Mikuláš Minář superstar

Potkala jsem nedávno u nás před pekárnou jednoho starého známého. A když říkám starého, tak tím myslím, že se známe opravdu více než dvě desítky let a něco k tomu. Povídali jsme si, obdivovali psa přivázaného před prodejnou akvaristiky a společně čekali na jeho majitele, abychom se zeptali, co z tak krásného štěněte nakonec vyroste. Mezi řečí jsem prohodila, proč vlastně odmítl mou nabídku vystupovat ve filmu o Karlu Schwarzenbergovi. Když mu můj kolega volal, aby domluvil natáčení, tak řekl, že nemá co říct.

Náš známý je člověk ze staré školy. Člověk, který nemluví do větru, nelže a jen tak neplká, co mu slina na jazyk přinese. Když něco řekne, má to vždycky hlavu a patu. Zažil časy, které nikdo z mé generace nepamatuje. Bydlel na koleji s Karlem Krylem, znal každého, kdo v německy mluvícím exilu něco znamenal, takže samozřejmě také knížete. Lidí, kteří znali osobně Schwarzenberga v této době, tedy během 70. a 80. let, opravdu není moc. On ale dospěl k závěru, že mu nebyl tak blízko, aby si osoboval právo o něm mluvit.

Jaký je to rozdíl mezi lidmi, kteří se dnes a denně hrnou na kameru a přitom co říct nemají, napadlo mě, když jsem po rozloučení kráčela k domovu. Určitě by všechno, co by vyprávěl, bylo zajímavé. Nejspíš ale usoudil, že se nechce cpát dopředu a dělat ze sebe něco, co není. Naprosto osvěžující přístup v době, kdy psychiatr Jan Cimický, krycím jménem PINEL, navrhoval produkci amerického filmu, že v něm vystoupí jako přítel Václava Havla. A kdy dnes a denně otevíráme média plná lidí, kterých je všude plno a ve skutečnosti nemají co říct.

Krátce po našem setkání jsem bloumala IKEOU a zaslechla za zády komandující, hrubý ženský hlas. Normálně to nedělám, ale v tom hlase bylo něco tak nepříjemného, že jsem se prostě zastavila a otočila, abych se podívala, komu patří. Patřil ženě, vedle níž kráčel zasmušilý, znuděný a blazeovaný muž. Nebyl to nikdo jiný než Honza „Neschovávej se“ Fischer, člověk natolik jistý svým vítězstvím v prvním kole přímé prezidentské volby, že neunesl porážku a po vyhlášení výsledků utekl před novináři zadním vchodem. Bývalý kariérní komunista, naprosto přesvědčený o své výhře. 

Český politický bizár je plný lidí, kteří sami sebe milují, vypadají, jako by byli z umělé hmoty nebo měli Aspergerův syndrom. Autentičtí lidé, jako byl Václav Havel, nebo je Karel Schwarzenberg, už téměř vyhynuli. Každý, kdo projeví vlastní názor jako senátor Miloš Vystrčil nebo vtipně komentuje situaci jako poslanec Miroslav Kalousek, svítí jako drahokam ve tmě. Schopnost nadhledu nad sebou samým, sebeironie, smysl pro humor či schopnost zastávat nepopulární stanovisko jsou vzácné jako šafrán. Autentických lidí je zoufale málo a každý, kdo by se choval jako normální člověk, dokázal by ve svém civilním životě něco pořádného a měl by navíc ještě třeba smysl pro humor, by byl okamžitě hvězdou. Politika nepotřebuje další mesiáše, chytrolíny, narcisy ani PR produkty, potřebuje normální ženy a muže, kteří dokážou spolupracovat s ostatními a místo svých osobních zájmů preferují blaho celku. A kteří mluví k věci: a ne proto, že na ně zamíří kamera či mají potřebu se někde ukázat.

Svět mimo politiku je naštěstí plný zajímavých lidí a já osobně vždycky dávám přednost těm, kteří mají sebereflexi. Také jsem léty vycvičená z natáčení, že je třeba obklopovat se lidmi, kteří jsou chytřejší. Nerozumím kameře tak jako kameraman, ani zvuku jako zvukař, neumím hrát jako herci a navrhovat scénu jako architekt. Kdyby tomu tak bylo, živila bych se jako kameramanka, zvukařka, herečka nebo architekta. Mým úkolem je pouze vybrat lidi, kteří tomu rozumějí, obklopit se jimi, diskutovat s nimi, akceptovat jiný názor a mít odpovědnost za to, aby dílčí jednotlivosti přispívaly myšlence a celku, za který jsem odpovědná. Proto mám vždycky trochu problém s lidmi (politiky), kteří si myslí, že všemu rozumějí nejlíp. A největší problém mám tradičně s těmi, kteří nekomunikují s ostatními, nenechají si poradit, nectí jednotlivé profese a rovnou přijdou zachraňovat republiku, demokracii nebo svět. V přesvědčení, že právě já jsem ten, který to tady sám vytrhne, je něco, co dopředu tuto možnost v podstatě sabotuje. Žádný velký vizionář neposunul dopředu svět sám svým egem, ale vždy pouze tak, že pro své nápady dokázal nadchnout ostatní, kteří mu pomohli je realizovat.

Všichni ti milí a fotogeničtí lidé, ať už se jmenují Vladimír Franz, Táňa Fischerová, Marek Hilšer, Michal Horáček, Radek John, Vít Bárta, nebo Mikuláš Minář mají společnou jednu věc – hrají jen na sebe. Na svou image, na svou popularitu, na přesvědčení, že jsou lepší než ostatní. Je to něco, co pomůže demokratickým stranám v boji proti molochům jako je Babiš? Těžko. Ti první dva pomohli tomu, že máme místo knížete na Hradě Zemana, další pomohli tříštit hlasy proti nudnému, leč solidnímu vědci – takže máme zase Zemana – a ti zbývající jsou prostě přesvědčení, že jsou lepší než ostatní. Jak dopadly Věci veřejné, víme, jak dopadne Minářovo hnutí, lze jen tušit. Osobně mu dávám maximálně čtyři procenta. Nechtěným důsledkem pak může být potopení některé z menších stran zprava nebo kolem středu.

Vůči Mikuláši Minářovi v podstatě nic nemám, kromě toho, že si myslím, že neví, co chce a že mu – jak mě upozornil už v zimě jeden známý lékař – trochu stoupla sláva do hlavy. Člověk, který má ambici spojovat demokratické strany, a přitom neakceptuje na Facebooku žádosti od lidí, které osobně nezná – tj. nehodlá diskutovat s někým, jehož názor mu není dopředu známý – člověk, který odmítne na Letné ikonu Jaroslava Hutku, protože se bojí, že dá prostor někomu, kdo má osobité názory –, a také navíc člověk, který pár dní před volbami vyhlásí vznik nové formace, o níž zatím ani netuší, s kým ji postaví a kdo ji zaplatí – nemůže zachránit vůbec nic. Pokora je takové nudné, starosvětské slovo z nedělní školy. Politik, který nemá pokoru či vědomí, že existuje něco, co ho přesahuje, nic nezmůže. Politik bez sebereflexe není politik, ale sebestředný egoman, nebo naivka.

Infantilní voliči se radují, mají zase na koho sázet. A Babiš se může smát, až se bude za břicho popadat.