Konec vlády heterosexuálního bílého muže

– Mami, tam je pán! Chudák! Pojď, dáme mu peníze!

Přes ulici leží na zemi s rukama pod hlavou bezdomovec.

– Vezmeme ho domů? Mohli bysme mu dát nějaké šaty!

Naše romská dcera Tulina má psy z karanténních stanic, kočky z útulku a králíky z laboratoří, klidně by ale vzala sebou domů i bezdomovce. Taky pejska od sousedů, kocoura, který se ztratil, šnečka, mrtvou myšku, nebo zatoulaného psího seniora. Když najde na chodníku ptáčka, který vypadl z hnízda, chce ho sebou vzít domů a vyléčit, nebo alespoň zakopat důstojně na zahradě a udělat mu hrobeček.

Kdy přesně nastane ten zlom, že se z dítěte, které zachraňuje broučky, je smutné, když je jeho kamarád na druhém konci světa nešťastný a sbírá papírky, protože „přírodu to bolí“, stane zapšklý konzervativní heterosexuální homofob a rasista, kterého neděsí ani globální oteplování, nebo hladomor v Jemenu, ale nejvíce ze všeho názor šestnáctileté holky?

S radostí zjišťuju, že u nás doma k tomu zlomu zatím nedošlo u nikoho, včetně mě. Kdysi dávno jsem měla skvělé učitele. Všichni, kdo si do devadesáti zachovali duševní svěžest a radost ze života, se cíleně obklopovali mladými lidmi a zajímali se o jejich názory. Doufám, že mi to taky vydrží.