Mafiánsko-vekslácká kulturní revoluce

Až dozní hysterie, napíšu článek o tom, jak doktor Železný, Nova a Barrandov přispěli k definitivnímu zhloupnutí českého národa. Člověk nemusí být čtenářem Sontagové a znalcem díla Leni Riefenstahlové, která točila pro Hitlera, aby si všiml určité podobnosti totalitní estetiky, kdy je všechno krásné, nadějné, takže radostně hledíme do budoucnosti – hlavně ti, kdo se do ní z ideologických nebo rasových důvodů hodí.

Stejně jako dnes nepoužíváme nacistické symboly, srp a kladivo, a neobdivujeme budovatelské básně Pavla Kohouta a předválečné filmy Leni Riefenstahlové. Tedy alespoň my, ti, co víme, že obdiv pro totalitní ideologii je obdivem pro estetiku banálního zla, která stála životy už příliš mnoho lidí.

Existovali autoři, jako například rakouský dramatik Odon von Horváth, který potkal Hitlera v úzkém kroužku koncem dvacátých let a už tenkrát poznal, v čem je nebezpečný. Lidé jako on pak utíkali přes hranice, aby zachránili holé životy. Protože to co totalitní estetiku a ideologii nejvíc štve, jsou lidé, kteří jsou odlišní. Barvou kůže, původem, názorem, svobodným uvažováním. V posledních letech na něj často myslím, jak se situace u nás stále více podobá tomu co bylo v Německu 30. let. Nejpodezřelejší jsou už zase intelektuálové, a být třeba spisovatelem, nebo básníkem, je nadávka. Hitler i Stalin takové lidi nesnášeli, protože nedokázali mít jejich myšlení pod kontrolou a ohrožovali je svou svobodomyslností. Některé umění se do totality krásně hodí, jiné ne, i kdyby se postavilo na hlavu.

U nás doma českou pop music přepínáme a je to rozdíl, pohybovat se ve světě Mahlera a Handla, Elly Fitzgeraldové, Oldřicha Janoty, nebo Plastic People. Když jedeme ráno do školy, posloucháme Carmen a ačkoliv je to už po tisící a znám to nazpaměť, pokaždé žasnu nad tím jak je to krásné.

Není nutné být znalcem Albana Berga, Hermanna Brocha, Andreje Tarkovského, nebo Michaila Bulgakova. Ačkoliv znát je znamená mít v životě pevný bod, někoho, s kým člověk může komunikovat jako s přáteli, když kolem zuří kulturní bitva.

Všechny ty Maruny, Miluny a Jaruny, co mě neustále spamují, asi ani netuší, že se kdysi dívaly na moje filmy. Doba jejich mládí, kdy kniha a veřejnoprávní televize ještě nebyly nadávky, je ale bohužel pryč. Občas z některé vyleze, že třeba četla nějakou mou knihu, ale pak okamžitě vypustí příval urážek a nadávek. Většinou je to zřejmě z toho, že jim ujel vlak, nemají nikoho komu by se mohly svěřit, nemají práci a vůbec neví co si se sebou počít. Místo toho se upínají na seriálové postavy a zpěváky pop music. A ani netuší, že i ten oblíbený zpěvák, jehož osudy prožívají skrze bulvární časopisy, by v reálném životě dal vždycky přednost někomu jinému než jim.

Podobní lidé byli hodně slyšet za války, i po válce. Vadili jim židovští spoluobčané, sudetští Němci a v padesátých letech si vybíjeli zlost na české elitě. „Jsem se sebou nespokojená – však on se někdo najde, kdo si to odskáče“. Za protektorátu se stály fronty na udání a po válce si nemohl být jistý nikdo ničím. Pražský dav klidně chytil herce, který se ničím neprovinil a alespoň mu ostříhal vlasy. Jen proto, že mluvil německy.

Shodou okolností mají rodiny Mištincovy a Babišovy, tedy strůjci nové vekslácko-mafiánské kulturní revoluce, společné kořeny právě v této době. Otec Livie Klausové arizoval židovský majetek a pak se dal do služeb StB, u Babišů byli v StB podle všeho skoro všichni a kdo nebyl z rodiny, ale patřil k tajné polici, toho Babiš okamžitě zaměstnal. Společně se nás teď budou snažit překvapit divadlem, jaké svět neviděl. Dokonce se pokusí změnit název Letiště Václava Havla, protože to jim leží v žaludku nejspíš ze všeho nejvíc, když jsou dnes a denně ponižování skutečností, že podle někoho pojmenovali letiště – a po nich ani nádraží. A ke všemu ještě to byl dramatik.

Státní pohřeb neměl Ivan Medek, ani Věra Čáslavská. Nebude ho mít ani Karel Schwarzenberg nebo Marta Kubišová. Bude patřit jen tomu, kdo tak skvěle ztělesňoval éru nevědomí a zapomnění. Co jsme si, to jsme si, každá doba má nějaké přešlapy a nakonec, kromě pár mrtvých, se toho zase tolik nestalo. Hlavně nás na to nikdo nesmí upozorňovat.

Estetika socialistické pop music je příšerná a pracovně jsme ji vždycky u filmu nazývali estetika hnusu. Nikdo dnes nikomu nebrání obklopit se symboly socialismu. Každý si může dojet trabantem pro chemlonové ozdoby na zeď, nebo přitlouct na chodbu Rumcajse z drátu. Staré desky ještě stále hrají a časopisy z té doby se dají dohledat.

Známkou zdravého rozumu ale je se vůči tomuto vymezit. Stejně jako dnes nepoužíváme nacistické symboly, srp a kladivo, a neobdivujeme budovatelské básně Pavla Kohouta a předválečné filmy Leni Riefenstahlové. Tedy alespoň my, ti, co víme, že obdiv pro totalitní ideologii je obdivem pro estetiku banálního zla, která stála životy už příliš mnoho lidí na to, aby se to dalo brát na lehkou váhu. 

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.