in

Kolektivní lobotomie ve Vladislavském sále

Komunisté, estébáci, náckové a česká vláda v jednom šiku

Foto: Jakub Plíhal

Od 28. října si říkám, že se k tomu nebudu vracet. Přetrpěli jsme to, slušní lidé na Hrad ani pro medaili nešli, je to pryč. Ale nemůžu to jen tak obejít a musím k tomu něco říct, protože nejhorší ze všeho je mlčet a dělat, že je všechno jedno.

Mrzelo mě, že si pro metál šli naši vzdálení zlínští příbuzní z rodiny J. A. Bati, stejně jako jsem litovala geniálního výtvarníka Kamila Lhotáka, rytíře ze Lhoty, který už se z hrobu, stejně jako Baťa, nemůže bránit.

Kamil Lhoták se oženil s židovskou manželkou a za války ji neopustil. S komunisty měl problémy a pronásledoval ho několikaletý zákaz vystavování. Být v jedné řadě s trojnásobně pozitivně lustrovaným člověkem, proruským pisálkem, rasistou, či filmařem, který obdivuje Putina a měl podle očitých svědků jen tak z legrace ostřelovat Sarajevo, je pro tyto lidi potupa, ne vyznamenání. Stejně jako přirovnávat pracovitého zlínského génia Tomáše Baťu k dotačnímu podvodníkovi a zloději Babišovi – to už je snad i na žalobu.

Jela jsem před nedávnem autem a omylem naladila nějakou rozhlasovou stanici. Obvykle v autě poslouchám hudbu, ale protože jsem zaslechla část rozhovoru, tak jsem se zaposlouchala. Fotograf Jan Saudek cítil potřebu vyjádřit se k osobě našeho jediného skutečného polistopadového prezidenta Václava Havla. Jako zázrakem byl Havel jediná hlava státu, která nepoklonkovala před totalitními režimy. Jako jediný měl také zvučné jméno a úctu demokratického světa. Ne tak pro Saudka. Díky tomu, že je Havel mrtvý, dostal odvahu si do něj konečně pořádně kopnout.

Kýčař Saudek, člověk s naprosto rozvráceným osobním životem, který se neštítil lhát o tom, co se mu stalo za války, aby tak vzbudil lítost, v pořadu tvrdil, že Havel si svou pozici ničím nezasloužil a že byl do své funkce „dosazený“. Rozhovor jsem nedoposlouchala a vypnula.

Jak se vůbec stalo, že tyto celebrity třetí kategorie, jako je Jan Saudek, Jiří Krampol, či Ivan Vyskočil, pronikly do veřejného prostoru, aby nás obšťastňovaly svými názory? V normální společnosti existuje bulvár, jako takové dno, které kanalizuje negaci, zlobu a sprostotu hloupých lidí. Tam se přesně jako ryba ve vodě může cítit člověk typu Saudka, nebo Vyskočila. Každý fotograf není Drtikol, nebo Sudek, stejně jako každý herec není Hrušínský, nebo Kemr. U nás ale v poslední době došlo k neuvěřitelnému zmatení hodnot, takže pouťoví kejklíři mají zelenou a dostávají medaile, zatímco opravdoví umělci mlčí, nebo stojí na náměstích a tribunách při ojedinělých okamžicích, kdy občanská společnost zvedá hlavu.

Přečtěte si taky:  Svět, kde je všechno v pořádku

Stejně jako je třeba v rámci možností ignorovat Hrad a Strakovu akademii, bychom se měli v rámci zachování duševního zdraví odstřihnout od světa těchto lidí. Jejich hloupost a zloba časem zmizí, až zmizí z Hradu i ten zlý stařec, který je schopný postavit do jedné řady otce, který přišel o syna při službě vlasti v Afghánistánu, s komunisty, estébáky a nácky. A klidně dekoruje za „záchranu života“ člověka, který nikoho nezachránil, živí se pornem a na sociálních sítích projevuje jako rasista. Nakonec náckové na ceremoniálu taky nechyběli, stejně jako už tradiční proruští aktivisté. Tvoří páteř myšlenkového obzoru Miloše Zemana a jsou taky jedni z mála, kdo jsou ochotní s ním být v jedné místnosti.

Je smutné dívat se do tváří členů vlády, či předsedy Ústavního soudu, kteří dělají tomuto absurdnímu dramatu klaku a ani se nezačervenají. Dávají nám tak najevo, že jsou ochotni jít kdykoliv s kýmkoliv, hlavně když si udrží své židle.

Kéž by 17. listopad 2019 přinesl do společnosti změnu a čerstvý vítr. Není přece normální, že tolik lidí sedí ve Vladislavském sála a tváří se, že je všechno v naprostém pořádku. Pokud nepodstoupili lobotomii, nebo nemají stockholmský syndrom.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů