in

Jsme týrané osoby bez stockholmského syndromu?

Třicet let od výročí sametové revoluce v zemi Franze Kafky.

Foto: Libor Stavjaník

Vstanu v pět ráno, uvařím si kávu a zapnu počítač. Dnes už konečně dokončím svou knihu pro děti o tom, jaké to bylo vyrůstat v komunismu. Text je hotový, ale do vydání pořád něco schází. Mou pozornost totiž pravidelně odvádí zprávy o zdravotním stavu našeho prezidenta Miloše Zemana. Je zdravý, nebo nemocný? Má těžkou chorobu, nebo jsou jeho orgány, jak on sám říká, jako u mladíka, zázračně nepoškozené desítkami let trvajícím zneužíváním alkoholu? Lidé mé generace jsou z mládí vytrénovaní, umí číst i z náznaků mezi řádky. Sovětští a českoslovenští politikové byli také vždy výhradně pouze zdraví a svěží.

Jak se vůbec stane, že matka několika dětí, která celý svůj život natáčí filmy a píše knihy a je seriózní občankou, věnuje tolik času tomu, aby si dělala legraci z mluvčího Hradu na sociálních sítích? Je to takové deju vu a připomíná mi to dobu před třiceti lety, než v Čechách vypukla sametová revoluce. Nelehkou dobu nám pomáhal snášet pověstný český humor.

Otevřu profil Jiřího Ovčáčka – ano, tento mix ultrakatolicismu, nacionalismu, nevzdělanosti, bezskrupulóznosti a hlouposti, dřívější dopisovatel komunistických novin – opravdu zastupuje na veřejnosti prezidenta. Kromě jiného velmi rád „žehná“ svým čtenářům, což vzbuzuje oprávněné veselí. Dennodenně lidé pod jeho statusy přidávají recepty na dýňovou polévku, informace o tradičním pohřbívání v Tibetu, stavu počasí v okresním městě Pardubice, nebo fotografie svých barevných nehtů.
Právě jsem dopsala článek o tom, jak za éry Miloše Zemana došlo k naprosto záměrnému a cynickému zmatení hodnot, kdy agenti bývalé tajné policie dostávají státní vyznamenání a stateční lidé jsou vysmíváni. Abych se pobavila, vložím mluvčímu na jeho Facebookovou zeď fotografie našich psů a koček. Vidím, že na zdi je už veselo, moje přítelkyně stejně jako já toto dění sledují. Jedna pracuje pro EU a ovládá několik jazyků, druhá vystudovala psychologii, třetí přednáší na univerzitě religionistiku a tak dále. Profesorka, která patří k nejvzdělanějším lidem, jaké jsem kdy potkala, ihned reaguje na mé domácí mazlíčky fotkami svých potkanů a myší. „Myši máme taky“, odpovím, „a k tomu i mravence, moly, vši a hnidy“. (Myšleno v nadsázce, neboť domov s mnoha dětmi a zvířaty přináší lecjaká překvapení).
„Hnidy jsou na Hradě,“ – odpoví profesorka pohotově.

Humor je stejně jako kdysi jediná zbraň, kterou se můžete bránit naprostému zoufalství z toho, jak to s vaší zemí dopadlo.
Když patříte ke generaci, která zažila sametovou revoluci – za pár ní to bude přesně třicet let od 17. listopadu 1989 – a měli jste tu čest znát Václava Havla a poznat jeho styl myšlení i politiky, těžko se můžete smířit s tím, že na Hrad dosedne hulvátský král Ubu. Miloš Zeman je jako postava z dramatu, shakespearovský hrdina neodvratně mířící ke své záhubě. Ví o tom, ale nic s tím nedělá.
Z posledních sil i dechu, i kdyby ho měli podpírat a přivézt na kolečkovém křesle, bude zastrašovat novináře a žertovat s Putinem, že by se měli střílet. Za dobu jeho dvou funkčních období urazil a zesměšnil abstinenty a vegetariány (ti by se podle něj měli střílet taky), ženy, děti, etnické menšiny, šlechtu, lidi s postižením, muslimy, disidenty, intelektuály, studenty, lidi co chodí do kaváren (u někoho kdo hned po ránu otevírá láhev Becherovky obzvláště odpudivý rys) – račte si vzpomenout. Kratší by asi byl seznam těch, které neurazil. Čína, Rusko a kolaboranti s minulým režimem.
Premiérem je Andrej Babiš, usvědčený estébák, který v době, kdy první svobodný porevoluční prezident Václav Havel trávil dlouhá léta ve vězení, spolupracoval s tajnou policií. S prezidentem jdou ruku v ruce. Miloš Zeman je několikanásobný soudem usvědčený lhář, Babiš usvědčený agent, kterému dnes jde po krku Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF. Koho by to ale zajímalo.

Přečtěte si taky:  Karel Schwarzenberg má 82

Nejhorší ze všeho je zoufalství nad tím, že si za vzniklou situaci můžeme sami. Kolik spoluobčanů si prezidenta v přímé volbě zvolilo? Nikoliv většina, jak s oblibou tvrdí Zeman, ale dost na to, aby vyhrál. Jeho soupeři byli příliš slušní, příliš jemní a netlačily je dopředu ruské peníze a lži.

Vezmu děti a jdu s kamarádkami a jejich dětmi na Hrad. V katedrále, která zažila už leccos, poprosíme národní patronku Anežku Českou o to, aby náš národ zachránila jako tehdy před lety. Anežka byla slavnostně svatořečená právě pár dní před tím, než v naší zemi skončil komunismus.
Zazpíváme si národní chorál a položíme květiny a svíčky na první nádvoří. Je den výročí narozenin Václava Havla a nikdo si na něj ani nevzpomene. Na závěr vykropíme první nádvoří Hradu svěcenou vodou, třeba to pomůže. Cestou míjíme pravoslavné kněze. Jsou tak užaslí, že nám dají přednost.

Říká se, že kdo se chová neuctivě k tradičním národním symbolům jako jsou korunovační klenoty (koruna, jablko, žezlo a roucho) dopadne špatně. Údajně si zlatou korunu se safíry, smaragdy a perlami vložil na hlavu říšský protektor Heydrich. Stateční českoslovenští výsadkáři vycvičení za války v Británii, ho zanedlouho poté při projížďce pražskou ulicí zastřelili.
Miloš Zeman se při prohlídce korunovačních klenotů v katedrále potácel a opíral o zeď. Byl evidentně opilý, dorazil právě z ruské ambasády.

„Není to už moc?“ ptám se kamarádky, která se vyzná v lidské duši. Zpupnost českého prezidenta Miloše Zemana je totiž už tak do nebe volající, že většina našich debat posledních dní směřuje k tomu, jestli je nebo není nemocný, co mu vlastně je, že sotva stojí na nohou, nebo jestli už brzy zemře. Dokonce mi pronikl i do snu. Zdálo se mi, že zemřel a televize vysílala tuto zprávu velkým písmem. Sen natolik živý, že jsem vstala a šla zapnout televizi.

Má zbožná vzdělaná přítelkyně mi odpoví: „Jsme týrané osoby bez stockholmského syndromu. Takže přání smrti tyrana je legitimní.“

Žijeme v zemi Václava Havla, Sigmunda Freuda a Franze Kafky.
Franz Kafka by měl radost.

Psáno pro The Guardian

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů