Minářovy Potěmkinovy vesnice

Nafouklá bublina jménem Mikuláš Minář splaskla tak rychle, jako se nafoukla. Od čtvrtku, kdy byla média zahlcená informacemi o jeho novém projektu Lidé PRO, na podpisových arších přibyly pěkné dvě procenta lidí z očekávaného půl milionu.

O nesmyslnosti nového projektu a dalším tříštění demokratických sil už psali jiní, jinde a lépe. Považuju v podstatě za skvělou adventní zprávu, že na špek Mikuláši Minářovi tentokrát téměř nikdo neskočil. Jako jeho hnutí schází skutečné osobnosti (těch, co mají co říct, je tam opravdu asi tolik, co prstů na jedné ruce), tak se nedostává ani lidí, kteří by ambicióznímu revolucionáři chtěli pomoct. Něco jiného je oslovit lidi na náměstí, něco jiného vstoupit do politiky, začít od nuly, zvítězit ve volbách a postupně si vybudovat kariéru. Mikuláš Minář mi připomíná lidi kolem Karla Schwarzenberga, kteří se pokoušeli bez jakýchkoliv zkušeností a znalostí vytvořit kampaň pro prezidentskou volbu. Uměli uspořádat koncerty a vyrobit veselé pankáčské placky, tak měli pocit, že to dělají správně. Ve štábu měli jedinou odbornici na politické kampaně, která ovšem brzy poté, co to nevyšlo, odešla pomáhat dělat kampaně Andreji Babišovi.

Doufám, že takto neskončí také lidé nespokojení s výsledky hnutí „pro lidi“, které nemůže přinést do společnosti nic jiného než chaos a opovržení klasickými demokratickými stranami (jeden z rysů hybridní války) a další rozkoly mezi lidmi. Než hnutí Lidé PRO, budu volit v podstatě jakoukoliv politickou stranu (s výjimkou komunistů, SPD a ANO). Každá politická strana se svými mechanismy je totiž větší zárukou demokracie než falešný Mesiáš.

Asi i to patří k neduhům posttotalitní společnosti, jimiž budeme muset projít jako takovými otravnými, avšak ve skutečnosti banálními dětskými nemocemi, než se z nás stane normální země. Prý to trvá nejméně jednou nebo dvakrát tak dlouho, když se společnost vzpamatovává ze své totalitní minulosti, než se zase uzdraví. Při troše štěstí se toho v důchodu dožiju.