Monika Le Fay
Bořek Šípek. BO-ŘEK ŠÍ-PEK. Když mě s ním před lety Jarda Dušek seznámil, říkal, že si nejdřív myslel, že si to jméno zkrátil sám. Ale nezkrátil, doopravdy se tak jmenoval a dokázal, že to jméno je známé po celém světě, citované ve všech učebnicích designu, a v zahraničí se dokonce kvůli němu naučili psát háčky a čárky. Na tom trval. Stejně jako věděl, že se musí v devadesátých letech vrátit do Čech, aby pomohl Václavu Havlovi zlidštit Hrad. To se mu taky v rámci možností povedlo.
Když jsme spolu asi před osmi lety točili pro Českou televizi dokument o jeho dětství, nechtěli nás pustit dovnitř, abychom si za dveřmi na chodbě natočili lustr. Vždyť je to Bořek Šípek, bývalý hradní architekt, a ten lustr sem zavěsil on, nechápala jsem. Paní byla neoblomná. „Musíte si podat žádost písemně a počkat dva týdny, jak to dopadne.“ Bořek stál venku a smál se. Zlé jazyky povídaly, že prý Václav Klaus brzy po svém nástupu nechal odstranit všechno, co bylo od Šípka a dalo se strhnout a odšroubovat.
Hodně lidí nechápalo, proč si Havel oblíbil zrovna jeho a tvrdili, že je „přešípkováno“. Jenže když měl člověk možnost poznat Bořka trochu blíž, porozuměl, proč ho měl Václav Havel rád. Nejen jako architekta, designéra, skláře, filosofa a polyglota, ale také jako člověka, který na vernisážích rozbíjí své vázy, přivede na Hrad černošské modelky, přestrojí se za Číňana a navaří skvělé asijské jídlo. Ještě nikdy předtím a nikdy potom nám na natáčení nikdo tak skvěle nevyvařoval. Bylo to ohromně dobré! Bořek nás navíc okouzlil tím, že zatímco my jsme jedli rogan još a paštiku na koňaku s rozmarýnem z jeho zahrádky a pili jeho víno, potichu pustil jazz a nenápadně umyl všechno nádobí. Říkal, že žádná myčka nikdy nádobí tak neumyje. Když jsme večer táhli z hospody – kde vařil pro skláře a kamarády a pak jsme až do noci hráli kulečník – vtrhli jsme do jeho krásně zrekonstruované lindavské chalupy a hned mezi dveřmi se jeden z mých psů pozvracel. Než kdokoliv stačil zareagovat, Bořek vytáhl hadr a potichu všechno uklidil. Stejně zručně, jako když očalounil pohovku hedvábnou látkou ze Šanghaje, svařil strom a nechal na něj ve sklárně vyrobit skleněné listy a větve. A zatímco jsme pili jeho skvělý zelený japonský čaj, běhal hutí ve svých oranžových kalhotách, které ladily s ohněm v peci, a pot z něj tekl. Z hospody sice odcházel poslední, v huti byl ale jako první.
Ta část Bořka Šípka, která žila na chalupě, kde pěstoval byliny, krmil jednookého kocoura a založil rybníček, byla tichá, klidná a zahloubaná do práce. Druhá část osobnosti, která se semtam svlékla na vernisáži, opila nebo ztropila nějakou výtržnost, k němu patřila také. Ze světa luxusu afrických panovníků a asijského byznysu volně přecházel k přátelství s mentálně postiženým cikánským sklářským pomocníkem Luigim, který Bořka něžně oslovoval Procesore (od slova profesore). Bořek slíbil, že pojedem s Luigim do Číny. K tomu už ale nedošlo, protože mezitím rozdělal tisíce dalších projektů. Když měl volnější měsíc, letěl dvakrát do Ameriky, dvakrát do Afriky a desetkrát po Evropě. To mu ale nezabránilo volat z Libanonu, co udělá zítra k večeři. Naše zaujetí jeho osobou, rozhledem, smyslem pro humor, životním stylem a laskavostí se proměnilo v natáčení dlouhého, sedm let trvajícího časosběrného dokumentu. Spolu jsme cestovali, vařili, pili, jedli, odpočívali, mlčeli, obhlíželi a natáčeli nové restaurace, ateliéry, byty i ženy, otevírali vernisáže a trávili nekonečné hodiny v huti (v hutích). Bořek na chalupě byl někdo úplně jiný než Bořek ve světě.
Když mi zavolal, že se vrátil z Číny a ať honem přijdu, že má vymyšlený konec filmu, tak jsem nelenila. Běžela jsem za ním na Kampu, kde mi sdělil, že má rakovinu. „Chtělas vždycky nějaký dobrý konec, máš ho mít.“
Strávili jsme pak spolu ještě několik dalších dní natáčením, povídáním, vzpomínáním, řečmi o léčení a neléčení, alternativní medicíně, víře, Bohu, smyslu toho všeho. A když už to začínalo vypadat, že je na všechno pozdě, odjeli jsme spolu na výlet, nic netočili a jen si povídali. Skončit natáčení s někým, s kým je člověk tak dlouho a zná ho ze všech stran, je přinejmenším stejně těžké jako opustit někoho, koho máme rádi.
Ještě v lednu 2016 mi psal, že jede ze severu a mohli bychom se vidět, a když jsem s ním pak mluvila, říkal, že to s ním jde nahoru dolů.
Při jedné z posledních příležitostí, kdy byl na veřejnosti, při přednášce v Knihovně Václava Havla v listopadu 2015, řekl na dotaz z publika, zda nebude dělat pro Hrad zase něco jako byly židle „Olga“, že by se na Hrad hodilo spíš křeslo elektrické. Bořek nikdy nikoho nepomlouval, nikomu nezáviděl. Intriky světského světa mu byly na hony vzdáleny. Situaci s prezidentskou volbou ale nesl velmi těžce. Svět, ve kterém byl zvyklý žít, se hroutil a to mu příliš radosti do života nepřidávalo.
Když jsem v červnu 2015 za ním přiběhla na Kampu, abych se dozvěděla, jaký konec filmu má na mysli, řekl mi: „Mám před sebou půl roku života a pak zemřu. Půjdu za Václavem, stejně na něj každý den myslím.“
Jak řekl, tak udělal.
Psáno v roce 2016, vyšlo v Reflexu 16. února 2016
Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.
Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.
Loading…