snažilo ode mě odtrhnout. Místo toho se vedle nás nenuceně postavila další osoba a Havel aniž by mrkl, řekl: To je z Blesku oni to tak dělají, někam se postaví a poslouchají. A povídali jsme si dál. Jak jsem později ke svému překvapení zjistila, jeho detailní zájem o film byl zřejmě motivovaný zejména proto, že jeho hlavní hrdinka bývala jeho milenkou.
To, co Irena popisuje v knize je mi tudíž naprosto známé a ani na moment mě nikdy nenapadlo, že by si to vymyslela Proč by to dělala? Pomluvy roznášejí jen lidi, kteří vidí v ostatních to, co by dělali sami, kdyby mohli.
Panoptikum české končí scénkou s nepřejícnými členkami prezidenského fan klubu disidentkou Jiřinou Šiklovou a novinářkou Renatou Kalenskou, které se autorku snaží vystrkat alespoň ze společné fotografie s prezidentem. Tyhle dvě ženy, jako přes kopírák, se angažovaly i proti mně; v době, kdy jsem na tomto webu zveřejnila rozhovor s badatelem Mirkem Vodrážkou o tom, že Cyril Höschl donášel StB a jevila o něj zájem KGB. Šlo to tak daleko, že Kalenská s Höschlem udělala velký rozhovor, kde ho nechala mluvit o tom, že “ bájím“, ale nikdy mi nedala příležitost se k tomu vyjádřit, ani necitovala ze spisu, prostě jen vycítila, že je lepší potopit nějakou ženu, než šéfa NÚDZU a na svém Facebooku pak ještě napsala, že to je príma chlap.
Úplně totéž udělala Šiklová – a abychom byli vyvážení, tak také můj někdejší kamarád Vladimír Merta, který na rozdíl od ní ode mě znal detaily a loučil se se mnou slovy: Budeš to mít těžké!
A taky že jo. Jiřina i Vláďa se vyjádřili, že nikoho neudával a dodnes po těch mnoha letech mi to někteří omlacují o hlavu a vydávají to za znak mé malé důvěryhodnosti, podobně jako Ireně vyčítají, že zveřejnila románek s ex prezidentem. Kdo se páral s detaily jako například s důkazy,
S Jiřkou mě navíc pojí neuvěřitelná příhoda, kdy se mě pokoušela přesvědčit poté co jsem ji poprvé v životě potkala, ať jdu na potrat s dítětem otce,, který v jejích očích znamenal méně něž – slušně řečeno – záchod. Já jsem na žádný potrat jít nechtěla, navíc jsem měla dojem, že ani nejsem těhotná, ale Jiřina věnovala velký kus svého času, aby mi vysvětlila, proč to musím udělat a proč to nic není. Asi není překvapivé, že jsem jsem se později od tohoto svého tehdejšího partnera dozvěděla, že spolu kdysi měli románek.
A jak to asi bylo s Havlem? Šiklová nelenila a napsala matce Ireny Obermannové nechutný dopis. Proč se vůbec do toho všeho pletla?
Možná že teprve teď nastane ta správná doba, kdy se bude o věcech jako je aféra a veřejný lynč kolem Tajné knihy konečně mluvit. Nebo až uběhne ještě trochu více let Jako nyní někteří potichu šeptají o lesbickém románku Milady Horákové s ženou, která stála na druhé straně dobra. Jako kdyby to že má někdo nějaký, nebo nijaký sexuální život rozhodovalo o tom, co je za člověka! (Samozřejmě v případě, že jde o dospělé lidi, mezi nimiž panuje shoda.)
Do tohoto už se ale pouštět nebudu, stačí mi hejty, které dostávám. Z logiky věci je určitě lepší budovat si síť povrchních společenských kontaktů, než se strefovat do model. To nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo; leda po smrti. Ale mám dojem, že my holky ze scenáristiky které bereme slova vážně a celý život pracujeme s pojmy jako láska, svoboda, opuštění odpuštění, a soucit, se jen těžko můžeme na stará kolena předělat a začít být povrchní jako naše okolí. To můžeme nechat těm nesoudným fanynkám, které svoji hodnotu odvíjí od toho, jak hluboko se do něčí mužské zadnice zanoří.
Loading…