in ,

Kdo se bojí pravdy?

Manipulátoři v politice, církvi i psychiatrii mají zelenou

Nežít ve lži.
Pravda je omamná květina.
Už zase se mi připomínají věty, která mi táhly hlavou před sametovou revolucí. Dřív byla „pravda“ daleko jednodušší – my versus oni. Po třiceti letech má každý nárok na svůj vlastní kus „pravdy“. A jak mi říkal před pár lety jeden anglický kolega- filmař, „Politici jsou všichni stejně hnusní, ať se jmenují Bush, Castro nebo Putin“. Postmoderní názor, že pravda je relativní, dorazil nakonec i k nám a spoustě lidí popletl hlavu.

S úžasem sleduju, kolik lidí nepoužívá kritické myšlení. Kolik zdánlivě slušných lidí, těch, kteří jsou takzvaně na naší straně – nevolí Zemana, Babiše ani mladého Klause – jsou ochotní psát do diskusí hejty, které se nezakládají na pravdě, jen aby si ulevili. A kolik lidí je ochotných okamžitě začít hájit práva agresora a identifikovat se s ním proti oběti. 

Jistě, je to mnohem jednodušší a pohodlnější. Agresoři jsou, jak známo, charismatičtí a úspěšní, mluví sebejistě, netřese se jim hlas. Umí zaujmout, dokážou zmanipulovat situaci ve svůj prospěch. Často mají vysoké posty v církvi, v politice, vystupují v médiích, nebo řídí ústavy duševního zdraví.

Oběti proti tomu vždy působí nesympaticky. Zajíkají se, pláčou, klepou, teče jim z nosu. Mají okna, občas mluví nesouvisle a někdy si i protiřečí. Zatímco agresor jako had fixuje svou oběť pouhým pohledem, oběť má co dělat, aby vůbec dokázala stát na místě a neutekla. Někdy se oběť neudrží a dá agresorovi facku. To je pak voda na agresorův mlýn a střelná munice: „Podívejte se všichni, vždyť je to blázen!“

Jak je možné, že to tolik lidí trpí, schvaluje, či přímo podporuje?

Proti obětem sexuálního zneužívání v církvi a jejich právům se bránit se prý postavila Česká biskupská konference. Říkal to právník arcibiskupství Ronald Němec, známý svým nosem nahoru, s nímž pravidelně na všech frontách zastrašoval obětí. (Vždycky když ho vidím, si uvědomím, nakolik právník který hájí vaše zájmy, vypovídá také o vás samých.)

Jeden z biskupů tvrdil, že to tak nebylo a hlasování bylo neveřejné. Kdo ví? Informace už je v oběhu a žije svým životem.

Kdo je dobrý katolík, měl by to tedy obětem zřejmě pořádně vytmavit. V době, kdy je nedostatek kněží, přece neobětujeme vzdělaného teologa kvůli pár hysterickým ženským. Od teď budou oběti trestně stíhané, aby si to příště dobře rozmyslely.

Ještěže se na pomoc obětem přihlásilo alespoň pár řadových věřících (viz odkaz).


Proti dětským uprchlíkům, které by naše země mohla eventuálně přijmout, zase jede válečná vřava, srovnatelná s nasazením proti landsmanšaftu, či žlutému nebezpečí. Pár dětí, které v zimě a bídě leží na zemi, nebo v nějaké díře, ohrožují naši bezpečnost a stabilitu. 

Vyžraní ministři a poslanci, středobodem jejichž vesmíru je řízek ve sněmovní kantýně za desetikorunu, se odmítají tématem zabývat. Všemu velí Jan Hamáček, známý obhájce kojeneckých ústavů, člověk, který před každým na světě srazí paty, jen aby ubránil právo na svůj vlastní dotovaný řízek. Nad ním je Andrej Babiš, který si raději nakúpí zase nějaké mediální domy, vrtulníky, restaurace, nebo prostě jen vycpaného krokodýla, než by přijetím jednoho jediného sirotka ohrozil své volební preference.

Proti odhalení komunistické minulosti a napojení lidí – kteří dodnes ovlivňují veřejné mínění – na StB,  pro změnu vyrukují dobří lidičkové, kteří hájí všechny ty, kdo práskali, udávali a donášeli, s obdivuhodným osobním nasazením. Co kdyby se někomu z nich stala křivda? A proč se mluví zrovna o tomhle, když tamten práskal daleko víc? A co když práskal, ale zase někomu pomohl – nedá se to prostě smazat a zapomenout na to?

Přečtěte si taky:  Řekl jsi ďáblovi ne?

Ne, nedá. Pokud se nevyrovnáme se svou minulostí, nikdy nebudeme normální země. A hleďte si laskavě povšimnout – predátoři z politiky, církve i odjinud mají často podhoubí u tajné policie. Ještě nedávno spravoval profil Dominika Duky na Facebooku dnes již zesnulý Milan Badal, člověk, díky němuž strávil sochař Otmar Oliva několik let ve vězení. Ještě mám od něj schované zprávy, v nichž mi pod jménem Dominik Duka psal, že mi žehná. 

Přisámbůh, nejsem konfliktní člověk a mám ráda, když je všechno v harmonii. Chodím sem tam do kostela, modlím se, medituju. Můj život už mě dávno nevyvádí z míry, protože všechno potenciálně rušivé jsem z něj eliminovala. Už dlouho mám kolem sebe lidi, kteří na sobě pracují, nelžou si do kapsy a otevřenost berou jako normu.

Můžou mě ale vzít všichni čerti, když vidím bezpráví. Děti, které týrají a zneužívají jejich rodiče, znásilňované ženy, uprchlíci v bídných podmínkách, stejně jako oběti donášení, které jsou – na rozdíl od svých trýznitelů – znovu zase jen loseři. 

Naproti tomu pak obrovská mediální a politická moc, která všechny slabé a bezmocné zažene do kouta a utluče čepicemi. 

Oběti nejsou vítané, oběti překážejí. Pouhou svou přítomností dávají najevo, že jejich protivníci nejsou dokonalí a na jejich charakteru ulpěla malá skvrnka.

Naštěstí už nežijeme v době, kdy jsou lidé nepříjemní svou pravdou upalování na hranici, nebo zavíráni na psychiatrii. I když nepochybuju, že by někteří z těch, o nichž píšu, toto právo rádi využili, kdyby to šlo.

Žijeme v zemi, kde hlavním důvodem k národnímu sebevědomí byly zfalšované Rukopisy. Kde se lidé za 41 let naučili říkat něco jiného doma a něco jiného venku, takže těm, co chtěli říkat pravdu, hrozilo vězení, blázinec nebo emigrace. 

Řada agresorů využívá toho, že proti nim jejich parta nepůjde, Kdo by šel proti katolíkovi (evangelíkovi, členovi židovské obce atd.) když je nás tak málo? Dovolí si někdo kritizovat člověka, který podporuje naši politickou stranu? A půjde vůbec do sporu někdo, když ví, že jeho manželka, švagrová i kamarádi působí ve stejném oboru jako predátor, který je mocný a má dlouhé prsty?

Pravda je něco, co obstojí bez ohledu na emocionální balast, který ho obklopuje. Může vám být nositel pravdy stokrát nesympatický, klidně mu můžete nasadit psí hlavu, ukamenovat ho, ale s pravdou nehnete ani  o píď. 

Jo, a pravda je doopravdy jen jedna. Postmoderní názor, že žijeme v době postfaktické, kdy je všechno jedno, doopravdy pravdivý není.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů