Kdyby se tu objevil nějaký nový Havel, utloukli byste ho čepicemi

10. prosince 1988 proběhla první povolená demonstrace na Škroupově náměstí v Praze. Symbolicky, na Den lidských práv. (A taky v den narozenin Karla Schwarzenberga, kterému tímto přeju všechno dobré a těším se, až konečně Česká televize odvysílá náš film, který jsme loni dokončili. Zatím se chystá pouze reprízovat Poslední odcházení Václava Havla, film, který jsme natočili už před deseti lety).

Na té fotografii z archivních záběrů jsem opravdu já, mám blond vlasy. Stojím před pódiem, ze kterého mluví Václav Havel, megafon drží Standa Devátý. Poprvé v životě slyším zpívat naživo Martu Kubišovou. V zápalu emocí šlápnu na nohu muži stojícímu za mnou. Ukáže se, že je to něčí kamarád, po skončení demonstrace jdeme všichni do tepla hospody. Tenhle člověk mě později seznámí se svou kamarádkou Líbou. Líba je Kubešová a po listopadu se dá dohromady s redaktorem RFE v Mnichově Milanem Kubesem. Milan mě pak v podstatě proti mé vůli seznámí s Anastázem Opaskem, arciopatem Břevnovského kláštera. Díky němu jsem pak poznala všechny dobré lidi kolem kláštera, Rohru a Opus bonum, Ivana Medka s manželkou Helenou, Josefa Topola a další, jejichž jména dnes už nikomu nic neříkají.

Vida, co dokáže jedno šlápnutí na nohu. V podstatě všichni nejdůležitější lidé mého života se vešli do tohoto jednoho odstavce. Chybí jenom páter Lízna a básník Jirous, v té době ve vězení; reverend Karásek, básník Zajíček a hudebník Brabenec, tč. vyštvaní do exilu a moje přítelkyně Irenka Vlachová-Šimonová, žijící v Holandsku poté, co si odseděla v komunistických kriminálech dvanáct let.

„Vážení přátelé, když jsem byl před třemi týdny, podobně jako mnoho mých přátel, na cele v Ruzyni, uvažoval jsem o různých věcech, například o tom, zda tam nezůstanu natrvalo. Kdyby mi tam někdo byl řekl, že za tři týdny budu snídat s francouzským prezidentem a den nato vystoupím na nezakázané manifestaci, myslel bych si, že žertuje. Což ale vůbec nezname­ná, že za pár hodin nemohu být opět na cele v Ruzy­ni,“ prohlásil toho zimního dnes před 33 lety Havel. Ano, něco se tím Škroupákem změnilo. Lidé dostali naději. Přestože těch, kteří se nebáli, byla jenom hrstka; dohromady několik tisíc.

Někdy stačí i několik tisíc lidí k tomu, aby něčím pohnuli. Dnes jsme v naprosto nesrovnatelné situaci. Nemáme totalitní režim, jsme obklopeni technologiemi, o jakých se nám ani nezdálo. Všechno je jednoduché – poslat pozdrav do Paříže Natalii Gorbaněvské, stejně jako otci Tolokny z Pussy Riot do Moskvy. Možná právě proto, že je je to tak triviální, už zase spousta lidí nechává vlastní osudy na těch, co jsou „nahoře“.

Úpěnlivě čekám, až se tu objeví nějaký nový Havel nebo nová Čaputová (a opravdu myslím, že k tomu nestačí mít svetr, nebo si odbarvit vlasy na blond; srovnávat ambiciózní prázdné nádoby s lidmi, kteří věnovali kus života ochraně práv jiných, ekologii nebo dětem v nouzi, je jednoduše nevkusné). Možná bude stát vzadu, možná na sobě nebude mít poslední výkřik módy, klidně může mít nenabarvené vlasy a ráčkovat. V pravý čas ale – on nebo ona – bouchne pěstí do stolu a řekne, že císař je nahý.  

Zatím tady nikoho takového, ke své lítosti, nevidím.